Nedělní miniglosy č.444

Dnešní číslo Nedělních miniglos má téměř magickou podobu tří čtyřek. Když se podívám do minulosti na srovnatelně magická vydání, můžu říct, že v NMg č.333 z října 2015 jsme např. komentovali sázku mezi Miroslavem Kalouskem a Andrejem Babišem o deset miliónů korun, v NMg č.222 z května 2013 jsme psali o kauze týkající se prezidentského (ne)jmenování Martina C. Putny profesorem a v NMg č.111 , které vyšly skoro přesně před sedmi lety, se píše třeba o aktivistickém postoji tehdejšího prezidenta Klause ke kácení stromů na Šumavě. Prostě Nedělní miniglosy jsou tu s námi již desátý rok a já děkuji všem čtenářům za neobyčejnou vytrvalost, se kterou se na stránky tohoto svérázného týdeníku, který "říká vždy o něco víc než pravdu", vracejí.

 

Různé podoby architektury na fotkách

V posledních několika víkendech jsem při svých procházkách Prahou udělal pár záběrů, které by se snad daly zařadit do oblasti architektury. Minulý týden jsem už jednu z těch fotografií doplněnou devíti "indiciemi", které se daly považovat za nápovědu, využil jako Fotohádanku č.27, takže pravidelní návštěvníci už dnes vědí, že na fotce byl železobetonový oblouk Štefánikova mostu přes Vltavu. Následující obrázek ukazuje trochu jiný záběr, než fotka hádanková, výtvarně se mi líbí o něco víc. Ale most je to pořád stejný a místo, ze kterého jsem fotil, se změnilo snad jen o metr. Popravdě, těch fotek mostního oblouku jsem ve třech různých dnech, za různého světla, z různých úhlů a s různými objektivy udělal kolem šedesáti, až jsem si nakonec vybral následující záběr. Většinu ostatních teď můžu s klidným srdcem vyhodit.

 

O netečné slečně z noční tramvaje

Stává se - zřídka, ale přece - že v Praze z nějakého obzvlášť potěšitelného důvodu zůstanu příliš dlouho na to, abych stihl poslední vlak domů do Dobřichovic, ale ne zas tak dlouho, abych se mi vyplatilo čekat na první ranní vlakový spoj jedoucí někdy kolem půl páté. Zjistil jsem ovšem, že v tomto "hluchém období" příměstské dopravy jedou dva lehce obskurní spoje - napřed se musím noční tramvají dostat přes celé město na Barrandov, odkud jede kolem půl druhé a půl čtvrté noční autobus přes pražské čtvrti, které znám jen z doslechu a nemohu na základě vlastní zkušenosti potvrdit, že existují (například Slivenec). Popravdě, jízda takovými spoji je zážitek, zvlášť pokud se dostanete do nějaké rozjuchané skupinky jedoucí zjevně z nějakého dobře zásobeného baru či vinárny.

Když jsem se dostal do noční tramaje naposledy, spolu se mnou nastupovala parta rozjařených mladíků s gelovými účesy a celkem nenápadná dívka, která cosi poslouchala ve sluchátkách. Když jsme nastoupili, mladíci obsadili první sedadlo v řadě, o které se během cesty střídali, slečna si s očima zabořenýma hluboko do obrazovky mobilního telefonu a s ušima izolovanýma hudbou od rušné tramvajové společnosti sedla hned za ně a za slečnou jsem seděl já. Hned bylo jasné, že slečna jednoho z mladíků zaujala, tak jsem si řekl, že jako muž, který je vůči ženám nesmělý asi jako František Koudelka z klasické filmové komedie, aspoň tiše odpozoruji něco z moderních trendů, kterak současný muž projevuje ženě na veřejnosti náklonnost. Jako majitel openkarty mám jednu noční lekci zdarma! Pohodlně jsem se tedy uvelebil v plastové sesli a byl jsem připraven nejen pozorovat a naslouchat, ale činit si i poznámky, bude-li lektor s gelovou čupřinou opravdu kvalitní.

 

Nedělní miniglosy č.443

Po velikonoční přestávce se dnes opět vracejí Nedělní miniglosy 443.vydáním ve své již desáté miniglosové sezóně. I do dnešního čísla jsem zařadil jednu "hostující miniglosu" od našeho občasného NMg-korespondenta, tentokrát jsem ji doplnil o drobnou aktualizaci, ale jinak zůstala téměř v původní podobě. Pro další miniglosu jsem pak použil základní nápad od stejného externího dodavatele, snad se nebude zlobit, že z jeho původního námětu nakonec vzniklo něco úplně jiného, než mi poslal, ale to už u nás "v redakci" tak chodí, že nikdy není do poslední chvíle jasné, co se vlastně ve vydání objeví a v jaké úpravě :-).

