Analogový fotovejminkář

Mám od včerejšího večera srdce plné nové a čisté radosti, což je vždycky dobrý důvod k tomu, aby člověk napsal pár veršů. No jo, srdce, to se má dobře, ale hlava mi od rozvíjející se rýmy momentálně praská ve švech a taková rýma s krásnými poetickými rýmy nejde moc dohromady. Na poezii bude ještě v průběhu jara dost času a to už mi, doufám, dočasně nabubřelá hlava splaskne, jinak by se mohlo stát, že verše budou nafouknuté jako montgolfiéra, a to bych opravdu nechtěl. Poezie se tedy v zájmu kvality výsledku odkládá na příští týden, aby s sebou rýmy nenesly ozvěnu mého hlasitého troubení a šustění papírových kapesníčků a aby mé verše nezačaly na vašich obrazovkách kýchat :-).

Dnes vám nabídnu aspoň dva obrázky, které nejsou nijak zvláštní svou kvalitou, možná jen trochu okolnostmi. Když jsem byl totiž loni v Jeseníkách, vzal jsem si s sebou po mnoha letech, kdy fotím výhradně digitálně, svou stařičkou analogovou zrcadlovku z doby, kdy jsem ještě báječného původce své dnešní radosti vůbec neznal. Vyfotil jsem s ní kdysi spoustu obrázků, ze kterých se toho ovšem po několikerém stěhování jednak moc nezachovalo a jednak jsem tehdy focení nebral ani zdaleka tak poctivě jako dnes.

 

Foťák měl svůj původní laciný plastový objektiv prakticky zničený, ale rozhodl jsem se, že mu tedy vyzkouším nasadit své novější objektivy, které už jsem pořídil pro svou mnohem modernější digitální zrcadlovku. Však se všude říká, jak jsou objektivy "canoňácké řady EF" kompatibilní, tak to aspoň vyzkoušíme v praxi. Dnes už mohu potvrdit, že je to tak a souhra veterána s "mlaďochy" fungovala velmi dobře. Horší to bylo s filmem. Chtěl jsem totiž fotit barevně a za těch osm let, kdy jsem analogový foťák nepoužil, se přestaly vyrábět všechny druhy filmů, se kterými jsem měl z dřívějška dobrou zkušenost.

Nakonec jsem při putování jesenickou přírodou nosil tělo analogové zrcadlovky jako vedlejší aparát, který se dostával ke slovu jen sporadicky. Nafotil jsem jediný testovací film v Divokém dole pod Pradědem, film, který jsem pak pár měsíců zapomněl ve foťáku a který jsem nechal vyvolat teprve nedávno, a dnes vám tu ukážu dvě fotky z tohoto filmu.

Potůček, který protéká Divokým dolem, nemá ani na podrobných mapách uvedené žádné jméno. Ale to nevadí, i při své skromnosti je přirozeně fotogenický a na fotkách mu to docela sluší.

Na druhé fotce je docela dobře vidět, proč se tomuto jesenickému dolu říká Divoký. Naštěstí cesta nešla přímo vzhůru korytem potoka, ale šňerovala cik cak úbočím prudkého kopce, až vyústila na jesenickém hřebeni nedaleko od vrcholku Pradědu. Na fotce je dobře vidět, že je pořízena ještě někde v nižší poloze, protože v lese jsou ještě vzrostlé stromy, které se při cestě vzůru postupně zmenšují a řídnou.

Myslím, že foťák, který je už osm let "na odpočinku" vůbec nečekal, že by si se mnou ještě mohl "cvaknout". Skromně se upozadil a přenechal své místo bez reptání modernějším příbuzným. Šestatřicet testovacích fotek, které jsem loni v Jeseníkách udělal, mě ale přesvědčilo, že je to asi předčasný fotovejminek, protože analogové fotky mají ve srovnání s digitálem přece jen trochu jiné podání barev a především jiné zrno, což může být zejména pro focení tekoucí vody velmi dobře využitelné. Je tedy docela dobře možné, že si s sebou aparát pro speciální využití za specifických podmínek budu brát na výlety častěji, ostatně jeho hmotnost je v porovnání s další fototechnikou skoro zanedbatelná. Možné je i to, že se zase oklikou pokorně vrátím i k dávno opuštěné černobílé analogové fotografii. Tak doufám, že novější foťáky nebudou na starouška žárlit! :-)

Tedy, řeknu vám, když má člověk důvody k radosti, hned před ním o překot rostou nové hromady tvůrčích plánů jako jarní krtiny na louce u řeky. A ani ten nejšílenější nápad se v tu chvíli nezdá být neproveditelný. Takže jen rozeženu tu nepříjemnou rýmu s bolehlavem a co nejdřív se do toho pustím.

Jestli ovšem právě nebudu od té úžasné radosti celý zlenivělý! :-)