Haiku slepé lásky

Někdy se o lásce říká, že je slepá, a jsme zvyklí to brát spíš jako projev lidské slabosti. Jako kdyby nás taková slepota zbavovala správného rozumného směru a činila naše kroky nejistými a zmatenými. Jako kdyby jediným správným cílem bylo ze slepé lásky opět prohlédnout a ve střetu se skutečností se v mžiku velkého prozření vítězoslavně udeřit do čela a vykřiknout ono klasické archimédovské "Heuréka!"

Já to beru trochu jinak. Slepou lásku považuji za jev výsostně pozitivní, dokonce za dar velké ceny. Podobně jako slepá spravedlnost je správná, protože v daný okamžik měří každému stejně, slepá láska je podle mne správná proto, že dokáže tomu správnému člověku měřit stejně velmi, velmi dlouho, nejspíš už napořád, ať už je na tom jakkoli, ať se právě daří skvěle nebo naopak ani trochu, ať kolem padají vlády nebo se lámou kontinenty, to slepá laska nevidí anebo - vidí-li - to nepovažuje za podstatné. Pokud z ní prozříme, nejspíš nebyla tolik láskou jako okouzlením či poblázněním, prostě časem nasadíme nové brýle a s nimi se otevřou nové výhledy. Skutečná láska bývá, věřím, slepá nevyléčitelně, protože jen tak nám dokáže náhradou otevřít nové, dosud netušené smysly. Aspoň tak si ji představuji. Potmě a popaměti :-).

Haiku slepé lásky

Miluje stejně

v slunci i o půlnoci

s bílou holí snů.

Pozn.: Nu, stálí návštěvníci už vědí, že po krátkém haiku většinou následuje odkaz na nějaký článek z blogové prehistorie. Tentokrát se vypravíme až do úplných začátků mého blogu: Necelé dva měsíce po jeho založení jsem publikoval malou "povídečku" s názvem O podivném přání pana Vendelína. A kdo je (nebo aspoň před osmi a půl roky byl) onen pan Vendelín? Slušný, zdravý, zasmušilý... Tedy - zdravý, a přesto zasmušilý. Anebo ještě přesněji - zdravý, a právě proto zasmušilý. A - abychom použili analogii dnešní "nevyléčitelně slepé lásky" - téměř nevyléčitelně zdravý. Že to nedává smysl? To si jeho ošetřující lékař, dnes už velmi slavný doktor Vodseďálek, zpočátku myslel taky :-).