V době od posledního vydání NMg jsme se spolu mohli podívat do poetického prostředí pražského Starého Města v dárkové básničce Staroměstská noc a v nedávném "výletu do blogového pravěku" jsme si připomněli už osm let starý, ale ani s dlouhým odstupem o nic méně aktuální text o tom, jaké problémy mi činí praktické používání sousta odpuzující plastové vidličky, nože a lžíce v podnicích rychlého občerstvení - O jedení příborem. Stále si pak můžete na mém fotowebu prohlédnout aktuální "e-Xpozici" s názvem Fantaskní příběhy ze světa kůry, jejíž představení na webu jsem uspořádal jako náhradu za zrušenou skutečnou výstavu na stejné téma. Ještě celý duben můžete vstoupit do soutěže o velkou výstavní fotku podle vlastního výběru, podrobnější informace najdete nejen u výstavní kolekce, ale i v blogovém článku Soutěž o výstavní fotografii.

 

Fotohádanka č.27

Dnes už posedmadvacáté pokládám všem zájemcům o hádání tradiční a velice jednoduchou fotohádankovou otázku:

Co je podle vás zachycené na následujícím obrázku?

Nebojte, i tentokrát doplním hned za obrázkem několik indicií. V křížovkách se něčemu podobnému říkalo "pomůcky" nebo "nápověda", i když u těch mých indicií, ehmmm... nikdy není zcela jasné, zda správnou odpověď přiblíží nebo naopak rozmlží :-).

S láskou Vincent (Loving Vincent)

Jsou občas okamžiky, kdy nechávám volný průchod náhodě. Třeba o Velikonočním pondělku jsem si řekl, že bych se zase rád po nějaké době podíval do kina, ale neměl jsem vůbec žádnou představu, jaký film bych si přál vidět. Udělal jsem to tedy jinak: Chtěl jsem si v Praze zajít na nějaký typicky český velikonoční oběd (vyhrály to krevety po thajsku s červeným kari v kokosovém mléce :-)), pak jsem měl v plánu vyfotit jednu budovu na Žižkově, která mě kdysi zaujala při pohledu z tramvaje, potom jsem se potřeboval dostat k Vltavě, kde jsem měl další z dřívějška vyhlédnutý záběr, pak jsem si chtěl zajít na oblíbený zmrzlinový pohár (když už jsou ty svátky jara, že?), no a když jsem to všechno sečetl, vyšlo mi, že optimální by bylo, kdyby ten pečlivě vybraný film začínal někde v centru města od čtyř nebo od pěti hodin, abych se stihnul dostat zase co nejdřív domů. Poradil jsem se s internetem a ten mi našel film začínající v 16:00 na stejném místě, kde jsem si pochutnával na zmrzlině. A ten název: S láskou Vincent! Co lepšího, než film s láskou již v samotném názvu, si zaslouží naši pozornost při svátku tak propojeném s láskou, jako je právě Velikonoční pondělí? Uznejte sami, to už se snad dá považovat za znamení, ne? :-)

Staroměstská noc

Jak jsem ohlásil už minulý týden, Nedělní miniglosy mají tuto neděli velikonoční (a narozeninovou) přestávku. Místo porce politických a společenských událostí si dnes dáme pár veršíků v dárkovém balení. Nedělní miniglosy č.443 vyjdou až 8. dubna.

Staroměstská noc

Stará dlažba

deštěm vyleštěná

z kamenů pevných

jako tvrdá měna,

chvíle léčivé

jak stovky doktorů.

Hlas zvonů od Týna

v té dlažbě zrcadlí se

jedna noc končí,

druhá hned začíná,

a v pokoru

čas proměňuje pýchu.

Nádvoří Ungeltu

nás zajme s gustem lovce

a křídla andělů

vzdychají po křídlovce.

Jablka hříchu

dnes zůstávají v míse.

Josef Koudelka - Návraty/Returning

Za běžných okolností chodím na výstavy - pokud vůbec - na poslední chvíli, takže když o takové výstavě píšu na blog, lákám k návštěvě už jen ty kteří jsou schopni zareagovat rychle. Tentokrát, u výstavy Josefa Koudelky, jsem se ale nemohl dočkat, takže případní zájemci z řad návštěvníků mého blogu mají na rozmyšlenou a duševní přípravu spoustu času - až do září tohoto roku. Fotky na výstavě prezentované totiž podle mne opravdu stojí za návštěvu.

V prvním ze šesti výstavních sálů jsou k vidění úplné začátky fotografické práce Josefa Koudelky z let 1958 až 1961 a pak fotografie ze spolupráce s divadly Na zábradlí a Za branou (1962 až 1970). Ostatně propojení fotografií a divadla bylo u Josefa Koudelky velmi úzké - jeho první výstava v roce 1961 se konala v divadle Semafor, další, velmi úspěšná z roku 1967 zase v Divadle za branou. Ta aktuální v roce 2018 - tedy v roce, kdy pan fotograf v lednu oslavil své neuvěřitelné osmdesátiny - se koná v Umělecko-průmyslovém muzeu, přes ulici od pražského Rudolfina.

