Pomůžete mi sfouknout tucet blogových svíček?

Když celý svět napjatě sleduje, jak přichází do svého úřadu nově zvolený americký prezident, musím se usmívat: Kdyby tak američtí prezidenti věděli, o co se taky zasloužili! Dnes je to totiž přesně 12 let, co jsem si založil svůj blog a zároveň jsem - rozjíven vysokou chřipkovou horečkou - v noci publikoval svůj úplně první veřejný článek o tom, jak mi byl při založení vlastních stránek vzorem pes nového prezidenta Baracka Obamy: O chřipce a psím blogu. O psaní blogu jsem tehdy nevěděl zhola nic, ale na psaní jsem se těšil a optimisticky jsem věřil, že bych třeba ještě pár dalších článků mohl přidat, než mě tahle nová blogová libůstka přestane bavit.

 

Za čtyři roky si pan Obama svůj prezidentský mandát prodloužil, takže blog jeho psa, jakož i ten můj, mohl nerušeně pokračovat. Nevím, jak to bylo u Obamů, ale mně se blog postupně stal příjemným tichým společníkem, jakousi paralelní bytostí, která má všechny mé dobré i špatné vlastnosti, je mi k nerozeznání podobná, a přesto má, zdá se, vlastní fantazii i paličatou vůli dělat si věci aspoň částečně podle svého a ne, jak si zamanu jako autor. A poté, co se nám podařilo překonat asi půlroční období začátečnického osamění, stal se blog postupně i svérázným komunikačním prostředkem směrem k řadě dalších lidí, z nichž někteří jsou mi blízcí i v reálném světě a jiné jsem naživo nikdy neviděl a asi ani neuvidím. 

 

Za další čtyři roky do Bílého domu přišel Donald Trump a s ním i jiné pořádky: Jeho neexistující ale jistě energický pes by samozřejmě nepoužíval tak staromódní médium, jako je blog; určitě by si založil psí twitterový účet, na kterém by po vzoru svého pána přežvykoval své myšlenky, tepal, chlubil se, burcoval, ostouzel, žaloval i mazal med kolem úst, přinejmenším tak dlouho, než by Twitter v dobrosrdečné snaze usnadnit mu stěhování švihl kouzelným proutkem a všechno nechal z minuty na minutu zmizet. Pravda, u mne a u mnohých z vás to sice loni v létě dopadlo podobně; nebylo to sice z minuty na minutu ale z měsíce na měsíc, ale nepříjemné to bylo taky dost. Sice jsme - jako pan Trump a jeho imaginární pes - neodcházeli v apartním kabátci z ostudy, ale zase nám nikdo na nesnadnou cestu nepřistavil vlastní vrtulník. 

 

Je to k neuvěření, ale uplynuly další čtyři roky, a já se těším, že psi nového prezidenta Bidena by třeba zase mohli zvednout blogový prapor prezidentských mazlíčků a tím i prestiž celého blogového světa. Jsem zvědav, jestli své články budou psát anglicky - jako američtí patrioti - nebo německy - jako němečtí ovčáci. A kdoví, třeba si vyměníme pár komentářů, protože budou zvědaví, jak vypadá ten náš slavný český PES, o kterém se v médiích tolik píše.

 

Když si představím, jak nekonečných se mi zdálo osm let základní školní docházky, dochází mi, že dvanáct let je opravdu spousta času. Tucet let prožitých intenzivně, povětšinou s radostí a (aspoň doufám) ne úplně tuctově.

Milí návštěvníci, milí čtenáři, milí přátelé, milí ovčáci, děkuji vám všem za váš nepolevující zájem, připíjím na ten krásný a neobyčejný tucet a těším se na další setkávání. Netuším, kam se v následující prezidentské čtyřletce pohne celý svět, ani kam oddriftují naše malé různorodé individuální světy. Ale jsem moc zvědavý, jak to vše poběží, tak si snad můžu dovolit zakončit dnešní text podobně jako před čtyřmi lety v článku Osmé narozeniny aneb O psu Donalda Trumpa:

Pojďme se prostě přesvědčit, jaká bude skutečnost.

A pojďme se o tom - třeba ještě pár chvil i na těchto stránkách - přesvědčovat společně! :-)

 

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, podobných těm dnešním, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.