čtvrtek 18. ledna 2024

Palachův týden v lednu 1989

Individuální lidská paměť je, řekl bych, pěkně děravé nádobí. Soudím tak podle toho, že když jsem si řekl, že bych přece mohl jako očitý svědek událostí Palachova týdne v lednu 1989 na Václavském náměstí aspoň neoficiálně na tomto blogu napsat své svědectví jako malé připomenutí doby (naštěstí) dávno minulé, ukázalo se, že většina událostí těch několika dnů mi splývá v jeden nevábný studený kydanec bez viditelnější struktury. Protože jsem si nepsal deník a blogy tenkrát byly ještě dávno na houbách, zachovalo se mi v příslušných paměťových přihrádkách jen pár obrazů, odlesků skutečnosti, na které se navíc nemůžu stoprocentně spolehnout, i když ego se něčemu takovému vzpírá: Já si to přece všechno dobře pamatuju! snaží se ego překřičet kritický rozum, který se na každou "přesnou" vzpomínku starou 35 let dívá s apriorním podezřením. Nebylo to celé jinak, jinde, s někým jiným a vůbec - o něčem jiném? Nedotvořil jsem si náhodou mezery v objektivních faktech lepidlem mýtu, kterému jsem uvěřil? Všechno to je možné, a i proto když narazím na někoho, kde sebevědomě vypráví každičký detail o událostech starých dlouhá desetiletí, mám tendenci brát jeho detailní očité svědectví s rezervou. Ale zkusím aspoň pár střípků, které mi v paměti přece jen uvízly. Možná ty střípky spolu nebudou tvořit moc logický celek, ale nic lepšího na dané téma nabídnout nemohu:

1. K prvnímu dni palachiády jsme se dostali jako slepý k fujaře: Byla totiž neděle 15. ledna a my jsme se se spolubydlícím z koleje rozhodli, že půjdeme na Václavák do kina, protože v té době v Praze běžel populární Filmový festival pracujících, kde byly na programu tehdy doslova nevídané filmové kusy. Směřovali jsme, tuším, na skvělý film režiséra Rolanda Joffé Mise do kina Blaník v horní části Václaváku kousek od sochy svatého Václava. Hned když jsme vystoupili z metra, bylo jasné, že se ten den bude odehrávat další větší střet lidí především z neoficiálních (disidentských) struktur s komunistickou mocí. Když jsme viděli, že jde do tuhého a mezi účastníky jsme rozeznávali staré známé (ovšem nepovolené) tváře, raději jsme popoběhli, a byli tak v kině mezi prvními. Film byl krásný, ale jen pár metrů od nás za zdí právě probíhal násilný zákrok proti demonstraci.

2. Druhý den bylo pondělí, kdy jsme měli na naší katedře jakési laboratorní práce, odpoledne nám to ale opět nedalo a skončili jsme cestou ze školy na kolej opět na Václaváku. Ten večer už bylo v ulicích mnohem víc "obyčejných" lidí než disidentů. Protože jsme měli mít za necelý půlrok státnice, řekli jsme si, že musíme najít nějakou obranu proti tomu, aby nás mohla státní moc považovat za sprosté demonstranty. Nakoupili jsme proto na další hodiny a dny každý několik vstupenek na filmová představení do několika kin na Václavském náměstí (tehdy tam kromě dodnes existujícího kina Lucerna a Blaníku bylo i kino Jalta, Letka, Alfa, Praha či Pasáž a jen kousek bokem ještě kino Světozor. Skoro do všech jsme měli koupený nějaký lístek s naivní představou, že když nás "příslušníci" při zátahu zhaftnou, budeme se vymlouvat, že nejsme žádní protisocialističtí živlové, ale jen filmoví nadšenci, no a co by kdo mohl mít proti promítání oficiálního filmového festivalu, zvlášť je-li to festival pracujících :-).

3. V pondělí jsme taky dostali docela poučnou sprchu ledovou vodou z vodního děla, které si povolaly na pomoc zasahující jednotky. Nedostali jsme naštěstí přímý zásah vodním proudem, ale viděli jsme na několika nešťastnících, co takový proud vody umí. Zasahujícím to bylo jedno: Demonstrující - nedemonstrující; chudák, nejvíc z těch, co jsme viděli, dostala naloženo nějaká paní s nákupními taškami, které voda podrazila nohy hned několikrát.