 

Lodě u Karlova mostu

Nevím jak u vás, ale nad Dobřichovicemi se v neděli usadila nízká oblačnost, a přestože všechny dostupné informační zdroje hlásaly, že je právě skoro jasno, inzerované slunce a modrá obloha byly za neproniknutelnou clonou. Byl jsem proto v pokušení svůj první letošní naplánovaný fotovýlet do Prahy, na který jsem si s sebou vzal i stativ, odložit až na čas velikonoční. Nakonec jsem to ale risknul, mimo jiné i proto, že jsem chtěl konečně poprvé v běžných podmínkách vyzkoušet nový, extrémně silný neutrální filtr, který před Vánoci po určitých peripetiích (blíže v článku O zatoulaném předvánočním balíčku) rozšířil mou fotovýbavu a mám s ním pro letošní sezónu velké plány :-).

Vsadil jsem tedy na to, že se nevýrazná a ve viditelné části spektra celkem nefotogenická oblačnost aspoň nad Prahou odpoledne a vpodvečer roztáhne a já si budu moct udělat s novým filtrem pár testů na oblíbených místech u Vltavy. Napřed jsem tedy v klidu poobědval, pak napsal v kavárně Nedělní miniglosy a na slunce jsem se snažil příliš netlačit, protože to sám nemám rád :-). No a sluníčko nakonec nezklamalo a opravdu se nakonec vypravilo do Prahy aspoň na odpolední směnu.

 

Nedělní miniglosy č.442

Tentokrát jsem zase po dlouhé době dostal od našeho občasného NMg-korespondenta zásilku tzv. "hostujících miniglos", z nichž jsem jednu vybral i do dnešního vydání. Schválně jestli poznáte, která glosa pro první letošní "kalendářně jarní" miniglosy vznikla mimo naši miniglosovou "redakci" :-).

Tento týden jsem zase po nějaké době publikoval na blogu jednu povídku, dotýkající se povolání, které je v blogovém prostředí často skloňováno, povolání spisovatelského: Píše se - nerušit!!! Na mém fotowebu pak můžete i nadále nahlédnout do občas malebného a občas i trochu strašidelného světa kůry stromů v mé fotokolekci Fantaskní příběhy ze světa kůry, jejíž představení na webu jsem uspořádal jako náhradu za zrušenou skutečnou výstavu na stejné téma. V březnu a dubnu, tedy po dobu původně plánované výstavy, si můžete dokonce zasoutěžit o velkou výstavní fotku podle vlastního výběru, podrobnější informace najdete nejen u výstavní kolekce, ale i v blogovém článku Soutěž o výstavní fotografii.

 

Píše se - nerušit!!!

Do ranního ticha narušovaného jen tlumeným zpěvem nejotužilejších ptáků z nepřátelského světa za utěsněnými okny zarachotila domácí tiskárna, ze které vylezl papír s okrasně vyvedeným nápisem: PÍŠE SE - NERUŠIT!!! Domácí pán přilepil kousky izolepy papír s nápisem na dveře kumbálu, trochu nakřivo, pravda, ale přesto si výsledek své práce s odstupem zálibně prohlížel. Dlouho zvažoval, zda použije PÍŠU nebo PÍŠI, ale jednak se nemohl rozhodnout, co je správnější, jednak mu použitá první osoba přišla pro začátek až příliš intimní, bylo to skoro jako kdyby se veřejně přiznal k odsouzeníhodnému poklesku. Neutrální PÍŠE SE, je mnohem lepší, jako by přesněji vystihovalo vichry vnější inspirace, které se chystají v kumbálu v příštích týdnech a měsících vát. To nepíšu já, přemýšlel domácí pán, to něco silného ve mně a možná dokonce mimo mne, snad vnuknutí, kterému jen stačí nastavit své citlivé prsty s propiskou.

Ani infinitiv NERUŠIT neměl oslovovat nikoho konkrétního; stejně v tomto bytě už nikdo jiný, reálný, než domácí pán dlouhá léta nebyl. Ten strohý slovesný tvar měl být pohrůžkou pro všechno a pro všechny, kdo by snad projevil touhu proudy nekonečné vesmírné inspirace narušovat: Sirénu svolávající místní dobrovolné hasiče k požáru, strakapouda zlostně cupujícího odchlíplé polystyrénové obložení domku, zvonící pošťačku, nebo chroupajícího červotoče ve staré truhle se vzpomínkami. Jen ty tři vykřičníky jsou asi trochu přehnané, pomyslel si a dva z nich přeškrtl obyčejnou tužkou a za to přeškrtnutí ťuknul ze zvyku tečku, jako by jeden zbylý vykřičník byl už definitivní mírou naléhavosti vytištěného sdělení.

