Palachův týden v lednu 1989

Individuální lidská paměť je, řekl bych, pěkně děravé nádobí. Soudím tak podle toho, že když jsem si řekl, že bych přece mohl jako očitý svědek událostí Palachova týdne v lednu 1989 na Václavském náměstí aspoň neoficiálně na tomto blogu napsat své svědectví jako malé připomenutí doby (naštěstí) dávno minulé, ukázalo se, že většina událostí těch několika dnů mi splývá v jeden nevábný studený kydanec bez viditelnější struktury. Protože jsem si nepsal deník a blogy tenkrát byly ještě dávno na houbách, zachovalo se mi v příslušných paměťových přihrádkách jen pár obrazů, odlesků skutečnosti, na které se navíc nemůžu stoprocentně spolehnout, i když ego se něčemu takovému vzpírá: Já si to přece všechno dobře pamatuju! snaží se ego překřičet kritický rozum, který se na každou "přesnou" vzpomínku starou 35 let dívá s apriorním podezřením. Nebylo to celé jinak, jinde, s někým jiným a vůbec - o něčem jiném? Nedotvořil jsem si náhodou mezery v objektivních faktech lepidlem mýtu, kterému jsem uvěřil? Všechno to je možné, a i proto když narazím na někoho, kde sebevědomě vypráví každičký detail o událostech starých dlouhá desetiletí, mám tendenci brát jeho detailní očité svědectví s rezervou. Ale zkusím aspoň pár střípků, které mi v paměti přece jen uvízly. Možná ty střípky spolu nebudou tvořit moc logický celek, ale nic lepšího na dané téma nabídnout nemohu:

1. K prvnímu dni palachiády jsme se dostali jako slepý k fujaře: Byla totiž neděle 15. ledna a my jsme se se spolubydlícím z koleje rozhodli, že půjdeme na Václavák do kina, protože v té době v Praze běžel populární Filmový festival pracujících, kde byly na programu tehdy doslova nevídané filmové kusy. Směřovali jsme, tuším, na skvělý film režiséra Rolanda Joffé Mise do kina Blaník v horní části Václaváku kousek od sochy svatého Václava. Hned když jsme vystoupili z metra, bylo jasné, že se ten den bude odehrávat další větší střet lidí především z neoficiálních (disidentských) struktur s komunistickou mocí. Když jsme viděli, že jde do tuhého a mezi účastníky jsme rozeznávali staré známé (ovšem nepovolené) tváře, raději jsme popoběhli, a byli tak v kině mezi prvními. Film byl krásný, ale jen pár metrů od nás za zdí právě probíhal násilný zákrok proti demonstraci.

2. Druhý den bylo pondělí, kdy jsme měli na naší katedře jakési laboratorní práce, odpoledne nám to ale opět nedalo a skončili jsme cestou ze školy na kolej opět na Václaváku. Ten večer už bylo v ulicích mnohem víc "obyčejných" lidí než disidentů. Protože jsme měli mít za necelý půlrok státnice, řekli jsme si, že musíme najít nějakou obranu proti tomu, aby nás mohla státní moc považovat za sprosté demonstranty. Nakoupili jsme proto na další hodiny a dny každý několik vstupenek na filmová představení do několika kin na Václavském náměstí (tehdy tam kromě dodnes existujícího kina Lucerna a Blaníku bylo i kino Jalta, Letka, Alfa, Praha či Pasáž a jen kousek bokem ještě kino Světozor. Skoro do všech jsme měli koupený nějaký lístek s naivní představou, že když nás "příslušníci" při zátahu zhaftnou, budeme se vymlouvat, že nejsme žádní protisocialističtí živlové, ale jen filmoví nadšenci, no a co by kdo mohl mít proti promítání oficiálního filmového festivalu, zvlášť je-li to festival pracujících :-).

3. V pondělí jsme taky dostali docela poučnou sprchu ledovou vodou z vodního děla, které si povolaly na pomoc zasahující jednotky. Nedostali jsme naštěstí přímý zásah vodním proudem, ale viděli jsme na několika nešťastnících, co takový proud vody umí. Zasahujícím to bylo jedno: Demonstrující - nedemonstrující; chudák, nejvíc z těch, co jsme viděli, dostala naloženo nějaká paní s nákupními taškami, které voda podrazila nohy hned několikrát.

