Co mi také přinesl rok 2023?

Před deseti lety jsem na svém blogu poprvé po Novém roce vydal bilanční článek shrnující některé události a zážitky právě uplynulého roku. Teď je rok 2024 a já přemýšlel, jestli má smysl něco podobného ještě jednou zopakovat, tím spíš, že při zpětném pohledu se toho u mne zdánlivě moc neudálo. V pracovních dnech chodím povětšinou do práce, večery a víkendy se snažím vyhradit tomu, co mě zajímá a naplňuje. Velmi fádní a nevzrušivý život, dalo by se říct. Zkusil jsem si načrtnout pár bodů a nakonec na takovém nestabilním základě už docela tradiční článek vznikl, byť opět jako obvykle neuvádí souhrn nejpodstatnějších událostí, ale spíš toho, co lehce ponovoroční slina na jazyk přinesla. Celý můj rok 2023 z toho výčtu opravdu dohromady nesložíte, nejspíš ho nesložíte ani z poloviny a kdoví, zda z desetiny. Přece nebudeme vytvářet zdání úplnosti tam, kde každou mezeru dokáže vyplnit fantazie a každý reálný tvar může být dotvořen sněním.  

1. Po čtyřech letech jsem konečně zase jednou zavítal na svou milovanou Lefkadu, kterou jsem měl opět příležitost vidět v jarním rozkvětu. Řecký výlet, který se ve směru TAM děl po povrchu (trvalo to dva dny) a ve směru ZPĚT letecky (trvalo to dvě hodiny), byl vlastně mou jedinou loňskou zahraniční cestou. Když si chci připadat jako v cizině, stačí se projít po Karlově mostě, což činím často.

2. Už do páté sezóny vstupuje můj speciální fotoweb administrovaný na platformě WIX. Z nabídky jazyků jsem na něm vyřadil francouzštinu, protože jsem nestíhal připravovat smysluplnou francouzskou verzi, ale nově jsem zařadil rubriku Co je nového? kterou se snažím udržovat opravdu aktuální.

 

3. Sice jsem ve své již tři roky stále stejné práci formálně povýšil, ale věcně to pro mě nic podstatného neznamená.

4. Od roku 2019 to byl můj první rok, kdy jsem neměl žádnou vlastní fotografickou výstavu. Dvě nové se mi ale podařilo domluvit.

 

5. Štafeta vánočních stromečků úspěšně pokračuje: Od prosince 2019 u mne v dobřichovickém obýváku stojí (minimálně jeden) vánoční stromeček, což přináší příjemné pocity mně a většinou první štěpné téma k hovoru pro moje návštěvy. Na Štědrý večer jsem stromečky opět prohodil a ten nový by měl zase nějakou dobu vydržet :-).

6. V průběhu roku 2023 jsem na mezinárodních fotografických soutěžích posbíral 33 ocenění pro 24 různých individuálních fotek a 2 fotosérie. Už to ani všechno na blogu detailně nehlásím, ale poprvé jsem udělal jednu speciální lednovou bilanci jen pro tyhle účely (viz článek Co mi v roce 2023 přinesly mezinárodní fotografické soutěže?). Celkový detailní přehled soutěžních fotografických úspěchů udržuji na stránce Ocenění. 

7. Poprvé jsem se stal členem fungujícího uměleckého salónu, konkrétně toho, který existuje při pražském Divadle Kámen.

 

8. V průběhu roku jsem přidal 17 nových příspěvků na svém instagramu, který využívám především pro sledování tvorby vybraných fotografů a snažím se mít vyvážený počet těch, které sleduji (329) a těch, kteří naopak sledují mne (283). Asi o polovinu se tak snížilo tempo rozvoje této stránky v porovnání s rokem 2022.

 

9. I v mém jedenáctém bilančním článku má pro mě hlavní roli stejná žena jako v předchozích deseti. Stejná bytost v čase se ovšem báječně proměňující, jejíž inspirativní múzický potenciál se zdá i nadále nevyčerpatelný, ať si profesoři fyziky se svým limitujícím zákonem zachování energie myslí cokoli.

10. Díky knížce, kterou jsem našel náhodou v dobřichovické knihobudce, jsem pro sebe objevil český svět přelomu 19. a 20. století, který byl pro mě zatím skrytý a o kterém jsem se ke své vlastní škodě zatím odmítal cokoli dozvídat. Průvodcem se mi stala postava pozoruhodné české malířky Zdenky Braunerové, přičemž cesta po jejích stopách pro mne prozatím vyvrcholila návštěvou jejího ateliéru v Roztokách u Prahy.

11. Dvakrát v roce jsem si střihnul poctivou angínu, pohříchu v obou případech šlo o následek příliš dlouhého focení ve studeném větru na výšinách pražského Žižkova. Asi si budu muset pro výhledy na Prahu zvolit nějakou jinou čtvrť, protože žižkovské povětří mi evidentně nesvědčí :-).

12. Na stará kolena jsem se stal živnostníkem v oboru fotografickém. Ani nebudu říkat, kolik jsem za necelý první rok svých oficiálních podnikatelských aktivit "vyživnostnil", protože je to asi na úrovni jednoho slušnějšího týdenního platu. Ale beru to optimisticky: Ještě dalších jednapadesát ročně a bude to v suchu :-).