 

Pozor, nesedat!

Dnes to nebude nic zvlášť objevného: Jeden obrázek z podvečerních Vinohrad, který mě zaujal, byť nemá ani výtvarnou hodnotu, ani žádnou pozoruhodnou kompozici či skvělé světlo. Ale to spojení hrdé štíhlé kadibudky z modrého plastu se skoro výstražně působícím plakátem na pozadí mi připadlo cvaknutíhodné, tak jsem si udělal aspoň malý připomínkový obrázek mobilním telefonem, protože při cestě z práce foťák stále ještě nenosím.

Chvíli jsem dokonce váhal, že vstoupím, ale pak zelenou na kadibudce přebila zelená na vedlejším přechodu a já si ve vedlejším domě čerstvě zakoupenou japonskou pastu miso odnesl nejkratší cestou na nádraží a pak domů do svého brlohu.

Mimo jiné i proto, že ve vlaku mě nikdo nekádroval a mohl jsem si docela normálně sednout :-).

 

Nedělní miniglosy č.441

Když jsem minulou neděli psal Nedělní miniglosy v kavárně, lidé, co šli kolem v tričkách s krátkým rukávem, jen nechápavě kroutili hlavou, že v tak nádherném počasí sedím uvnitř, když venku řádí jaro. Kdoví, kde je o týden později jejich krátkým rukávům konec, možná právě v nějaké pěkně vyhřáté kavárně, kde je možné si dát po ledové promenádě městem něco pro zahřátí. Já každopádně dnes nepíšu v kavárně, ale v prostorách dobřichovické "redakce", a přes okna se na mne nikdo nechápavě nedívá, protože je to jednak daleko a jednak mají kolemjdoucí své krky zasazené hluboko do zimních límců jako želvy a nedívají se ani napravo ani nalevo, aby se jim nedostal na kůži ostrý mrazivý vítr s jehličkami vichrem urychlených sněhových vloček. Jsou ty poslední víkendy jako na houpačce, ještě štěstí, že počasím rozkolísanou realitu stabilizují Nedělní miniglosy, na které je v mraze i vedru celkem spolehnutí :-).

 

Olympijské vloupávání

Čas od času se stává, že na svém blogu zveřejním "dárkovou básničku" pro čtenáře, který je mi mezi všemi milými blogovými návštěvníky už mnoho let tím úplně nejmilejším. Dnešní článek lehounce inspirovaný nedávnou olympijskou atmosférou, je přesně takový, tedy speciální a dárkový! Vím, je to dnes trochu jednodušší a na pohled možná ne tak propracovaná básnička, jako byl třeba na Štědrý den publikovaný Vánoční sen z prosvítající látky, ale snad se i v tom dnešním dárkovém balíčku najde aspoň nějaká drobnost, která hlavního adresáta potěší. Protože k čemu jinému by takové drobné dárkové texty měly být, než k potěšení těch, pro které jsou určené, kvůli kterým byly napsané a bez kterých by svět méně voněl, slunce méně hřálo, melodie méně ladily a dobroty méně chutnaly. I já jako nepříliš sportovní typ pojedu na takovou olympiádu, o které se v dnešním "kousku v řeči mírně vázané" píše, vždycky moc rád, i když budu vědět, že to nejspíš "necinkne" :-).

Nedělní miniglosy č.440

Ještě minulý týden jsem nemohl nosit svou oblíbenou větrovku kvůli silnému mrazu a včera jsem ji musel na procházce po starých pražských domech odložit kvůli tomu, jaké v ní bylo odpoledne pod dohledem jarního sluníčka horko. Dalo by se říct, že do nového jara jdeme oficiálně i s novým prezidentem, i když z toho, co jsem od něj po prezidentském slibu slyšel, mi přijde úplně stejný jako byl ten předchozí: Malicherný tím víc, čím lepší má příležitost prokázat svůj nadhled, vždy se zbytečně velkým mečem v pohotových ústech, okázale vyrážející i otevřené dveře, prostě nepěkná - i když bohužel předvídatelná - ukázka, jak to vypadá, když nízká povaha touží zapsat se do dějin jako velký státník. Za redakci Nedělních miniglos mohu být rozhodně spokojenější než jako občan, protože důvodů k pozastavení se nad prezidentovými činy a k jejich zviditelnění v NMg bude, zdá se, i v příštím období dostatek. Ještěže aspoň to jaro si nebere různé invektivy osobně a - jako po staletí - potěší náš kraj bez ohledu na to, kdo mu právě vládne.

