středa 4. září 2024

Můj život s Lidovkami a bez Lidovek

Po většinu svého života jsem si vůbec nedokázal představit, že bych si ráno u některého z četných stánků nebo v nějaké kamenné trafice nekoupil noviny. Pokud jde o cenu, začínal jsem na pevném a po řadu let neměnném padesátníku - v době, kdy to jediné, kvůli se čemu daly noviny kupovat, aspoň tedy z mého pohledu, byly sportovní zprávy na zadní straně. To tehdy ještě Lidové noviny, jaksi, v nabídce nebyly, protože jim stalinistická padesátá léta dala pocítit vůni pěsti dělnické třídy, která - utržena v té době z historického i zákonného řetězu - skutečně "smrděla krchovem". Lidové noviny na skoro 35 let přestaly existovat, takže když se na přelomu let 1987 a 1988 objevily jako samizdatový měsíčník, pro mou generaci to nebyl návrat tradičního listu, který vycházel od roku 1893, ale úplně nový titul, navíc píšící v duchu zpráv, na které jsme byli zvyklí ze "štvavé" Svobodné Evropy či z Hlasu Ameriky. 

Tehdy jsem asi třikrát dostal originální samizdatový výtisk (a byla to tehdy převeliká vzácnost, protože náklad byl začátkem roku 1988 kolem 350 výtisků) od svého chotěšovského strýčka Jirky (psal jsem tu o něm kdysi např. v článku O krabici od bot a holubím domě). Kde k takto obrozeným Lidovkám přišel, o tom jsme nikdy nemluvili; za čtení a kolportaci nelegální tiskoviny se mohl člověk dostat snadno do problémů, tak čím míň jednotliví lidé věděli, tím byl celý proces bezpečnější. Paradoxní je, že jsme si o tom nic neřekli ani s odstupem, kdy už se o všem mluvit smělo, ale my už měli při našich zřídkavých rozhovorech "na tapetě" úplně jiná témata. Každopádně díky tajuplným stykům strýčka Jirky jsem byl na vysokoškolské koleji "za kinga", protože jsem samozřejmě přečtené Lidovky hned poslal dál, aby si mohli počíst i další.

Celá devadesátá a "nultá" léta jsem pak lidovky poctivě kupoval a jejich četba mi vždy zpestřovala především ranní cestu do práce a večerní z práce domů. Obsah hodně zaměřený na kulturu, orientaci ve složitém světě a kultivované názorové střety komentátorů s obecným rozhledem mi vždycky vyhovovaly a i když jsem občas zkoušel nakouknout i do stránek jiných novin, k Lidovkám jsem se nakonec vždycky pokorně vrátil. S razantním nástupem zpravodajství na internetu jsem sice tištěné noviny postupně omezoval, ale dlouho mi zůstávalo minimálně páteční a sobotní vydání, které pro mě bylo - se svými speciálními přílohami - nejzajímavější.

Chuť konzumovat Lidovky mě (a zdaleka nejen mě) definitivně přešla až v půlce roku 2013, kdy si tyhle noviny koupil - ať už jako finanční investici nebo jako vlivový nástroj, to je celkem jedno - politik a podnikatel Andrej Babiš. Přestože jsem tehdy ještě neměl v úmyslu přejít definitivně na webové zpravodajské verze, nakonec to tak dopadlo; jsem přesvědčený, že právě v očích čtenářů mého typu - a bylo nás takových ve "stáji LN" asi docela dost -  byl nákup novin protřelým politikem doslova "polibkem smrti", ze kterého se lidovky už nikdy nevzpamatovaly a za dané situace vzpamatovat asi ani nemohou. Od té doby jsem si už nekoupil ani jediný výtisk dlouhých 11 let, což platilo právě do minulé soboty, kdy se nový majitel rozhodl prodej tištěné verze LN ukončit.

A tak jsem si hlavně pro symbolickou vzpomínku na všechny ty roky i pro tento speciální článek koupil posledního srpnového dne po jedenácti letech opět "opravdové" papírové noviny. Schválně jsem se pro ně vypravil do dobřichovického obchodu a - poté, co jsem z obchodu domů přinesl leccos, jen ne noviny, kvůli kterým jsem do obchodu původně vyrazil (ach ta milá zapomnětlivost!), jsem si cestu do města ještě jednou zopakoval. Díky tomu jsem zjistil - tedy ne, že by mi to k něčemu bylo, když v nákupech nemíním pokračovat - že noviny (se sobotní přílohou) dnes stojí 26 Kč, což je o 7 Kč víc, než když jsem noviny před lety kvůli osobě nového vlastníka opouštěl.

Z titulní strany posledních tištěných Lidových novin, sobota 31. srpna 2024

 
Když jsem si pak noviny doma četl, musel jsem připustit, že pořád nejsou úplně špatné, byť se nejspíš celá redakce vzepjala k silně nadstandardnímu výkonu v souvislosti s koncem jedné zásadní epochy. Hlavou mi prolétly všechny ty roky naší docela spořádané koexistence - první číslo spojené ještě se strachem, číslo z prosince 1989, kdy noviny rázem vyšly v ohromujícím půlmiliónovém nákladu, první deníkové vydání v dubnu 1990. Vzpomínám na Renčínovy kresby, na Vaculíkovy fejetony z poslední stránky, na tradiční anketu o Knihu roku, kde jsem hledal tipy na zajímavé čtení... Budou mi "lidovky" chybět - teď, když jsem prokázal, že se bez nich obejdu dlouhých 11 let? 
 
