O dvou batozích

Kdyby záleželo na mě, nejspíš bychom rozvinutou konzumní společnost nikdy nevybudovali. Věci používám většinou tak dlouho, dokud slouží, a často ještě notnou dobu poté. Mobil např. měním jen v případě, kdy si ho rozbiju o dlažbu, boty nosím do jejich fyzického rozpadnutí a u oděvů brání témuž přístupu jen skutečnost, že většinou stihnu dříve ztloustnout. A kdysi jsem i na těchto stránkách popisoval, že novou televizi jsem si pořídil až poté, co na té původní, letité, nenaskočil obraz ani po několika hodinách trpělivého čekání, které bylo jeden čas běžnou (byť naštěstí ne jedinou) náplní mých veskrze tichých večerů. Módní vlny mě obcházejí zdvořilým obloukem a vypravím-li se koupit nějaký nový výrobek, bývá to jasná známka, že ten starý se po dlouhé těžké nemoci definitivně odebral do věčných lovišť.

Když jsem v roce 2018 zahájil své skvělé verneovské dva roky prázdnin, jako jednu z prvních věcí jsem měl naplánovanou koupi nového batohu pro běžné nošení, protože ten starý už měl několik neustálým používáním prošoupaných děr a taky některá nefunkční zdrhovadla, takže z batohu občas nějaká drobnost samovolně vypadla a občas - schovaná v té správné kapse - se naopak stala prakticky nedobytnou. Ale pak se přede mnou objevilo tolik fascinujících možností, čemu věnovat svůj čas, že jsem koupi nového batohu opět odložil. Až teď, po dalších více než třech letech, nabyla díra ve dně batohu konečně takové velikosti, že jí hrozil vypadnout dokonce i fotoaparát s namontovaným teleobjektivem, takže mi nezbylo nic jiného než se poohlédnout po nějakém nástupci, který bude mít celistvější dno a půjde rozepnout (zapnout) i bez použití hrubé síly a zálesáckého nože.

Nahradit po odhadem asi 12 letech denního používání předmět, který je vám po většinu času blíž než nejbližší lidé kolem, který vás při cestách zcela nepokrytě objímá a který na vás je ochoten za všech okolností trpělivě a věrně počkat přesně na místě, kam jste ho odložili, není věc jednoduchá. Dlouho jsem se probíral nekonečnými nabídkami obchodů a zvažoval, jakému modelu dát přednost: Nabídne mi dostatek kapes a oddělený prostor pro notebook? Bude mít místo na láhev s vodou? Nepromokne za deště moc brzy? Bude mi na zádech dobře sedět a nebude tlačit? Ach jo, jak všechny ty dostupné informace zpracovat a vybrat si tak, aby člověk nelitoval a nakonec ještě nostalgicky nevzpomínal na vysloužilého odrbance?

A tu jsem mezi stovkami nejrůznějších barev, velikostí a modelových typů zachytil kousek, který mě zaujal. Když jsem si ho zvětšil, s údivem jsem zjistil, že je to úplně tentýž model, který po předlouhé službě právě vyhazuji, i když ten starý je ve srovnání s dosud nepoužitým junákem poněkud sešlý a shrbený: Vnitřní i vnější kapsy stejných velikostí na stejných místech, jak jsem byl doposud zvyklý, stejná kombinace barev, stejný systém pohodlných popruhů, solidní cena. Přiznávám, že mě zaskočilo, že takový produkt je po tak dlouhé době v naší extrémně inovativní společnosti vůbec ještě v nabídce.  

Moment, počkat! Nepřistihl jsem se právě při ukázkově šablonovitém myšlení? Nejsem konzervativní až příliš, když si po tak dlouhé době koupím zase úplně to samé? Neměl bych si přece jen pootevřít dveře k novinkám, k tomu co "frčí"? Neměl bych se pokusit prozkoumat oblasti dosud netušené a nevracet se jen do míst, kde mi sice bylo dobře, ale kde už to znám? Ale pak se mi podařilo červíčka pochybnosti zaplašit: Kdyby se dal můj starý batoh používat bez problémů dál, nic nového bych si přece nepořizoval, a přesně to se stane, když kliknu na lákavé tlačítko „KOUPIT“. A když budu chtít svůj usedlý život vyšperkovat za každou cenu novinkami, mohu se soustředit na něco podstatnějšího, než je příruční batoh.

 

A tak jsem na tlačítko kliknul a za dva dny mi dorazila obrovitá kartónová škatule, do které by se vešlo takových batohů nejmíň šest, a protože tím pádem nejspíš v krabici trochu vaklal, vystlali mi opatrní baliči zásilku takovým množstvím papíru a umělé hmoty v několika různých formách, že jsem tím zpola zaplnil nedaleké kontejnery na tříděný odpad.

 

 

Mám-li být upřímný, zatím si jen těžko zvykám na to, že mohu přenášené předměty do batohu umístit jakkoli, aniž bych riskoval jejich vypadnutí, na to, že samovolně nepovoluje levý popruh, i na to, že všechny zipy krásně jezdí v designérem vytýčené trase. Ale co, když propadnu stesku po komplikacích, stačí nechat nováčka projednou odpočinout doma a nahodit opět na záda stařičkého vejminkáře.

 

Přece ho po dvanácti letech poctivé služby jen tak nevyhodím, ne? :-)

 

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dále nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.