 

Které české filmy považuji za nejlepší?

Čas od času se někde na blogu objeví článek s filmy, které daný bloger považuje za své nejoblíbenější; ostatně i zde jsem před řadou let publikoval článek Pět filmů, které mne nejvíc ovlivnily. Už dlouho jsem chtěl věnovat speciální článek výběru českých filmů, které osobně považuji za nejpovedenější či nejzajímavější, prostě ty, které se mi nejvíc líbí a které za sebe můžu doporučit. Až dnes jsem tenhle dlouhodobý zálusk naplnil a výsledkem je obsáhlý seznam čtyřiceti českých (nebo aspoň z podstatné části českých) filmů natočených pětadvaceti různými režiséry.

Původně jsem měl v úmyslu omezit výběr jen na filmy natočené během mého života. Protože však z ročníku 1965, kdy jsem ještě oficiálně narozený nebyl, pochází několik filmů, které jsem pominout rozhodně nechtěl, fikaně jsem původní definici rozšířil na "filmy natočené během mého života, počítaje v to i život prenatální" :-).

Haiku nenápadně rozhořelého jara

Do jisker sněží,

k hvězdám stoupá jarní dým.

Zima uhasíná.

Já vím, pro dnešek je toho málo, takové maličké haiku čtenáře uvyklého na tomto blogu větším porcím moc nezasytí. Proto jako tradičně přidávám k jednohubce haiku malý pravěký zákusek z úplných začátků mého blogu, konkrétně z jara 2009, když už je to dnešní haiku o jaru vystrkujícím první náznaky svých odbojných růžků. Pojďme se spolu podívat, jestli je normální vidět duhu tam, kde nemůže a nemá být, a jak to vůbec dnes je s dodržováním přírodních zákonů: O nepatřičné duze.

Především občasné a náhodné návštěvníky mého blogu bych také rád upozornil, že na mém fotowebu můžete aktuálně shlédnout kolekci fotografií s názvem Fantaskní příběhy ze světa kůry, jejíž webovou výstavku jsem uspořádal jako náhradu za zrušenou skutečnou fotovýstavu na stejné téma. V březnu a dubnu, tedy po dobu původně plánované výstavy, si můžete dokonce zasoutěžit o velkou výstavní fotku podle vlastního výběru, podrobnější informace najdete nejen u výstavní kolekce, ale i v blogovém článku Soutěž o výstavní fotografii.

Nedělní miniglosy č.439

Mrazivý sibiřský vzduch se jen neochotně loučí s naší krásnou krajinou a popravdě nedivím se mu ani trochu, protože bych se z tak okulibého světa taky nerad vracel do sibiřské zimní reality. Ale střídání ročních období v přírodě mírného pásu je skoro tak neodvratné jako střídání stráží na Pražském hradě a zdá se, že se čas naplnil a zima si může dát po poctivě odvedené práci konečně zaslouženého šlofíka. Ještě je zatím pochopitelně plná dojmů z toho, co všechno zažila a to se usíná - však to jistě sami znáte - jen pomalu a až po dlouhém převalování ze strany na stranu.

Na mém fotowebu můžete aktuálně shlédnout kolekci fotografií s názvem Fantaskní příběhy ze světa kůry, jejíž webovou výstavku jsem uspořádal jako náhradu za zrušenou skutečnou výstavu na stejné téma. V březnu a dubnu, tedy po dobu původně plánované výstavy, si můžete dokonce zasoutěžit o velkou výstavní fotku podle vlastního výběru, podrobnější informace najdete nejen u výstavní kolekce, ale i v blogovém článku Soutěž o výstavní fotografii.

 

Soutěž o výstavní fotografii

Před týdnem jsem na blogu informoval o tom, že byla bohužel zrušena moje výstava fotografií, která byla původně domluvena na březen a duben v Praze. Zájemci mezi vámi tak prozatím přijdou o možnost prohlédnout si na jednom místě připravené zvětšeniny velikosti 50x70cm, které zobrazují ve své obyčejnosti snad celkem netradiční detaily kůry stromů a jejichž kolekci jsem nazval Fantaskní příběhy ze světa kůry (některé podrobnosti si můžete přečíst v článku Fantaskní příběhy ze světa kůry aneb O zrušené výstavě).

Pravidelní návštěvníci mého blogu tak už vědí, že jsem rozšířenou výstavní kolekci zveřejnil na svém webu. Výstava měla původně sestávat z 18 fotek, rozšířená kolekce jich má dokonce 25, protože jsem si na web dovolil zařadit i několik obrazů, u nichž by zvětšení na velký výstavní formát ubralo obrazu na kvalitě, ale na webu je ještě kvalita přijatelná. Prohlédnout si tak celou kolekci můžete kdykoli a z kteréhokoli místa, kde je k dispozici internet, přímý odkaz opět připojuji na konci článku.