13. Věren mně sympatickému heslu "Čím víc fotografií jsi viděl, tím lepší jsi fotograf" (Robert Mapplethorpe), jsem se snažil vidět co nejvíce zajímavých fotografických výstav a těší mě, že část z nich byly výstavy mých již etablovaných nebo občas i úplně nových přátel "od fotografického fochu". Poznal jsem řadu lidí, o kterých jsem dřív nejvýše tak četl, a většinou jsem zjistil, že jsou moc fajn nejen jako fotografové. Fascinující pro mě byla třeba výstava Alžběty Jungrové ve staré prádelně nemocnice u Karlova náměstí.

14. Když už to vypadalo, že nic opravdu překvapivého se mi v roce 2023 nemůže stát, stalo se mi to nejpřekvapivější, co se mi toho roku stalo. Vlastně nevím, jestli se mi to jen nezdálo, ale pokud to všechno byly jen vidiny a slyšiny, dlužno jim přiznat, že báječnější sen loni na programu - aspoň tedy u mne - nebyl.

15. Poprvé jsem na pozvání absolvoval neobyčejnou kulturně poznávací dušičkovou procházku po Břevnovském hřbitově s básníkem Petrem Motýlem. Opravdová delikatesa - a to zdaleka nejen kvůli stylovým servírovaným rakvičkám se šlehačkou.

16. Poznal jsem jádro pražských fotografů soustředěných kolem projektu Davida Černého Miluju Prahu. Sledoval jsem řadu z nich už nějakou dobu zpovzdálí, ostatně když fotíte Prahu, prostě nemůžete nepotkávat další fotografy. 

17. Letos jsem oproti tradici ani jednou nevyrazil na houby, nejspíš proto, že o rok dříve jsem byl dvakrát a mám tak "předplaceno".

18. Dostal jsem nabídku uspořádat výstavu svých fotek v chotěšovském klášteře. Prakticky na dohled kláštera tam bydlela moje babička a děda z tátovy strany s celou košatou rodinou, takže je to pro mě i určitá forma "návratu ke kořenům", byť v posledních (mnoha) letech jsem do Chotěšova zajížděl jen sporadicky. 

19. Za loňský rok nemám - na rozdíl od roku 2022 - stoprocentní účast na vycházkách projektu Pražské domy, protože mi květnovou vycházku záludně šoupli na den, kdy jsem byl na cestě do Řecka. Organizátoři to na mě podobně zkusili i s procházkou červnovou, ale stihl jsem na sraz dorazit z letiště právě včas. Během roku jsme poznali Senovážné náměstí, okolí Masarykova nádraží, Hybernskou ulici i ulici Na Poříčí a prošli jsme novoměstskou stranu náměstí Republiky a dokonce i vestibul tamní stanice metra. Už nám toho z Nového Města pražského moc nezbývá - ještě tak dva, tři roky - a máme hotovo :-).

20. Na úplném konci roku jsem se opět po pěti letech setkal s dávným přítelem, se kterým jsme obývali pět let stejný pokoj na koleji a který se postupně vypracoval na váženou vědeckou kapacitu v USA. Mezi řečí, které se při toulání Prahou vedlo nemálo, jsem ho obeznámil i s myšlenkou vytvořit výlučně pro můj blog rozhovor, kde bych ho svým čtenářům trochu představil, protože na stránkách (českého) denního tisku se ním věru jen tak nepotkáte. Posledně, když jsem s touhle myšlenkou začal koketovat (v případě jiného vědce), přišla pandemie covidu, tak uvidíme.

21. Díky svým známým jsem objevil jeden moc dobrý jazzový klub přímo v centru Starého Města, který jsem nakonec během roku navštívil hned pětkrát. Kéž by mě bývali byli v hudební škole neučili jen klasiku ale i jazzové hudební uvažování a techniku. Obávám se, že teď už to v tomhle životě nedoženu, takže nejspíš budu muset v klubu Agharta být vždy jen v hledišti a okouzleně poslouchat :-).

 

Všimněte si prosím, že jsem se ve svém přehledu nijak nedotýkal témat politických, nezmiňoval jsem se, kolikrát mi diskuse na sociálních sítích vyhnaly krevní tlak do nadoblačných výšin, nepsal jsem se o tom, jak mi krásnou vycházku po domovních znameních Malé Strany prakticky ukončila pražská propalestinská demonstrace, a jen mlčky a se zrakem skloněným jsem neslyšně prošel kolem budovy Filozofické fakulty, kde jsem ještě pár hodin před událostmi, které otřásly naší zemí, pokojně fotil. A říkám si, že ten můj výčet jednadvaceti bodů roku vyhlíží celkem mírumilovně na to, jak je doba a společnost prodchnuta veskrze negativními emocemi a netolerancí. Jsem tomu tak rád a byl bych moc rád, aby tomu tak zůstalo i v roce 2024. I když dnes tomu roku nemůžu úplně závazně přislíbit, že ho čeká za rok podobné shrnutí, podobně jako málem nebylo dnes. 

 

Málem nebylo, ale nakonec bylo, což bylo dáno zčásti tím, jak neobvykle pozitivně pro mě tenhle rok začal. Tak ať je tenhle rok dobrý, úspěšný, zdravý a šťastný pro nás všechny.