Americká noc na Berounce

Nedávno jsem viděl zase jednou po dlouhé době svůj oblíbený film francouzského režiséra Truffauta Americká noc. Dost starý film (nu, starý, je o 7 let mladší než já :-)), ale přistihl jsem se, že má nade mnou pořád tu podivuhodnou moc jako kdysi, že mě nenechá - dokonce i běží-li na obrazovce hodně ztlumené televize - soustředit se na jiné věci a vyžaduje pozornost. Jde o vlastně o "film o filmu", vše se točí kolem celkem obyčejného natáčení a film samotný není ničím jiným než sledem vzájemně provázaných mikropříběhů lidí kolem tohoto natáčení, tedy je z prostředí, které režisér tak důvěrně znal. Truffaut v něm ale filmu vysekl velmi svéráznou uctivou poklonu jako neobyčejnému světu, který - i když tvoří věci smyšlené - žije v zákulisí a v příbězích zúčastněných lidí zcela reálný a poctivý život, i když možná často trochu jiný než ho žije většina z jeho budoucích diváků. Ale povídání o tomto pozoruhodném filmu by vydalo na speciální článek a já se chci dnes věnovat něčemu jinému - americké noci s malým "a", i když i ta je původu filmového a Truffautův film se tak pochopitelně nejmenuje náhodou.

 

Americká noc je totiž ve filmařském slangu speciální technika, díky níž se exteriérová noční scéna může točit ve dne. No a protože i já jsem si tento týden udělal radost jednou fotkou od Berounky, která - ač vypadá jako scéna skoro půlnoční - byla ve skutečnosti pořízená ve slunečném odpoledni, naskočilo mi spojení s nedávno viděným filmem a vyšel z toho název pro fotku i pro tento článek.

V poslední době jsem se dost věnoval své fotografické výstavě, která právě tento týden na dobřichovickém zámku skončila. Až do posledních dnů se pořád objevovali návštěvníci, které jsem chtěl výstavou osobně provést, takže jsem pendloval mezi svým bytem a dobřichovickým zámkem a nové fotky jsem zkoušel dělat jen výjimečně. V úterý jsem si ale řekl, že kromě minulých fotek musím taky trochu myslet na fotky budoucí, tak jsem popadl stativ a fotobatoh a vyrazil jen kousek za Dobřichovice, na místo, které není asi ničím zvláštní (kromě toho, že je blízko, takže se líný fotograf jako já nemusí nikam trmácet :-)) a neokouzluje nijak prvoplánovou krásou, navíc v něm Berounka protéká klidně bez viditelných proudů, které by mohly fotce dávat dynamiku. Ale podobně jako je neobyčejná krása v mnoha lidech, kteří si sami o sobě vůbec nemyslí, že jsou krásní, myslím, že něco podobného platí i o místech.

Zajímavá byla ten den především proměnlivá obloha, přes kterou přecházely různobarevné mraky od těch beránkově bílých až po temně šedé. Tak jsem si řekl, že zdrojem světla pro tu fotku, kterou vyfotím, by mohl být odraz mraku na hladině řeky, ale protože takového kontrastního světla nebylo moc, rozhodl jsem se co nejvíc ztmavit okolí, aby mraky na řece co nejvíc vynikly. To docela bezoklikatě vedlo opět k použití mého oblíbeného infračerveného filtru v kombinaci s hodně dlouhou expozicí a výsledkem asi dvouhodinového soustředěného focení je jedna fotka, se kterou jsem celkem spokojený: Noc ve slunečném odpoledni. Americká noc na Berounce. Pěkně se nám tak uzavřel kruh příběhu od náhodou shlédnutého filmu přes končící zámeckou výstavu, odpolední balancování se stativem a foťákem na příkrém říčním břehu a domácí "vyvolání" a upravování infračervené fotky až po hledání závěrečného názvu pro ni. Někdy prostě existují mezi věcmi zajímavé, logické a přitom na první pohled jen nenápadné souvislosti.

Americká noc na Berounce (2018)

Berounka u staré čističky za Dobřichovicemi, IR + polarizační filtr, expozice 2,5 min., převrácený obraz

Poznámka pod čarou: Včera jsem na zámku v Dobřichovicích po deseti týdnech trvání výstavy Obrazy od Berounky (i od jiných vod...) definitivně vyklidil velký sál, kde bude příští týden zahájena nová výstava (také fotografie, už se těším). Protože ale nová výstava nebude tak rozsáhlá jako ta moje, dostal jsem včera nečekanou nabídku ponechat své fotky v prostoru zámecké chodby. Udělal jsem tedy to, že jsem na chodbě nechal část fotek, které tam během výstavy visely, především série fotek z cyklů Fantaskní příběhy ze světa kůry a Kouzelná zahrada, a zbytek (fotky z cest) jsem obměnil vybranými fotkami řek a potoků "vysídlenými" z výstavního sálu. Moje výstava tedy v omezeném rozsahu (22 fotek) dále neoficiálně pokračuje, jen nemá oficiální název, reklamu ani návštěvní knihu; kdo však půjde nebo pojede kolem dobřichovického zámku, může tyhle mé fotky vidět na volně přístupné zámecké chodbě nejspíš až do konce roku a kdoví, možná ještě déle :-).

Kompletní kolekce původních 52 fotek a navíc 16 "bonusových" fotek, které se nakonec do finální sestavy nedostaly, jsou k prohlédnutí aspoň na mém fotowebu v E-katalogu výstavy Dobřichovice 2018.