O mrazivém konci světa

Na začátku devadesátých let jsem se shodou náhod dostal k velké zásilce anglicky psaných učebnic a encyklopedických knih z nejrůznějších oborů, které se k nám dostaly v rámci jakési "intelektuální pomoci" po roce 1989, kdy se někteří západní dobrodějové upřímně domnívali, že tady ještě žijeme v korunách stromů, a snažili se nám (v tomto konkrétním případě aspoň docela šikovně) co nejrychleji pomoci na zem a do vzpřímené chůze. Různé české školy si původní nabídku učebnicových přebytků několikrát přebraly a ke mně se dostal zbytek, který už nikdo nechtěl. I tak tam ale podle mého soudu byly moc pěkné kousky, ucelené encyklopedie, hodně skvělých knížek z oblasti přírodních věd, takže jsem si vybral asi padesátku knih, z nichž podstatnou část jsem později věnoval gymnáziu, na kterém jsem čtyři roky učil.

Samozřejmě mě zajímalo, jak jsou tyhle výukové knihy dělané, takže jsem si řadu z nich poctivě pročetl. A dodnes si vzpomínám na jednu krásnou a skvělými obrázky a fotkami napěchovanou knihu, která byla celá věnována meteorologii; později jsem některé její části využíval při výuce fyziky, protože tehdy existující dostupné české učebnice se jí nemohly obsahem ani zpracováním ani trošičku rovnat. Hned v první kapitole jsem ale narazil na zajímavou věc: Psalo se tam totiž o teplotách vzduchu a překvapilo mne, že už teplota -10 Celsiových stupňů byla považována za "krutý mráz". Bylo mi to dost podezřelé, protože jsem si jako dítě základní školou povinné jen tak ze zájmu zapisoval několik let ranní teploty na našem plzeňském venkovním teploměru, takže jsem měl určitou představu, že mínus deset je během české zimy každou chvíli. Taky jsem si vzpomněl na Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče, kde hranicí, pod kterou byla pro daný den vězňům úředně zrušena otrocká práce v lese, bylo mínus čtyřicet. I ve zcela nesibiřských podmínkách České kotliny mi tehdy jako úplně běžné připadly i mnohem větší mrazy a 10 stupňů pod nulou jsem bral jako "ojmjakonské tropy", ale nakonec jsem si ten nesoulad osobní zkušenosti s anglickým psaným slovem zdůvodnil tím, že kniha vyšla v Londýně, kde nejspíš takové nízké teploty nemají tak často jako u nás.

 

Nedělní miniglosy č.438

Dnešní vydání zřejmě nejstaršího pravidelně vycházejícího blogového nedělníku se ještě věnuje končícím olympijským hrám v Jižní Koreji, které České republice přinesly nečekanou úrodu sedmi medailí. Vzhledem k tomu, že NMg vycházejí přesně 70 let po komunistickém puči z roku 1948, nemůžeme se vyhnout ani reflexi tohoto neveselého výročí. Jestli je i na takovou skutečnost možné podívat se s tradiční absurdní a snad i trochu vtipnou "poetikou" Nedělních miniglos (přece jen, snažím se nedělat si legraci z nejrůznějších neštěstí a katastrof a v tomto případě, uznávám, je to opravdu na hraně), to už musí posoudit čtenáři sami.

Jak už jsem krátce připomněl minulou neděli, tímto 438. číslem Nedělní miniglosy vstupují do desátého roku svého života, protože první vydání vyšlo přesně 22. února 2009. Mimochodem, v odkazu na tehdejší Nedělní miniglosy č.1 je vidět, že tento projekt původně nepočítal s dlouhou životností (podobně jako celý blog), protože pracovní název tohoto prvního článku byl původně Nedělní miniglosy 8. týdne a teprve těsně před vydáním jsem článek přejmenoval na "číslo 1", které se mi zdálo do budoucna praktičtější; ovšem původní název z administrace je v odkazu dodnes zakonzervován jako tělo dobře mumifikovaného faraóna :-).

 

Fantaskní příběhy ze světa kůry aneb O zrušené výstavě

Už jsem zažil se svými fotkami různé varianty výstav: Měl jsem výstavu na zámku, oficiální výstavu v galerii s péčí výborného kurátora a veškerým představitelným servisem i výstavu v netradičním prostředí restaurace/galerie či v prostorách soukromé firmy. Člověk ale pořád získává nové a nové zkušenosti, a tak v březnu poprvé zažiju něco, co jsem doposud nevyzkoušel: Výstavu zrušenou! :-)

Loni na podzim jsem byl osloven, jestli bych nechtěl vystavit kolekci cca dvacítky svých fotek ve velkém formátu. Vypadalo to, že by výstava mohla být instalována téměř okamžitě, ale nakonec jsme se dohodli, že nebudeme zbytečně pospíchat a vše se rozjede hned po Novém roce. Připravil jsem několik variant složení výstavy, aby si mohl pořadatel vybrat, ale dal jsem jasně najevo, že osobně bych jednoznačně preferoval vybrané obrazy z dlouhodobého fotocyklu Abstraktní svět kůry, protože jsem si chtěl vyzkoušet trochu "odvázanější" verzi výstavy, ať už jde o námět fotek i netradiční formu jejich prezentace. Už tehdy mi ale z reakce člověka, který mě oslovil, bylo jasné, že to, co chci vyzkoušet, není úplně "šálek jeho čaje".

