Konečně zase jednou noční Praha

Ještě nedávno se v noci kvůli pandemii nesmělo vycházet. Neříkám, že jsem toto nařízení dodržoval úplně striktně, párkrát jsem se Praze večer trochu "zasekl" a domů do Dobřichovic jsem se dostal místo v devět až kolem jedenácté, protože i vlaky jezdily jen jednou za čas, jako kdyby i ony jen neochotně porušovaly zákaz nočního vyjíždění. Už dlouho mě to lákalo vzít foťák a vyrazit po setmění do pražských ulic, ale upřímně - neměl jsem ani nejmenší chuť si vymýšlet nějaké pohádky pro všudypřítomné - a zvědavé - policejní hlídky.

Od poloviny dubna se už ale v noci vycházet smí; jako obyvatel Dobřichovic mám dokonce takovou míru náhlé svobody, že smím překonat hranici okresu Praha-západ a vyrazit do Prahy i za jiným účelem než do práce, což jsem o minulém víkendu konečně využil a vyjel jsem si vpodvečer vlakem do hlavního města, abych se mohl v klidu projít po centru a třeba cestou pořídit pár nočních obrázků. Pravda, trochu mě rozladilo, když jsem zjistil, že dostat se v noci zpátky do Dobřichovic není vůbec jednoduché kvůli noční železniční výluce. Nakonec jsem se rozhodl vrátit se raději posledním vlakem než uprostřed hluboké noci brázdit kraj náhradními autobusovými spoji. Procházku jsem proto musel poněkud urychlit a na focení jsem měl nakonec jen necelou hodinu čistého času. Pro pomalého fotografa mého typu - naprostá honička! :-).

Divadla sice oficiálně nehrají, ale ve Stavovském divadle bylo rozsvíceno a živo, protože tu právě natáčela Česká televize. Přistihl jsem se ovšem při tom, že mi rozsvícená divadelní okna připadala jako cosi neobyčejného, tak jsem si hned vyhuboval, protože takovým myšlenkovým pochodům bychom se zajisté měli bránit.

 

Centrem mého zájmu se stalo Staroměstské náměstí. Právě dohasínalo modré nebe z pověstné "modré hodinky", takže jsem ještě využil tradiční barevnou harmonii tmavě modré oblohy s oranžovými tóny osvětleného velkoměsta. Mimochodem, v praxi jsem použil filtr, který jinak využívám jen minimálně, protože je určen právě do podobných světlených podmínek, protože umí částečně eliminovat trochu agresivní a nepříliš okulibý žlutooranžový odstín světel běžného pouličního osvětlení a posouvá je barevně do "červenějších" tónů.

 

 

Na dlažbě Staroměstského náměstí byly ještě viditelné některé zbytky po velké pietní akci za oběti koronaviru z konce března. Z původních cca 22 000 namalovaných křížů jich v době mé vycházky zbývalo viditelných několik desítek, několik z nich bylo doprovozeno upomínkovými texty. Hledal jsem takový, který bude dostatečně nekonkrétní, aby mohl na fotce vytvořit zástupný symbol, ale i přiměřeně konkrétní, aby z něj byl jasně zřetelný individuální příběh. Fotku jsem musel pořídit objektivem s velmi krátkým ohniskem, aby se do jednoho záběru vešel nápis i staroměstskou dlažbou oddělený vzdálený kostel svatého Mikuláše. Můj standardní objektiv něco takového nezvládá, ale s ohniskem 17 mm se to podařilo, i když bylo nutné snímat prakticky od země. Snad tahle fotka může být chápána jako určitý projev úcty babičce Janě i jejím pozůstalým.

 

 

Náměstí bylo skoro prázdné: Jeden mladý ruský turistický pár, který ode mne chtěl udělat fotku s Týnským chrámem. Tři místní usedlíci venčící své pejsky. Další dva "rychlí průchozí", kteří spěchali napříč náměstím kamsi mimo centrum. Jedna policejní hlídka perlustrující jakéhosi mladíka lehce pirátského vzhledu. Kupodivu - nikde ani jeden další fotograf. Čekal jsem "les stativů", ale nedostavil se. Ne, že by mi to vadilo. Ostatně ani já stativ neměl. První noční procházka se dělá "nalehko".

  

 

Od barvy opět zpátky k černobílému podání: Kousek od Staroměstského náměstí odbočuje ze Železné ulice průchod do uzoučké Kožné ulice. Docela zajímavá ulička, která - navzdory své poloze přímo u Staromáku - nebývala narvaná turisty ani v dobách největší turistické konjunktury, natožpak teď.

 

Když jsem na facebooku zveřejnil fotku zajímavě geometricky řešeného a takřka slavnostně nasvíceného vstupu do komplexu Černá růže na Příkopech, několika lidem to připomínalo pohled do hlubiny výtahové šachty (samotného mě to nenapadlo, ale musím připustit, že je to docela trefný postřeh. Mříže jsou ale pevné a odhodlané bránit svěřený prostor za každou cenu: Neprošel jsem já a neprojel by ani výtah. Ale žádné dlouhé vymýšlení: Za necelých 10 minut odjíždí můj vlak z Hlavního nádraží, stíhám to jen taktak.

 

 

Vlak mi neujel, měl jsem ještě asi 30 vteřin rezervu, a tak jako každá správná pražská noční procházka pro mne i tato samozřejmě skončila v Dobřichovicích na nádraží. Tak jsem ještě na závěr udělal pár snímků i tam.

Jako první letošní pokus - po dlouhé koronavirové pauze - byl tenhle malý výlet "na otočku" snad docela nadějný. Pořád mě ještě baví hledat zajímavé kombinace námětů, barev a světel, i když se opravdu slušná fotka podaří jen vzácně. Snad budu úspěšně bojovat se svou leností, která mi vždycky mocně našeptává, že lepší je zůstat v klidu doma a ne rajzovat kamsi do tmy, protože je právě příliš zima-horko, moc silný-slabý vítr, právě prší-je moc sucho a v pražské ulice jsou právě přeplněné lidmi-příliš prázdné.

Tak se těším při některé z příštích pražských procházek opět na shledanou. Anebo aspoň hned po nich - tady na blogu :-).

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných nedělních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.