Konec až na pátý pokus

Kdo si na můj blog občas zajde počíst, nemohl se ani náhodou úplně vyhnout tomuto tématu: Posledních několik měsíců jsem totiž - chvílemi nadšeně, chvílemi zoufale, ale vlastně nepřetržitě - opravdu hodně žil svou fotografickou výstavou Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020) na dobřichovickém zámku. Protože dnes jsem po dlouhých dvaceti týdnech výstavu definitivně rozebral, je, myslím, pravý čas na to, abychom se společně podívali, jak čas výstavy šel, protože v době covidové je to celkem (ovšem nevyžádaně) pestré kalendárium:

17.- 19. srpna:  Instalace výstavy. Ano, opravdu mi to trvalo tři celé dny. Byly to tři nádherné tvůrčí dny a já byl s výsledkem nepokrytě spokojený až do dnešního (už pátého!) konce. Vlastně bych udělal jinak jen dvě věci, na jejichž opravu jsem byl ovšem příliš líný a taky byla velká pravděpodobnost, že bych těmi opravami nejspíš narušil něco jiného. Ale co by to bylo za výstavu, kdyby neměla aspoň pár chyb, ne?

To bylo něco: Za oknem srpnové slunce a srpnové barvy. A co teprve ty barvy před oknem! :-)

20. srpna: Vernisáž výstavy, které se zúčastnilo cca 70 návštěvníků. Mimochodem, to číslo možná lépe vynikne, když dodám, že ani jeden z hostů nebyl příbuzný; ty jsem totiž zcela vyčerpal svými předchozími dvěma letními výstavami v Horních Počernicích a v Plzni :-).

Bože, z té hustoty lidí bez roušek na zámecké chodbě mi dnes už pomalu v "době rozestupové" běhá mráz po zádech. Tedy aspoň doufám, že je to jen mráz... (Foto: Bohumil Planka)

28. srpna: Ve výstavních prostorách bylo ten večer úplně nejvíc návštěvníků za celou dobu expozice. Ti však nepřišli kvůli fotkám ale kvůli velkému rautu, kterým startují tradiční Dobřichovické vinařské slavnosti. Kupodivu, nenarazil jsem při ochutnávání výborných vín ani na jednoho multimilionáře, který by mi nabídl, že celou výstavu kompletně koupí, protože zdi jeho skromné stopadesátipokojové usedlosti na Maledivách pohříchu zejí prázdnotou :-).

 

6. září: První veřejná komentovaná prohlídka. Jen během září budou ještě další čtyři.

 

10. září: Ve výstavním sále stejně jako ve všech vnitřních prostorách v naší zemi jsou opět povinné roušky. Postupně se ruší nebo omezuje kulturní a společenský program na zámku a v jeho okolí, od kterého jsem očekával příliv dalších návštěvníků.

Zámecký výstavní sál tím nejširokoúhlejším objektivem, který mám.

30. září: První oficiální (plakátový) konec výstavy. Výstava je podle předchozí dohody prodloužena do konce října. Protože další vystavující fotografové ale hodlají zaplnit sál i přilehlou chodbu až v listopadu, oficiálně nakonec výstavu prodlužujeme až do 7. listopadu.

 

1. října: Slavnostně oznamuji na blogu, že Moje dobřichovická výstava se prodlužuje.  

 

11. října: Poslední veřejná komentovaná prohlídka. Výstavy se oficiálně uzavírají. Protože ale na zámku je i restaurace, bláhově se domnívám, že zámek zůstane otevřený, takže kolemjdoucí si budou moct moje fotky (aspoň ty na zámecké chodbě) prohlížet i dál. Já naiva!

 

 

14. října: Bohužel, zavírají se i restaurace a zámky, takže moje výstava - byť na zámku - se ocitá pod zámkem.

 

31. října: Druhý oficiální konec výstavy. V tento den měla podle mého původního plánu výstava končit, ale další vystavující se nakonec rozhodli svou expozici v nejisté době vůbec nezahájit. Moje výstava je tedy prodloužena do konce roku, byť ji není možné navštívit.

 

7. listopadu: Vyměňuji jednu z vystavených fotek, kterou měl rezervovanou jeden zájemce, za připraveného náhradníka. Protože to vypadá, že náhradníka neuvidí ani jedno návštěvnické oko, aspoň rošádu popíšu v blogovém článku Těžký život náhradníka. Třetí oficiální konec výstavy.

17. listopadu: Zklamání z toho, že nemůžu připravenou výstavu nikomu ukázat, si částečně kompenzuji tím, že začínám na blogu publikovat seriál článků (zatím vyšly 3 díly) o tom, jak výstavu vlastních fotek zorganizovat.

29. listopadu: Ač jsem za normálních okolností celkem spořádaným občanem, který se snaží dodržovat, co po něm úřady chtějí, poprvé pořádám pro pár známých nelegální komentovanou prohlídku. Po sedmi týdnech od uzavření výstavy už mám prostě absťák.

