O rozdělov - nících

Ze svých prvních povinných školních let si nepamatuji nic moc souvislého, jen takové střípky obrazů a pocitů - tu v souvislosti s kotrmelcem v hodině tělocviku, jindy zas s přerývaným čtenářským výkonem některého z mých spolužáků. Ale jednu věc si pamatuji docela dobře, protože se v našich hodinách, při kterých se něco psalo, do omrzení opakovala: Měli jsme totiž při psaní nakázáno nahlas ohlásit (úplně automaticky, bez přihlášení, sím, sím...), jak se chystáme rozdělit slovo, které se už na konec řádku celé nevešlo. "Man - ka," oznamuje způsobně Ivanka z druhé lavice u okna, když píše do sešitu cosi o včerejším večerníčku o Rumcajsovi. "Smaže - nice," píše svůj posthoubařský podzimní zážitek požitkářsky orientovaný Lojzík. "Kedlub - na... Nebo kedlu - bna?" váhá vytáhlý Roman a v takovou chvíli většinou nějak zakročí náš pan učitel - buď dotyčného nějak opraví, nebo vysvětlí celé třídě, která verze je správnější. "Hlemý - žď," vece poněkud intelektuálně těžkopádnější, ale jinak kamarádsky naladěný Mirek. "Hle - mýžď!" opravuje ho mocným hlasem vizionářsky učitel, a Mirek s vyplazenou špičkou jazyka soustředěně vykružuje v svém sešitě inkoustovým perem krajku písma podle upraveného zadání. Kdo by tehdy byl řekl, že tu drobnou, nahlas ve třídě vyřčenou pitomost s Mirkovým hlemý - žděm, (vida, v sedmém pádu se to už zdá být v pořádku!) si budu pamatovat ještě po půlstoletí?

Nevšimli jste si taky jako já, že rozdělování slov na konci řádku se postupně dostalo do červené knihy ohrožených jazykových libůstek? Vždyť přece dnes už skoro vše píšeme na počítačích či tabletech, které dokážou precizně rozvrhnout délky slov a jejich rozestupy v řádku tak, abychom se použití "rozdělovníku" snadno vyhnuli. Když teď o tom píšu, vlastně si ani nevybavuji, kde se dá taková funkce rozdělování slov zapnout třeba ve Wordu, takže to vypadá, že jsem ji ve svých tištěných textech nejspíš nepoužil už mnoho let. A co takhle tady na blogu? Existuje tady vůbec za celých těch patnáct a půl roku a 2500 článků aspoň jeden jediný případ, kdy se na konci řádku objeví nějaký ten "hlemý-" pokračující svým "-žděm" o řádek níže? V mé počítačové produkci, zdá se, rozdělování slov zcela vymřelo (nevím po čem častěji vymírají substantiva středního rodu, jestli po meči či spíš po přeslici nebo po něčem neutrálnějším), poslední divoce žijící exempláře je u mne možné spatřit v mém pověstném zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami, kam si - zásadně rukou - píšu nápady a poznámky. Řádky zápisníku jsou krátké, což by mělo rozdělování slov podporovat, nicméně i v psaných odstavcích jsou u mne použité rozdělovníky vzácné, jako kdyby se od počítačových textů nakazily.

Při rychlé prohlídce jsem v rukou psaných řádcích zahlédl jen pár příkladů: "Prorad - nost," v citátu z nádherné knihy Láska a smetí od Ivana Klímy. "Vyjadřo - vacích," z citátu divadelníka Jana Grossmana. "Zami - lovaná," v záznamu jednoho mého dobřichovického snu. "Beze - jmenné," v promluvě Rainera Marii Rilkeho o verších a jejich smyslu. Dohromady tak nejvýš šest, sedm případů v celém, drobným písmem hustě popsaném zápisníku... Kam se poděli všichni ti "hlemý - ždi" našeho dětství, kdy jsme se k nim podle pravidel pana učitele 5. ZDŠ v Plzni Nade Mží povinně nahlas přiznávali a zároveň si je tím od něj nechali kontrolovat? Možná jsme tehdy i trochu fixlovali a trochu kličky slov uměle natahovali nebo krátili, abychom slova mohli rozdělit, i když to původně vůbec nebylo třeba, a vyřknout pak nahlas do ticha krátký rozdělovací ortel: "Špacht - lička," nebo snad "špach - tlička?" Pan učitel by nejspíš věděl, ale kde tomu je dnes konec?...

A tak si říkám, kam se asi ty všechny "uspořené" rozdělovníky, které jsme dřív používali běžně a dnes jsou v textech vzácností, poděly? Není to snad tak, že z nudy dlouhodobého nevyužití se rozdělovníky rozhodly vyjít mezi lid a konat to, co jim věcný obsah toho slova nařizuje? Rozdělovat! Třeba právě odtud fouká vítr směrem k věčným hádkám na sociálních sítích či v jiných formách veřejných diskusí. Přemnožené nevyužité nudící se rozdělovníky se zařídily přesně podle starých dobrých hesel Rozděl a panuj a Rozdělovníky všech zemí, spojte se!

Pokud tomu tak je, zkusím rozdělovníky trochu víc zaměstnat a častěji je používat v textu. Jen ať pěkně rozdělují, co mají, a nepletou se do toho podstatného, co by naopak mělo za každou cenu zůstat pohromadě. Třeba do "hlemý - ždě!"