4. I v úterý jsme opět byli na místě. Nahoře "u koně" bylo tak husto, že byla oficiálně uzavřena stanice metra Muzeum, ve které vlaky nezastavovaly ani na jedné ze dvou tras. Nejodvážnější demonstranti se srotili uprostřed u sochy svatého Václava, ti méně odvážní (včetně nás) chodili po chodníku kolem dokola horní poloviny náměstí, tvářili se jako obyčejní kolemjdoucí a snažili jsme se zachytit něco z aktivit toho hlavního davu, leč neslyšeli jsme skoro nic, snad jen občasný pískot a skandování Gestapo, Gestapo, když se řada policajtů dala do pohybu a svými dlouhými bílými obušky zpoza plastových štítů někoho "umravňovala". Z davu byli vytahováni lidé, kteří byli odvláčeni do přistavených aut a kamsi odváženi, jak se později ukázalo, často daleko za Prahu, kde byli ponecháni vlastnímu osudu. Když vpodvečer začal ostřejší zásah, uprchli jsme pasážemi a dostali jsme se do kina Jalta, kde jsme mohli uplatnit dřív koupené vstupenky. Když jsme se po filmu (byla to, myslím, Tarkovského Oběť) vraceli na náměstí, bylo čerstvě vyklizené, ještě byla ve vzduchu cítit voda jako po dešti, jak dav kropila vodní děla.

5. Tou dobou se ve Vídni právě konala Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, kde to československá delegace schytávala kvůli rozhánění demonstrací v Praze ze všech stran. Ve středu 18. ledna proti demonstraci tentokrát (zřejmě právě z toho důvodu) pořádkové jednotky nezasáhly. Toho dne jsem vyměnil doprovod: Místo spolubydlícího Honzy mě na neobvykle klidný Václavák doprovodila spolužačka Markéta, se kterou jsme se podle našich tehdejších plánů chtěli po mé vojně vzít, ale znáte to, plány se plánují a život žije. Sice všechno vypadalo dobře, lidé na sebe navzájem pomrkávali, jako kdyby to už komunisti vzdali, ale stačilo nakouknout do kterékoli postranní ulice, všude stálo plno "antonů" s chlapy připravenými znovu zasáhnout jakmile dá kdosi na drátě ten správný pokyn. Paradoxně na mě tyhle za rohem připravené a "nastartované" jednotky působily mnohem depresivněji, než když se opravdu zasahovalo a já mohl snadno nějakou slíznout.

 6. To ostatně nastalo hned den poté. Čtvrtek 19. ledna byl posledním dnem, kdy jsem na Václaváku byl osobně, myslím, že ten den dokonce sám bez doprovodu. Z toho vypjatého dne si nepamatuji paradoxně skoro nic, jen to, že se poté, co se daly pořádkové síly do pohybu, utíkalo některou z pasáží, myslím, že palácem Lucerna, a když jsem se vymotal ven na ulici, šel jsem už radši na metro jinam než na Václavák. Ale nikdo mi nenabančil, nesešvihal bičíkem ani mě cestou neperlustroval, takže jsem o pár měsíců později mohl úspěšně složit státnice a dokončit školu. 

V dalších dnech naše návštěvy kin pokračovaly, protože jsme měli ještě nějaké nakoupené "alibi lístky" (viděli jsme tak např., tehdy doslova kultovní film Tomáše Vorla Pražská pětka, který mám dodnes z nostalgie rád, i když už samozřejmě nemá ani zdaleka takovou brizanci jako v bezprostřední souvislosti s tehdejším děním), ale lednové nepokoje postupně ustávaly. Bylo zřejmé, že křehká rovnováha se při další nejbližší příležitosti zase poruší a silou utlumené boje se opět rozhoří, což se taky při několika dalších výročích v roce 1989 stalo. No a pak přišlo výročí - jak se později ukázalo - klíčové, 17. listopad, ke kterému vytvořil Palachův týden o 10 měsíců dříve účinnou ouverturu. Paradoxně tak 20 let po své smrti vystavěl Jan Palach a odkaz jeho děsivé oběti důležité předpoklady pro pád komunistického režimu.

Vidíte, mě tehdy vůbec nenapadlo, že bych mohl spoustu podrobností z tehdejších dnů zapomenout. Kdybych tušil, kolem jak historické události se ochomýtám, nejspíš bych si činil cestou nějaké poznámky k dalšímu využití. 

Až budu jednou jako stoletý stařec jako jeden z posledních pamětníků líčit své očité svědectví, nejspíš si budu muset trochu vymýšlet. Jestli se mi tedy do té doby nerozbřeskne :-).