2. prosince: Na chystané částečné zmírnění plošných protiepidemických opatření reaguji okamžitě, výstava se opět otevírá, přicházejí první návštěvníci a já se těším, že bych mohl uspořádat nějaký zajímavý vánoční program. Optimismus se odráží i v článku Vůbec ne tak špatný den, kterým jsem na blogu otevření výstavy oznámil.

 

Tahle fotka není prosincová ale ještě "baboletní". Víte, jak strašně nerad se fotím? Ale kupodivu, společná fotka s mými obrazy mi nevadí, což je vidět i z toho, že je tu na blogu už podruhé :-). Foto: Helena Macháčková.

 

 

18. prosince: Optimismus a odemčené dveře mi vydržely pouhých 14 dní. Kulturní zařízení se opět uzavírají a tentokrát je zřejmé, že mou výstavu už žádný další kolemjdoucí neuvidí.

24. prosince: Na Štědrý den beru ze zvyku za zámeckou kliku a i když uvnitř nikdo není, je - nejspíš jen na chvíli - odemčeno. Jsem tedy asi deset minut na své výstavě jediným štědrodenním hostem :-).

30. prosince: Nečekaně se mi nezávisle na sobě ozývá několik zájemců o prohlídku, včetně několika lidí, se kterými se vůbec neznáme a jen vyzkoušeli moje telefonní číslo. Šťastně přikyvuji, že všechny silvestrovské zájemce moc rád provedu. "A neporušíme tím nějaké nařízení?" dostávám dotaz. Všechny mohu uklidnit, že zcela určitě!

31. prosince: Poslední dvě nelegální prohlídky výstavy v den jejího čtvrtého konce.

 

8. ledna: Po dohodě s pořadatelem a se správcem zámku jsem se rozhodl pro pátý a definitivní konec a odinstalování fotek. Nikdo mě sice ze sálu nevyháněl, protože další zájemci se do vystavování v situaci, kdy je všechno zavřené, samozřejmě nehrnou. Všechno ale jednou končí, i napětkrát nastavovaná dobřichovická výstavní kaše. Další lidé už se na fotky podívat nepřijdou a zámečtí pavouci už je za ty čtyři a půl měsíce znají nazpaměť.

Dobrák pan správce mi připravil nejen pracovní stůl, ale i zařízení, které mi v sále trochu přitápělo, takže jsem se necítil jako ve velkokapacitním mrazáku. Navíc se se mnou přišlo rozloučit i sluníčko, které vždycky dokáže z fotek vytáhnout to, co si - je-li pod mrakem - nedokážeme ani představit. Tak ještě naposled obhlédnout kolem dokola a jdeme na to!

Postup práce je jednoduchý: Sundat obrazy z háčků závěsného systému, odstranit popisky a doprovodný text (tentokrát si chci obojí zachovat, tak se k papírovým kartičkám musím chovat slušně), ve většině případů vyjmout fotku z půjčeného rámu, rám uvést podle možností do původního stavu, papírové fotky opatrně přenést do pevných desek, případně napevno zarámované obrazy připravit na přesun domů. To vše jednapadesátkrát :-).

No a to je celá výstava po čtyřech hodinách práce pěkně pohromadě v rohu zámeckého sálu. Jako poslední obraz visí na stěně symbolicky profilová fotka výstavy (Návrat z výletu do černobílého světa) a moje zatím nejúspěšnější fotka vůbec. Pod ní se o stěny opírají fotky v mých vlastních rámech. Desky opřené o dveře sice vypadají nenápadně, ale ukrývají v sobě podstatnou část výstavní kolekce, celých 40 fotek. Úplně vpravo jsou naštosované půjčené rámy. Lednovou idylu dotváří sníh kolem Berounky za oknem.

 

Celkem 20 týdnů jsem měl sál a chodbu pro své fotky a tento čas se rozdělil přesně "fifty-fifty": 10 týdnů otevřeno, 10 týdnů zavřeno. Těch prvních 10 týdnů bylo báječných a moc jsem si je jako vystavující užil. Děkuji všem, kteří se přišli podívat, kteří se podívat chtěli, i těm, kteří drželi na dálku palce. Kompletní E-katalog výstavy samozřejmě funguje dál pro všechny, kdo si vystavené fotky chtějí prohlédnout aspoň v počítači, i když to samozřejmě není úplně ono. 

 

No a ti, kteří chtějí vidět fotky naživo, mohou už uspět jen částečně u mne doma. Neuvidí ovšem několik fotek, které byly v průběhu výstavy rezervované a teď je mohu konečně roznést jejich novým majitelům. A kdo by si ještě chtěl některou z fotek pověsit na vlastní zeď, ozvěte se mi; zvlášť papírové fotky, které jsem dnes vyjmul z vypůjčených rámů, jsou k dispozici, myslím, za celkem přijatelné ceny (zde je odkaz na původní výstavní ceník a nemůžu vyloučit, že ze mne v některých případech můžete vymámit i nějakou slevu :-)).  

 

P.S.: S malým odstupem se pak ještě jako obyčejně podíváme i do návštěvní knihy. Sám jsem zvědav, co tam všechno najdu, protože většinu zápisů jsem si sice zvědavě přečetl, ale v rušném konci roku zase zapomněl.

A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, podobných těm dnešním, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.