Těžko říct. Ale minimálně za tohle malé blogové poděkování mi odchod tištěných lidovek z naší mediální scény rozhodně stojí.

19 komentářů:

  1. Lezarts
    Politikům média do majetku nepatří! Hned po Babišově akvizici jsem věděla, že to bude katastrofa a nejen pro noviny , ale i běžné občany.
    Dříve se v dopravních prostředcích rozprostírala tištěná vydání novin. Dnes v dlaních “ chytré telefony”.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, byla to katastrofa. Ale ostatní tiskoviny se budou postupně ubírat podobnou cestou.

      Vymazat
  2. Lidové noviny na tradici předválečných nenavázaly...nikdy Nevstoupíš dvakrát do téže řeky...Ale testlo.se tam našlo zajímavé čtivo, hlavně v přílohách..

    OdpovědětVymazat
  3. Komouš Dienstbier. Komouš Dobrovský. Komouš Ruml. Komouš Rychetský. Komouška Klímová. Komouš Zeman.

    Komoušský noviny.

    Kdyby to dělali jiní, tak je sebrala StB.

    OdpovědětVymazat
  4. My je dokonce měli tady na vsi předplacené (nastěhovali jsme se v roce 91) ale po šesti nebo sedmi letech jsme je odhlásili....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Předplatné jsem nikdy neměl, ale pravidelným čtenářem jsem pěkných pár let byl.

      Vymazat
  5. Rodiče Lidovky měli páteční a sobotní Lidovky předplacené celá léta a někdy jsme se o ty sobotní přílohy doma docela legračně přetahovali. Když jsem zjistila, že už vycházet takhle nebudou, připadalo to i mně jako konec jedné éry, a to jsem k nim nikdy nijak osobní vztah neměla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslel jsem si, že budou poslední den vyprodané, ale asi není tolik lidí, kteří o nich chtěli napsat vzpomínkový blogový článek :-).

      Vymazat
  6. Taky jsem si poslední číslo s nos talgií uložil do archivu.
    Byť jsem, tak jako ty, po změně majitele je novinovŕm stánku nekupoval.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No vida, tento podprogram jsme, zdá se, využili oba :-).

      Vymazat
  7. Zajímavé, že na rozdíl od llidovek se mi nikdy za komunistů nedostal do rukou radikálnější samizdatový časopis Sport, svým způsobem předchůdce Informačního servisu (hojně čteného na přelomu 89 a 90) a dnešního Respektu, který má také za sebou různé perietie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Respekt je vlastně po konci Lidovek poslední tiskovina, která začala vycházet v prostředí disentu a funguje dodnes.

      Vymazat
  8. Lidovky znám jen ze žlutých autobusů, jinak noviny jsem (na rozdíl od časopisů, např. 100+1, Ateliér, Rock&Pop) nikdy nekupoval.
    Téměř celou naši mediální scénu si rozebrali nejrůznější miliardáři (nejen Babiš, ale dávno před ním Bakala, pak i Křetínský) a ti samozřejmě sledují, aby se o nich psalo, když už ne průhledně chvalozpěvně, tak alespoň se potlačilo cokoliv negativního.
    A co nepokrývají oni, to propagandou završí provládní mainstream.
    Vrcholem je Forum24, tam dělá šéfredaktorku neskutečně blbá J. Hovorková a ta nedávno vyplodila k 60. narozeninám premiéra Nutelly tak oslavný text, že jeho úrovně určitě zatím nedosáhli ani v KLDR.
    Z internetových serverů mně názorově nejvíce vyhovuje Echo24 (předplatné ale nemám), Deník TO a Neviditelný pes, velmi rád čtu také Mariana Kechlibara (koupil jsem si 6 knih jeho Zapomenutých příběhů, už má ale sedmý), ten mezitím z vlastního blogu povýšil právě do Echa24 a Neviditelného psa.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dost dlouho jsem si kupoval Reflex, jenže ten pak ustoupil od velmi zajímavé názorové plurality, podávané velmi různorodými osobnostmi, a zahnul směrem, který mi není příliš sympatický. Tak mi zbylo aspoň Foto - Video a občas National Geographic :-).

      Vymazat
  9. Že by nostalgie? Taky už přicházíte do toho věku? Lidovky jsem nekupoval, ale měl jsem je někdy od poloviny 90. let denně k dispozici, a to i poté, co je koupil oligarcha, takže jsem mohl sledovat jejich proměny v různých obdobích. A ty poslední jsem si taky koupil. Taky z nostalgie a tak trochu i do archivu, i když vlastně nevím proč. Jak píše výše Marie Veronika, skončila jedna éra - a život jde dál, dodávám já.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem nostalgický odedávna! No vida, říkal jsem si, že by nás takových bláznů, kteří si z nostalgie koupí poslední číslo, mohlo být víc, ale že až takhle?...

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.