4. I v úterý jsme opět byli na místě. Nahoře "u koně" bylo tak husto, že byla oficiálně uzavřena stanice metra Muzeum, ve které vlaky nezastavovaly ani na jedné ze dvou tras. Nejodvážnější demonstranti se srotili uprostřed u sochy svatého Václava, ti méně odvážní (včetně nás) chodili po chodníku kolem dokola horní poloviny náměstí, tvářili se jako obyčejní kolemjdoucí a snažili jsme se zachytit něco z aktivit toho hlavního davu, leč neslyšeli jsme skoro nic, snad jen občasný pískot a skandování Gestapo, Gestapo, když se řada policajtů dala do pohybu a svými dlouhými bílými obušky zpoza plastových štítů někoho "umravňovala". Z davu byli vytahováni lidé, kteří byli odvláčeni do přistavených aut a kamsi odváženi, jak se později ukázalo, často daleko za Prahu, kde byli ponecháni vlastnímu osudu. Když vpodvečer začal ostřejší zásah, uprchli jsme pasážemi a dostali jsme se do kina Jalta, kde jsme mohli uplatnit dřív koupené vstupenky. Když jsme se po filmu (byla to, myslím, Tarkovského Oběť) vraceli na náměstí, bylo čerstvě vyklizené, ještě byla ve vzduchu cítit voda jako po dešti, jak dav kropila vodní děla.

5. Tou dobou se ve Vídni právě konala Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, kde to československá delegace schytávala kvůli rozhánění demonstrací v Praze ze všech stran. Ve středu 18. ledna proti demonstraci tentokrát (zřejmě právě z toho důvodu) pořádkové jednotky nezasáhly. Toho dne jsem vyměnil doprovod: Místo spolubydlícího Honzy mě na neobvykle klidný Václavák doprovodila spolužačka Markéta, se kterou jsme se podle našich tehdejších plánů chtěli po mé vojně vzít, ale znáte to, plány se plánují a život žije. Sice všechno vypadalo dobře, lidé na sebe navzájem pomrkávali, jako kdyby to už komunisti vzdali, ale stačilo nakouknout do kterékoli postranní ulice, všude stálo plno "antonů" s chlapy připravenými znovu zasáhnout jakmile dá kdosi na drátě ten správný pokyn. Paradoxně na mě tyhle za rohem připravené a "nastartované" jednotky působily mnohem depresivněji, než když se opravdu zasahovalo a já mohl snadno nějakou slíznout.

 6. To ostatně nastalo hned den poté. Čtvrtek 19. ledna byl posledním dnem, kdy jsem na Václaváku byl osobně, myslím, že ten den dokonce sám bez doprovodu. Z toho vypjatého dne si nepamatuji paradoxně skoro nic, jen to, že se poté, co se daly pořádkové síly do pohybu, utíkalo některou z pasáží, myslím, že palácem Lucerna, a když jsem se vymotal ven na ulici, šel jsem už radši na metro jinam než na Václavák. Ale nikdo mi nenabančil, nesešvihal bičíkem ani mě cestou neperlustroval, takže jsem o pár měsíců později mohl úspěšně složit státnice a dokončit školu. 

V dalších dnech naše návštěvy kin pokračovaly, protože jsme měli ještě nějaké nakoupené "alibi lístky" (viděli jsme tak např., tehdy doslova kultovní film Tomáše Vorla Pražská pětka, který mám dodnes z nostalgie rád, i když už samozřejmě nemá ani zdaleka takovou brizanci jako v bezprostřední souvislosti s tehdejším děním), ale lednové nepokoje postupně ustávaly. Bylo zřejmé, že křehká rovnováha se při další nejbližší příležitosti zase poruší a silou utlumené boje se opět rozhoří, což se taky při několika dalších výročích v roce 1989 stalo. No a pak přišlo výročí - jak se později ukázalo - klíčové, 17. listopad, ke kterému vytvořil Palachův týden o 10 měsíců dříve účinnou ouverturu. Paradoxně tak 20 let po své smrti vystavěl Jan Palach a odkaz jeho děsivé oběti důležité předpoklady pro pád komunistického režimu.

Vidíte, mě tehdy vůbec nenapadlo, že bych mohl spoustu podrobností z tehdejších dnů zapomenout. Kdybych tušil, kolem jak historické události se ochomýtám, nejspíš bych si činil cestou nějaké poznámky k dalšímu využití. 

Až budu jednou jako stoletý stařec jako jeden z posledních pamětníků líčit své očité svědectví, nejspíš si budu muset trochu vymýšlet. Jestli se mi tedy do té doby nerozbřeskne :-). 