 

Nedělní miniglosy č.437

Olympijské hry jsou v plném proudu a na pozadí třpytu olympijských medailí se odehrávají takové nudné i když celkem podstatné děje jako třeba vyjednávání o české vládě nebo volební sjezd jedné z tradičních a ještě donedávna i vládních politických stran. A mně to někdy připadá, jako kdyby politika v mnohém odrážela sportovní dění: Copak politická vyjednávání nepřipomínají tak trochu biatlon, kde vítězové také musí zároveň rychle běžet, při běhu se snaží využít různou taktiku spolupráce s ostatními, aby byli nakonec úspěšnější než jejich soupeři, a čas od času musí taky dobře střílet a zkosit pokud možno všechny terče a překážky, které je oddělují od výsledného úspěchu? A to ani nemluvím o tom, že občas tyhle politické reje frčí v rychlých zákrutách jako boby v ledovém korytě, někdy do toho jdou lidé hlavou napřed jako ve skeletonu, občas se situace po různých krasobruslařských skocích, piruetách či krokových variacích pořád vrací zpátky do podobného místa asi jako sněhoví akrobaté na U-rampě, no a občas politici musí i pořádně ohnout záda jako v rychlobruslení, aby odpor okolního vzduchu nebyl moc velký a oni na své soupeře získali rozhodující setinky.

 

O mé slavné hokejové kariéře

Už několik posledních let ve slavné hokejové NHL a teď obzvlášť, když se ze zámoří vrátil domů do Kladna, se stále přetřásají počty gólů, přihrávek, zápasů i kanadských bodů, které si zapsal během své třicetileté vrcholové kariéry legendární hokejista Jaromír Jágr. Samozřejmě nechci nijak snižovat význam jeho dosažených výsledků, ale rád bych upozornil na skutečnost, že v efektivitě svého pobytu na ledě se mi Jaromír Jágr a myslím, že ani Wayne Gretzky vůbec nemohou rovnat. A to vše díky mému jedinému hokejovému zápasu, do kterého jsem se kdy aktivně zapojil.

Jak zdejší štamgasti dobře vědí, moje spojení s vodou v jakémkoli skupenství nedělá dobrotu. Jsem totiž neplavec (pokud voda šplouchá), nelyžař (sype-li se v podobě sněhu), nebruslař (zmrzne-li do ledové podoby), a prolétám-li v letadle nadýchanými mračny vodní páry, ani to mi nedělá moc dobře, protože letadlo sebou všelijak mrská, drnčí a houpe se a já to nemám rád, takže bych byl v ten okamžik nejraději ze všeho neletec. I jako zapřisáhlý nebruslař jsem byl ale jednou donucen zúčastnit se aktivně hokejového zápasu.

 

O pocukrovaném Valentýnu

Proslulé Valentýnovy jmeniny 14. února jsou, myslím, jedním z nejoblíbenějších témat na blozích; spousta blogerů si nedokáže upřít možnost se k tomuto svátku nějak vyjádřit, využít ho aspoň k malému dárku pro své milé či blízké (v optimálním případě obojí zároveň), nebo se vůči němu aspoň nějak vymezit. Protože můj blog oslavil nedávno 9. narozeniny, měl jsem už příležitost komentovat svátek svatého Valentýna z různorodých pozic - tónem odtažitým až trochu pohrdlivým, tónem čerstvě zamilovaným i - aspoň doufám - tónem láskyplně vyrovnaným.

Přesně před rokem jsem publikoval článek, který je jakýmsi expresním průletem historií mého proměnlivého vztahu k tzv. svátku zamilovaných po dobu trvání mého blogu. A protože byl tento článek doplněn speciálním dárkovým haiku pro člověka, bez myšlenky na kterého se už řadu let neobejde jediný můj den, natožpak pochopitelně právě tento svátek, dostal článek nepříliš originální název Valentýnské haiku. S odstupem jednoho roku jsem si svůj loňský článek přečetl a zjistil jsem, že bych v tom srovnání nejspíš letos nedokázal napsat nic nového a objevného, protože můj pohled zůstal ve srovnání s loňským Valentýnem stejný. Aby taky ne: Trvalo mi vlastně skoro 45 let, než jsem si v těchto věcech udělal sám pro sebe jasno a už nejsem žádný nevycválaný zajíc, abych v tak zásadní věci měnil co chvíli svůj pohled.

