Máme tu konec prvního úředně i fakticky jarního týdne a s ním jako obyčejně přichází í nové vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a který na konci února oslavil 14 let od vydání historicky prvního čísla. Tak věřím, že vám jimi moc nepokazím vlídné jarní rozpoložení, když půjde o tradiční zprávy z politiky i společnosti - byť možná maličko jiné než v oficiálních médiích.
Nevím, jak je to u vás, ale mě nástup jara nejen konečně vyléčil (no dobře, připouštím, antibiotika možná taky sehrála určitou roli), ale taky rozpohyboval, takže po týdnech strávených v domácím brlohu jsem konečně vyrazil za novými zážitky a fotkami. Cestou jsem rovněž spoustu věcí nasliboval, tak teď budu muset taky nastartovat nějaké to plnění. Během uplynulého týdne jsem nicméně opět
stihl zveřejnit dva nové články: Prvním bylo Šesté tokijské zastavení, které představilo moje fotky úspěšné v posledním ročníku mezinárodní tokijské fotografické soutěže (a připomnělo některé moje vlastní zážitky z této dynamické japonské metropole). Ve druhém jsem pak nabídl některé Obrázky z ne zcela běžně navštěvovaných míst Prahy, např. ze střechy starého Vilímkova nakladatelství. Z předchozího období můžu ještě jednou připomenout, Jak jsem si pokecal s umělou inteligencí,
resp. s její prozatím zjevně méně inteligentní generací, kterou je
možné zastihnout na telefonních linkách finančních institucí. A z archivu tentokrát povytáhnu hned dva články: Už minule představený článek O našich vzorech (pozor, nejde o vzory lidské ale gramatické) doplním ještě o básničku Svět je jen velká osika, kdysi napsanou pod vlivem velké japonského zemětřesení, od kterého uplynulo v březnu už 12 let.
Už teď chci předem upozornit na to, že Nedělní miniglosy budou mít za dva týdny velikonoční přestávku, ale do té doby se, věřím, ještě jednou potkáme. Přeji vám dobrý a úspěšný týden a ať se vám daří vše, na co sáhnete, i to, na
co byste si
sáhnout přáli.