Ohlédnutí za dobřichovickou fotovýstavou

Dnes jsou to dva týdny, co jsem ze stěn velkého výstavního sálu dobřichovického zámku sundal svoje fotky, které tvořily větší část mé dosud nejrozsáhlejší fotografické výstavy. Myslím, že nastala ta správná doba ještě jednou se k této akci vrátit a udělat si malou inventuru, co všechno se během výstavy přihodilo. Dnes tedy nečekejte žádný propracovaný text, spíš výčet bodů, které mě v souvislosti s výstavou napadly a zdají se mi být něčím zajímavé. No a na závěr pro vás vyberu i několik zápisů z návštěvní knihy.

Výstava, na které bylo k vidění celkem 52 fotek (na tom symbolickém počtu jsem umíněně trval, protože je mi právě 52 let :-)) probíhala - i s prodloužením - dlouhých 10 týdnů. Je to tak nejen nejrozsáhlejší ale taky nejdelší výstava z těch pěti oficiálních a veřejných, které jsme měl zatím tu čest uspořádat.

 

Jižní strana výstavního sálu. Řadou oken pronikalo do sálu světlo, které se v průběhu dne proměňovalo a postupně zdůrazňovalo různé vystavené fotky. Jako by sluníčko bylo samo zvídavým fotokritikem, který si všechny fotky musí detailně prohlédnout přesně v optimální čas.

V návštěvní knize se objevilo celkem 92 příspěvků. K tomu je ovšem nutné poznamenat, že jeden zjevně opilecký zápis, chválící sice fotky ale navážející se poněkud do prezidenta republiky, inspiroval neznámého dobrodince, aby mi z knihy vytrhl čtyři popsané stránky. Ještěže máme takové milovníky fotek, kteří nedopustí, aby bylo našemu vrchnímu představiteli v návštěvních knihách beztrestně spíláno. Na druhou stranu mi tím neznámý prezidentský ochránce hnul žlučí, protože zmizela i krásná maličkými dětmi nakreslená sluníčka, která mi dělala pár dní vekou radost.

Uspořádal jsem 7 oficiálních komentovaných prohlídek pro volně příchozí návštěvníky, kterých se zúčastnilo dohromady něco přes padesátku hostí. Individuálně jsem dalších minimálně 15 prohlídek přidal, přičemž ta nejčasnější začínala už před devátou hodinou a ta nejpozdnější končila lehce po půlnoci. Ve výstavních prostorách se během výstavy uskutečnilo 7 větších veřejných akcí (např. koncerty, filmové projekce, rauty...), při nichž fotky vidělo velké (a nespočitatelné) množství lidí. A že byli návštěvníci fotkami zaujati natolik, až začali být poněkud roztržití, se projevilo např. ve skutečnosti, že se za dobu trvání výstavy od návštěvní knihy ztratily 3 propisky :-).

Čelo výstavního sálu. Sál byl po celou dobu výstavy na moje přání otevřen dokořán, aby příchozí i kolemjdoucí neustále lákal ke vstupu. Však co by se mohlo ztratit, když výstavu ve dne v noci hlídala ta namalovaná krásná paní?

Samostatnou kapitolou byly návštěvy dětí, které jsou ještě krásně upřímné a neumějí se přetvařovat: Některé se otravovaly a protáčely oči, některé komentovaly, že to nejlepší na výstavě je zdejší ozvěna, jiné se naopak nadšeně zajímaly o tolik věcí, že jsem si to vůbec neuměl představit. Jednu holčičku můj hlas při prohlídce zneklidňoval natolik, že ji - řvoucí - museli její rodiče odvést domů předčasně, dvě z dětí zase svou neobyčejnou zvědavostí způsobily, že jedna prohlídka se protáhla na skoro dvě a půl hodiny. No a jedna holčička měla při prohlídce zjevně hlad, protože když u každého obrazu říkala, co jí fotka připomíná, byly to samé gastronomické výjevy, třeba maso se špenátem, hovězí vývaz, smažená vajíčka nebo mléčná čokoláda :-).

