Nevím, jestli se vám to taky někdy děje, ale - aniž bych vám přál cokoli zlého - tiše doufám, že aspoň některým z vás ano. Že v tom nejsem sám.
Stává se mi to opravdu jen jednou za dlouhý čas, ale když už se to podaří, stojí to za to. Je zapotřebí, aby byly splněné některé vstupní podmínky: Optimální je nějaká akce, které se účastníte jako divák, akce, na kterou se hodně těšíte, jak si ji užijete a co všechno nového zajímavého se dozvíte. Pak je dobré, když se před touto vytouženou akcí dobře najíte. V optimálním případě přidáte těsně před začátkem symbolické dvě deci dobrého vína na baru, aby vaše dobré rozpoložení během akce gradovalo. Odehrává-li se akce v setmělém prostoru, aby na hlavní aktéry na jevišti bylo dobře vidět, a navíc v dobře vytopeném sále, abyste mohli bez rizika usednout do měkkého pohodlného křesla v hledišti s nepokrytou hlavou a bez intelektuální šály kolem krku, tím lépe. Stačí chvilička, jednotlivé ingredience se ve vhodných poměrech samovolně smísí, a je to tady!
Během prvních několika minut probíhá vše dobře. Tvůrčí prostředí je plné počitků, dozvídáte se spoustu zajímavých informací a ty nejzajímavější si zapisujete do připraveného notýsku; jednak váš zájem dobře vypadá, jednak si po návratu domů můžete připomenout, o čem dnešní přednáška (divadelní hra, film, koncert, konference,…) vůbec byla. Po tomto bezproblémovém úvodu ovšem přijde první výstraha a vy postupně podléháte neodolatelnému pokušení zívnout. Nu co, v našem spěšně vedeném životě není běžně na zívání moc času a náš organismus nám nejspíš dává najevo, že si z nějakého nepochopitelného důvodu právě dnes chce tak dlouho upíraný tělesný projev vynahradit za několik let zpátky.
Výjevy na jevišti se náhle začínají zpomalovat. Rádi byste si zapsali nějaké nové zaslechnuté moudro, ale jako by mezi vámi a jevištěm vyrostla průhledná stěna, která pohlcuje podstatnou část zvuku. Ano, na něco podobného si vzpomínáte: Takový filtrovaný zvuk k vám doléhá, přitiskne-li se vaše ucho k polštáři. Ústa účinkujících se otevírají naprázdno a naprázdno tlučou i kovadlinky vašeho vyššího středního ucha. Otevřete oči, ani vlastně nevíte, kdy jste je zavřeli, ale byla to nejvýš vteřina (jak dlouho asi může trvat mikrospánek, aby nemusel vrátit propůjčenou předponu?) a zjistíte, že věta, kterou slyšíte, nenavazuje přesně na tu předchozí. Matně si vzpomenete, že během posledních několika nocí jste se moc nevyspali a to vám ještě místní petrovští uloupili jednu hodinu kvůli přechodu na letní čas.
Postupně propadáte bezděčně hlouběji a hlouběji do stavu "omezeného vědomí". Samozřejmě nechcete, aby na vás bylo poznat, že usínáte jako Karel Schwarzenberg při jednání parlamentu. Tím méně, že děj před vámi je opravdu zajímavý a aktéři se snaží, seč jim síly stačí, aby diváky zaujali. Vaše vůle bojuje s ospalostí vyčerpávající zápas. Nařizujete svým očním víčkům, aby zůstala otevřená, ale ona dále těžknou. Tak nějak - řekli byste si, kdybyste to dokázali - si musel připadat Amundsen těsně před tím, než definitivně umrzl. Když se pekelně soustředíte, dokážete v duchu zopakovat zaslechnutou větu, dokážete se dokonce vědoucně zasmát vyřčenému vtipu, ale víc než podle skutečného obsahu se řídíte podle návodných grimas řečníků. Věty samotné vám nedávají mnoho smyslu, protože 90% energie spotřebujete na to, abyste se udrželi v jakéms takéms stavu vzdáleně připomínajícím bdělost, aby vám hlava nepoklesávala do stále hlubšího předklonu a čas od času se zase mocným vzmachem podle vzoru kdysi populárních éterových čápů nevracela až příliš náhle a nápadně do původní polohy. Rovněž se snažíte zabránit si v tom, abyste se v polovědomí sesunuli na vedlejší dvě prázdná sedadla a hlavou nekontrolovaně spočinuli v klíně nejbližšího souseda, jehož zvláštní tvar nosu by ve zdravě a čiperně uvažujícím člověku - což vy ovšem přechodně nejste - vyvolal podezření, že jde o výkonnostního boxera.
Zoufale se snažíte nějak se rozptýlit drobnými nenápadnými pohyby v křesle, takže si o vás ostatní diváci nutně musí myslet, že trpíte na hemoroidy nebo máte vši a blechy. V nouzi se domníváte, že by vám mohla pomoci další poznámka do sešitku, na kterou soustředíte veškeré zbytky své pozornosti, ale protože se o ni kromě zcela reálných podnětů ucházejí i podněty z polospánku a z temných zákoutí vašeho nevědomí, ještě dlouho po akci přemýšlíte, co freudovského je obsaženo ve vašem originálním zápisu: "Vyšehradská skála odjela vlakem do Pardubic kvůli cenám zdravotního vyšetření." Pak s obrovským nadšením zjistíte, že hned vedle vás sedí člověk, se kterým jste si tu přáli být nejraději, ale než se ho stihnete zeptat, jak se mu podařilo přijet a jak se vůbec o akci dozvěděl, k vaší velké nevoli zase vysublimuje do čtvrtého rozměru, protože nějaký nepřejník pustil v sále klimatizaci, což bohužel nádherným přeludům nepřeje. Místo toho se váš rozespale rozněžněný pohled opět omylem setká s podezřívavým pohledem opodál sedícího boxera a vy tušíte, že k závažnějšímu nedorozumění nemusí být daleko.
Po nekonečně se vlekoucích dlouhých minutách naplněných občas úspěšným a občas neúspěšným vzepjetím vůle, ale akce už končí a potlesk obecenstva vás konečně doopravdy probouzí. Kupodivu, vůbec si nepřipadnete odpočatí.
"Žes dneska neměl žádné otázky, jindy seš v té své děsné zvídavosti na zaškrcení!" říká mi skoro zklamaně jeden známý z auditoria, kterého potkávám na chodbě (kde se tu vzal, vůbec jsem si ho nevšiml!)
"To víš," říkám mu, "nebylo ani na co se ptát, protože to dnes prostě bylo vyčerpávající!" Známý se ještě stihne pousmát, protože si ze slušnosti nedovolí brát to doslova jako holou skutečnost, ale domnívá se, že jde o bonmot. Jdu se nenápadně poptat v kuloárech, kdo všechno si mého souboje s únavou všiml. A taky se s nadějí rozhlédnu, kdo další případně má - podobně jako já - pořád ještě trochu nadměrně vypoulené oči, aby vlastní vůle dočasně zbavená oční víčka nemohla světlu zastoupit cestu tak snadno, jako ho ještě před pár minutami co chvíli zastupovala šeru.
Po akci, když to není zapotřebí, jsem už zase jako rybička. Budu muset přijít ještě jednou, abych dohnal, co jsem dnes ke své vlastní škodě kvůli nesnesitelné tíze své dočasné otupělosti zameškal. Notýsek a spoustu zvídavých otázek si samozřejmě vezmu s sebou.
A možná i trochu čpavku do dobře uzavíratelné skleničky :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.