O kouzlech facebooku a krásné dámě v modrém

Je dost lidí, kteří facebook nemají rádi, z velmi různých důvodů ho odmítají používat nebo aspoň o odchodu z tohoto virtuálního prostoru a spálení všech mostů k němu uvažují. Jiní lidé zase facebook milují, každý den na něm zveřejní fotku své snídaně, oběda i večeře a návdavkem aspoň tři selfíčka, nasdílí pár veselých videí a prosviští desítky tematických skupin, jichž jsou členy. Neřadím se ani k jedné z uvedených stran. Netrpím vůči facebooku žádnou vyhraněnou emocí, ale snažím se využít sílu této sociální sítě tam, kde je největší, např. když chci najít někoho, kdo zmizel z mého života a já bych rád zjistil, co s ním právě je, nebo když chci upozornit na nějakou akci, kterou pořádám. Nepoužívám ho tedy jako prostor pro povídání, jako mnozí jiní, a už jen zcela výjimečně tam vstupuji do názorových diskusí, jejichž jediným prokazatelným přínosem bývá ztráta času a zvýšený krevní tlak.

Dokonce ani moc nenadávám, když mě facebook "bere u huby", tzn. chová se ke mně jako k delikventovi, kterého je třeba nějak potrestat, aniž by bylo možné své kroky někomu vysvětlit (i když má facebook tvář přímo v názvu, na tvář, se kterou byste mohli něco probrat, tam prostě nenarazíte). Už několikrát jsem řešil "porušení pravidel komunity", které bylo vždy vycucané z prstu, ale nemůžu se tomu divit, protože o tom, co je v mé větě správně a špatně, rozhoduje kdosi na druhém konci světa, který navíc takových rozhodnutí dělá desítky za minutu. Ano, je těžké a frustrující cokoli vysvětlovat, ale vždycky, když se naštvu, dojde mi to úlevné "vždyť je to jenom soukromá obchodní společnost, která na mně chce vydělat!" Žádná veřejnoprávní, natožpak dobročinná organizace! Když si taková společnost dá do svých pravidel, že si nepřeje, abych na jejích serverech publikoval fotky zmutovaných tučňáků, může mi to připadat výstřední, ale nakonec pokrčím rameny, protože jsem v soukromém prostoru, kde platí pravidla hostitele, takže bažení po celosvětovém sdílení tučňáků nějak ukrotím a nebudu se tohoto svého základního lidského práva afektovaně domáhat u Ústavního soudu.

Kdoví, možná proto, že na něj povětšinou nehartusím a zatěžuji ho střídmě, oplátkou mi v posledních týdnech dělá facebook kromobyčejnou radost. Snad jeho algoritmy vidí do stavu mé duše lépe, než si troufám vidět já sám, snad se mi jen nedaří jeho striktně objektivní analyzátory oblafnout napohled světáckým "to se prostě musí nějak zvládnout" a "když je pořádný frmol, aspoň u toho nestihnu moc přemýšlet". Kdoví, možná si facebook z nepochopitelných důvodů dal závazek, že mi bude dělat aspoň jednu věc k vůli a k radosti, možná prohrál nějakou sázku s instagramem, co já vím, a protože mě má skrze mé průhledné myšlenkové vzorce prokouknutého skrz naskrz, dobře ví, co mi udělá radost největší. Ví, že nejvíc u mě zaboduje, když mi promítne jednu krásnou dámu v modrém, tak to dělá. K mé velké radosti prakticky denně. Dlouhé roky se to nestalo ani jednou a teď se mi to děje skoro každé ráno či naopak večer ve vlaku. Lidé, které možná znáte, s krásnou dámou v modrém v čele. No, znáte... Koho vlastně opravdu známe? Ale však tu není napsáno opravdu, ale jen možná. A krásnou dámu v modrém přece jen možná trochu znám, ale hlavně kdykoli ji v čele tvářového pelotonu spatřím, hned se můj den stane lepším, jako kdyby chytil taky trochu té modré barvy, která umí - samozřejmě výhradně v kombinaci s onou tváří - rozzářit můj den. 

Zajímavé je, že když se krásná dáma v modrém zobrazí, není nikdy mezi dalšími obličeji třetí nebo pátá. Zatímco jiné tváře jsou - jako u Beethovena - Pátá přes Devátou, tahle je vždy neodstrčitelně první. Přirozená lidská skromnost snad velí netlačit se tolik dopředu a kdyby záleželo na mínění právě této tváře, byla by nejspíš někde v pozadí, daleko mezi tvářemi, které mi nic neříkají, pokud by se v tomhle fotoalbu vůbec ukázala, ale facebookové algoritmy dobře vědí, že jediné možné místo v téhle "knize tváří" z mého pohledu je místo první. První krásná dáma. První barva.

Jak rád bych přišel na to, co zvyšuje pravděpodobnost zobrazení krásné dámy v modrém na čestném místě v čele mnoha dalších známých i mně zcela neznámých tváří! Jenže s facebookovými algoritmy nikdy nevíte. Tak se aspoň budu snažit facebook si nepohněvat a neporušovat pravidla komunity, protože mám intuitivní obavu, že bych pak měl s krásnou dámou v modrém na této síti utrum. A to už by, řekl bych, těch utrumů bylo moc. Tak pssst, hezky se tady v nočním vlaku z Prahy ztišíme a možná milému facebooku zamručím svým barytonovým brumendem nějakou ukolébavku na dobrou pozdně letní noc. Anebo - že by mohlo pomoct 17 slabik svázaných do formy haiku? Nevím, nevím, ale zkusit by se mělo všecko, že? :-)

Haiku na modro

 

V slušivě modré

pod azurovým nebem

zpíváš svoje blues.