Během výstavy se čtyři fotky trochu poškodily, většinou jde o nějaké drobné škrábnutí nebo o otisk mastného prstíku, ale to je nutná daň za to, že jsem se rozhodl mít fotky bez ochranné vstvy skla nebo plexiskla, což prospělo tomu, jak vystavené fotky vypadaly, ale samozřejmě to znamenalo i větší riziko. Největší obavy o bezpečnost fotek jsem měl paradoxně v okamžiku, kdy v sále byla spousta dospělých a probíhala tam celovečerní ochutnávka vín předcházející tradičním vinařským slavnostem. Vína byla totiž skvělá, natolik skvělá, že po nich někteří návštěvníci měli menší potíže s rovnováhou a občas potřebovali podepřít přátelskou zdí. Naštěstí, aspoň myslím, se jim při tom žádná fotka nepřipletla přímo do cesty.

Instalace na zámecké chodbě, kde visely ukázky z jiných než "vodních" fotocyklů. Mimochodem, skoro všechny vystavené fotky se už dříve objevily ve zdejších fotočláncích, takže blogoví návštěvníci je často znali skoro důvěrně a celkem si pochvalovali, že ve velkém formátu vypadají lépe než na malé obrazovce.

Ohlasy jsem vůbec měl až nečekaně pozitivní - od běžných návštěvníků, ale dokonce i od lidí od fotografického či obecně výtvarného fochu. Jedná se také o první mou výstavu, která díky prodejům obrazů skončila po započítání opravdu všech nákladů (no dobře, dobře, svůj čas do toho opět nepočítám, máte pravdu :-)) "v černých číslech", nijak vysokých sice, ale přece jen plusových, takže můžu prostředky použít na nějakou další fotografickou akci, ať už na tisk zvětšenin pro případnou další výstavu, na rozšíření své fotovýbavy nebo na nějakou fotoexpedici; ještě uvidím, o několika zvětšeninách ještě s potenciálními zájemci jednám.

Během výstavy jsem se setkal se spoustou lidí, se kterými by se mi to jinak jen těžko podařilo; s některými z nich jsou mimochodem spojeny i další možnosti focení na zajímavých místech, na které se moc těším. Mohl jsem si o fotkách promluvit s řadou Dobřichovičáků, se kterými jsme se doposud neznali. Taky mě po výstavě začalo dost místních lidí zdravit, nejspíš proto, že moje fotka visela po celou dobu lidem na očích, tak jim teď moje skutečná tvář někoho připomíná a oni se snaží rozpomenout, jestli u toho obličeje bylo napsáno WANTED nebo ne :-).

Potkal jsem během výstavy naživo i několik blogerů a blogerek, takže když jsem si dělal po výstavě letmý přehled lidí z blogového světa, které jsem měl během let možnost potkat ke svému potěšení osobně, zatím jsem se zastavil na úžasném čísle 31. S některými z vás jsem se navíc potkal už poněkolikáté, což je zkušenost - natožpak v čistě virtuálním blogovém prostředí - velmi radostná a myslím, že vždy i oboustranně obohacující. Několik blogerů jsem sice na výstavě osobně nezastihl, ale o jejich přítomnosti vím díky jejich zápisu v návštěvní knize.

Takhle zabydleně vypadal výstavní sál, když se v něm měl večer konat nějaký koncert. Fotky tak měly možnost nakukovat "pod ruku" třeba Žalmanovi, kytaristovi Štěpánu Rakovi nebo filmovým dokumentaristům, kteří si museli pár fotek sundat ze zdi, aby měli kam promítat.

Tak tedy k té návštěvní knize: Uvedu zde pár vybraných příspěvků. Negativní zápisy nijak necenzuruji ani netutlám, tentokrát prostě žádné pořádné nebyly. No a z těch pozitivních opravdu jen vybírám, tak budu věřit, že pokud se právě na ten váš zápis nedostalo, nebudete mi to mít za zlé. Nakonec mi těch zápisů vyšel přesný tucet, protože původní mandel jsem pokrátil :-).

