Můj život s Lidovkami a bez Lidovek

Po většinu svého života jsem si vůbec nedokázal představit, že bych si ráno u některého z četných stánků nebo v nějaké kamenné trafice nekoupil noviny. Pokud jde o cenu, začínal jsem na pevném a po řadu let neměnném padesátníku - v době, kdy to jediné, kvůli se čemu daly noviny kupovat, aspoň tedy z mého pohledu, byly sportovní zprávy na zadní straně. To tehdy ještě Lidové noviny, jaksi, v nabídce nebyly, protože jim stalinistická padesátá léta dala pocítit vůni pěsti dělnické třídy, která - utržena v té době z historického i zákonného řetězu - skutečně "smrděla krchovem". Lidové noviny na skoro 35 let přestaly existovat, takže když se na přelomu let 1987 a 1988 objevily jako samizdatový měsíčník, pro mou generaci to nebyl návrat tradičního listu, který vycházel od roku 1893, ale úplně nový titul, navíc píšící v duchu zpráv, na které jsme byli zvyklí ze "štvavé" Svobodné Evropy či z Hlasu Ameriky. 

Tehdy jsem asi třikrát dostal originální samizdatový výtisk (a byla to tehdy převeliká vzácnost, protože náklad byl začátkem roku 1988 kolem 350 výtisků) od svého chotěšovského strýčka Jirky (psal jsem tu o něm kdysi např. v článku O krabici od bot a holubím domě). Kde k takto obrozeným Lidovkám přišel, o tom jsme nikdy nemluvili; za čtení a kolportaci nelegální tiskoviny se mohl člověk dostat snadno do problémů, tak čím míň jednotliví lidé věděli, tím byl celý proces bezpečnější. Paradoxní je, že jsme si o tom nic neřekli ani s odstupem, kdy už se o všem mluvit smělo, ale my už měli při našich zřídkavých rozhovorech "na tapetě" úplně jiná témata. Každopádně díky tajuplným stykům strýčka Jirky jsem byl na vysokoškolské koleji "za kinga", protože jsem samozřejmě přečtené Lidovky hned poslal dál, aby si mohli počíst i další.

Celá devadesátá a "nultá" léta jsem pak lidovky poctivě kupoval a jejich četba mi vždy zpestřovala především ranní cestu do práce a večerní z práce domů. Obsah hodně zaměřený na kulturu, orientaci ve složitém světě a kultivované názorové střety komentátorů s obecným rozhledem mi vždycky vyhovovaly a i když jsem občas zkoušel nakouknout i do stránek jiných novin, k Lidovkám jsem se nakonec vždycky pokorně vrátil. S razantním nástupem zpravodajství na internetu jsem sice tištěné noviny postupně omezoval, ale dlouho mi zůstávalo minimálně páteční a sobotní vydání, které pro mě bylo - se svými speciálními přílohami - nejzajímavější.

Chuť konzumovat Lidovky mě (a zdaleka nejen mě) definitivně přešla až v půlce roku 2013, kdy si tyhle noviny koupil - ať už jako finanční investici nebo jako vlivový nástroj, to je celkem jedno - politik a podnikatel Andrej Babiš. Přestože jsem tehdy ještě neměl v úmyslu přejít definitivně na webové zpravodajské verze, nakonec to tak dopadlo; jsem přesvědčený, že právě v očích čtenářů mého typu - a bylo nás takových ve "stáji LN" asi docela dost -  byl nákup novin protřelým politikem doslova "polibkem smrti", ze kterého se lidovky už nikdy nevzpamatovaly a za dané situace vzpamatovat asi ani nemohou. Od té doby jsem si už nekoupil ani jediný výtisk dlouhých 11 let, což platilo právě do minulé soboty, kdy se nový majitel rozhodl prodej tištěné verze LN ukončit.

A tak jsem si hlavně pro symbolickou vzpomínku na všechny ty roky i pro tento speciální článek koupil posledního srpnového dne po jedenácti letech opět "opravdové" papírové noviny. Schválně jsem se pro ně vypravil do dobřichovického obchodu a - poté, co jsem z obchodu domů přinesl leccos, jen ne noviny, kvůli kterým jsem do obchodu původně vyrazil (ach ta milá zapomnětlivost!), jsem si cestu do města ještě jednou zopakoval. Díky tomu jsem zjistil - tedy ne, že by mi to k něčemu bylo, když v nákupech nemíním pokračovat - že noviny (se sobotní přílohou) dnes stojí 26 Kč, což je o 7 Kč víc, než když jsem noviny před lety kvůli osobě nového vlastníka opouštěl.

Z titulní strany posledních tištěných Lidových novin, sobota 31. srpna 2024

 

 

Když jsem si pak noviny doma četl, musel jsem připustit, že pořád nejsou úplně špatné, byť se nejspíš celá redakce vzepjala k silně nadstandardnímu výkonu v souvislosti s koncem jedné zásadní epochy. Hlavou mi prolétly všechny ty roky naší docela spořádané koexistence - první číslo spojené ještě se strachem, číslo z prosince 1989, kdy noviny rázem vyšly v ohromujícím půlmiliónovém nákladu, první deníkové vydání v dubnu 1990. Vzpomínám na Renčínovy kresby, na Vaculíkovy fejetony z poslední stránky, na tradiční anketu o Knihu roku, kde jsem hledal tipy na zajímavé čtení... Budou mi "lidovky" chybět - teď, když jsem prokázal, že se bez nich obejdu dlouhých 11 let? 

 

Těžko říct. Ale minimálně za tohle malé blogové poděkování mi odchod tištěných lidovek z naší mediální scény rozhodně stojí.