  


22 komentářů:

  1. V té době jsem byl na vojně...Blblo se také, okolo kasáren chodili hlídky, pamatuji se, jak zadržely v lese jakousi starší ženu...Vojáci vyzdobili kulturní místnost trikolórou, uviděl to plukovní politruk, musela být nahrazena rudým pásem, protože si ji jako symbol zvolila nějaká "protistátní" organizace...V roce 1987 jsem se čistě omylem při návratu z hospody připletl k "lennonovské" demonstraci na Kampě, kontrolovali mi občanku, kam jdete, na metro, tak jděte, bude to pro vás lepší...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No vidíš, jestli se tvoje perlustrace v záznamech uchovala, mohl bys to s odstupem uhrát na oběť perzekuce a třetí odboj :-).

      Vymazat
  2. Jak píše Bartuška, události Palachova týdne Jakešovým trůnem otřásly, ale nepřekotily ho...Až vývoj v Polsku Maďarsku a NDR učinil z vedení státu osamělé sirotky ...pak se to teprve mohlo i u nás podařit...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Podle mě byl velký pokrok v tom, že to vlastně byla první akce, jíž se cíleně účastnili - třebas jen jako ti "náhodní kolemjdoucí" rotující kolem dokola bojovného jádra - i jinak bojácnější lidé bez jakéhokoli přímého kontaktu s disentem. To byl rozdíl třeba proti podzimní (překvapivě povolené) akci na Škroupově náměstí, kde podobných "normálních" lidí bylo jen minimum.

      Vymazat
  3. 89 byl našlapaný událostmi po celých 365 dní....

    OdpovědětVymazat
  4. Prazska petka je film meho mladi (mne bylo v dobe revoluce 9 a tohle byl jeden z prvnich, na ktery me tehdy mama vzala do letniho kina). Obsazeny Vylet na Karlstejn dokonce miluji i moje dnesni doby, pro ktere je vsechno pod mileniem usvit veku. Diky za vzpominku. Az budes tolety starec, bude stacit nalistovat spravnou URL tohoto prispevku:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ve své době byla Pražská pětka opravdu svým způsobem zjevení. Pak ji ovšem spolu s dalšími pozoruhodnými filmy let 1988-89 spláchlo tsunami po zemětřesení ve společnosti :-). Hmmm, že jako stoletý stařík budu nostalgicky listovat svými blogovými články, jsem si myslel optimisticky o svém minulém blogu taky :-).

      Vymazat
    2. A od stejných tvůrců mne uchvátila Česká soda...

      Vymazat
    3. Česká soda byla super. Jiřina z N.

      Vymazat
  5. Jako správný stoletý stařík budeš muset vylézt oknem a zmizet ! ;-) V roce 89 jsme bydleli na Lužinách a já už dávno nepracovala v centru Prahy. Což mne z jedné strany dodnes mrzí, protože jsem dělala ve Vodičkový jak jsem byla juknout v té indické restauraci, z druhé mi je smutno z toho jaké jsme měli očekávání když to s komunisty seklo. Ale všechny události jsme sledovali v televizi a říkali si že by už konečně?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jaké jsme si to nechali udělat, takové to máme...

      Vymazat
  6. Lezarts
    Mám vzpomínky na období, kdy se J.Palach upálil.
    V té době jsem byla ve druhém ročníku střední školy, pár dní jsme manifestovali …život pokračoval v ještě horší době normalizace. A já se po maturitě ocitla v zaměstnání, kde J. Palach zemřel následkem popálenin. Toto téma na pracovišti bylo naprosté tabu, protože i nemocniční zdi mají uši!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zajímavá vzpomínka, děkuji za ni. Mně se bohužel vzpomínek z toho období nedostává. Mám jen jednu, velmi živou a zřetelnou, jen mne o ní očití svědci přesvědčují, že je mylná :-).

      Vymazat
  7. Díky za tento vzpomínkový článek.
    Kamufláž se vstupenkami byla vskutku geniální!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě nedávno jsem jednu z těch vstupenek našel, když jsem se probíral archivem.

      Vymazat
  8. Jsem moc ráda, že tohle povídání je pro mě jako z jiného vesmíru. Zajímavé, poutavé, ale v podstatě nepředstavitelné. A velmi doufám, že to tak zůstane.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem moc rád, že to tak je. Vždycky, když si od někoho přečtu názor, jaká tu vládne děsivá totalita, udělám si jednoduché srovnání, protože na takové primitivní úrovni mi i moje na jednotlivosti možná trochu děravá paměť ještě funguje :-).

      Vymazat
  9. Jelikož jsem r.48 - tak mám bohaté zkušenosti a vzpomínky na kde co. Třeba na to, jak mě stejní lidé nutili do KSČ ( do žádné strany ani církve nejdu ) a později se ptali, jestli půjdu stávkovat v r.1989 - tak raději o něčem jiném? Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takova je povaha jostych lidi...oportinismus,ktery se projevil i v politickych postojich...

      Vymazat
    2. Sluníčkáři se bojí dospět.

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.