Ne každý má vnitřní svět tak bohatý a zajímavý, aby jeho část mohl sdílet. A ne každý najde cestu, jak to udělat. Vám se to díky této výstavě podařilo.

Díky, že umíš zastavit na svých fotografiích vodu, a tím tak trochu i čas. Dnešní zastavení bylo báječné.

Moc krásné fotografie! Do některých je chuť vstoupit a pořádně to tam prozkoumat. A možná tam i zůstat.

ŠTĚPI. LÝBI SE MI TADY (malá Štěpánka přidala ještě malé srdíčko, moc děkuju :-))

Díky náhodě za šťastné zastavení v tomto nádherném nedělním odpoledni.

Úžasné fotografie, děkuji. Obraz TRIANGLES otočte prosím o 90^o po směru hodinových ručiček! (Děkuji všímavému návštěvníkovi, když mně se ale ten obraz víc líbil na výšku :-))

Tyto kompozice jsou vlastně obrazy, volné fantazijní malby plné poezie. Mají svou duši a k duši diváků mluví.

Abstraktní fotografie jsou krásnější. U kůry lepší fotit detail na makro, nezvětšovat malý výřez, fotka tak nebude rozmazaná. (Další správný podnět, mírné rozmazání u jedné z fotek kůry ovšem nebylo způsobeno výřezem, ale mou nepozorností při přípravě digitálního podkladu, který jsem vyrobil omylem v menším než maximálním rozlišení. S výsledkem jsem to nakonec po delším váhání riskl, abych stihl vernisáž, a když mi to prošlo, fotku jsem na zdi už nechal. Nakonec jsem byl ale poprávu odhalen :-))

Na vaše fotografie si teď často vzpomenu na cyklojízdách kolem řek - nejen Berounky.

Nádhera. Budu muset začít fotografovat jinak. (To néééé. Foťte pořád úplně stejně: Nejlíp, jak umíte! :-))

Jsem zde již počtvrté a obdivuji barevnost a malířské kompozice fotografií, z nichž by byla jistě překrásná kniha. (Když vám tohle napíše člověk, o kterém s velkou úctou píšou encyklopedie českého výtvarného umění, ego má - uznávám, nehoráznou, ale krátkodobě snad i trochu pochopitelnou - tendenci se dmout :-))

Jen někteří mohou vidět, co jiní nevidí. Je pak radost, když je vám taková krása ukázána. Petře, jsi šťastný člověk.

Nu, "šťastný" je dost silné slovo, proto se s ním snažím šetřit. Jsem ale spokojený, mimo jiné i s touhle výstavou. Neskromně se domnívám, že se povedla, a nestydím se za to. A ano, bývám tak spokojený, že mi v těch spokojených chvílích stačí jen docela maličko k tomu, aby z té spokojenosti aspoň na chvilečku bylo štěstí, takže čas od času i je :-).

Děkuji všem, kteří se přišli a přijeli na výstavu podívat. No a ti z vás, kteří to během oněch deseti týdnů nestihli nebo to pro ně do Dobřichovic bylo moc daleko, si všechny vystavené fotky (a navrch i 16 "bonusových" fotek, které se nakonec do finální sestavy "o prsa" nedostaly) mohou připomenout v E-katalogu výstavy Dobřichovice 2018. No a jestli na vás bylo ve skutečném i babím létě na cestování do Dobřichovic příliš horko, mám pro vás dobrou zprávu: Za fotkami můžete cestovat i v inspirativním chladu, ba dokonce v krutých mrazech, protože vybraných 22 z původních 52 fotek bude nejméně do konce roku - a jestli nebudou fotky moc zimomřivé, nejspíš dokonce celou zimu - k vidění v zámecké chodbě. Ano, přesně v té chodbě na následujícím obrázku, která je volně přístupná po celý den.

Takže ještě jednou - díky všem za váš zájem a až bude zase nějaká podobná akce v hledáčku, nebojte, však já se zase ozvu :-).