 

Nedělní miniglosy č.436

Podle starodávných pravidel by prý mělo platit, že různé války - horké i studené - by měly být na dobu olympijských her nejméně přerušeny, ne-li ukončeny bez náhrady. Sice mám pocit, že něco takového nastalo naposledy několik set let před naším letopočtem, takže bych na velké uklidnění naší i světové rozhádané politické scény nesázel, ale třeba mě situace mile překvapí, dva rozkmotřené korejské státy si padnou do náruče, Izraelci začnou spolupracovat s Palestinci, Američany i Rusy na dobu her přejdou velmocenské móresy a český prezident se stane uctivým i vůči svým oponentům (všechny uvedené případy považuji za přibližně stejně pravděpodobné). Každopádně přeji všem olympionikům, aby byli se svými sportovními výkony spokojeni a mohu jim slíbit, že po dobu, kdy bude hořet posvátný olympijský oheň, žádnou osobní válku nepovedu, stejně jako se ji snažím nevést kdykoli jindy. Mám totiž rád, když jsou slyšet příslovečné múzy, o kterých je známo, že mají sice libozvučné ale slabé hlásky, takže je různé rachotící zbraně, bojové výkřiky a hlasité bušení do namyšlených prsou dokážou snadno umlčet a překřičet.

 

Zázrak tří lampiček ve starobylém domě na Kampě

Máte rádi zázraky? Já moc, takže když mám možnost o nějakém opravdovém napsat, dělá mi to velkou radost. A kde jinde hledat zázraky, když ne na historických zázračných místech? O jednom takovém pražském zázračném místě jsem už několikrát psal a rád se dnes k němu opět vracím. Před dvěma lety jsem - netuše ani náznakem, jaké krásné následky tento text bude mít - publikoval v rubrice Pražské drobnůstky článek Tajemné válečky u Karlova mostu o jedné moc zajímavé pověsti spojené s domem U obrázku Panny Marie, který se mi líbí už dlouhé roky, vlastně už od dob mých pražských studií. Vždycky, když jsem šel okolo po Karlově mostě, jsem se u balkónku tohoto domu zastavil a představoval jsem si, kdo se asi o balkónek stará, kdo v přilehlých prostorách bydlí a kudy a jak se tam asi chodí. Byl jsem proto doslova nadšený, když se mi v komentářích ozvali lidé, kteří dnes o balkónek pečují a pozvali mne na návštěvu, z níž jsem zveřejnil malou fotoreportáž - tentokrát v článku Balkónek domu U obrázku Panny Marie na Kampě - a kterou už jsem si ke své velké radosti od té doby několikrát zopakoval.

Omlazovací kúra

Leden se nesl víc v duchu volebních emocí, takže na "kousky v řeči mírně vázané" nebylo moc času, proto zatím poslední básnička byl můj speciální vánoční dárek s názvem Vánoční sen z prosvítající látky. Minulý víkend jsem si ale udělal výlet do Plzně, což obnášelo i hodinovou cestu vlakem jako výbornou příležitost využít čas aspoň ke krátkému psaní. No a protože jsem si přivezl kromě pracovní verze básničky i chřipku, nakonec jsem měl i chvilku na úpravu hrubého "vlakového" náčrtu. Tentokrát to moc zamilované není, uznávám, ale to byste to ode mne měli moc jednotvárné.

Krev z usměvavých slov,

z falešných epolet,

z metálů v pyšné hrudi.

Stačí přivřít víčka:

Svět

ve vaně

jak pyšná Bátoryčka

bojí se stárnout.

Budoucnost kouše

zubem z kočičího zlata

a náš svět po koupeli

krvavým vínem namol zpitý

na hanbě v koutě zvrací

zkopaný do kulata,

škrtí se navzájem

s vlastní gravitací

ve vlastní šťávě

či snad v oleji

za naše věčné mládí.

Buďme milosrdní

a odpusťme Bohu

jeho lásku

vprostřed harampádí

na kusé koleji.

Nedělní miniglosy č.435

Týden po prezidentských volbách si zjevně vítězové i poražení v závětří lížou rány. Nedělní miniglosy jsou na tom ale podobně jako čerti, protože taky nikdy nespí, tedy aspoň ne v neděli odpoledne, protože v naší redakci je takový tvůrčí randál, že usnout prostě nejde. 

 

A tak mám pro vás dnes připravené už 435. vydání tohoto nejspíš nejstaršího pravidelného blogového nedělníku, ve kterém se s nadhledem vracíme k vybraným událostem uplynulého týdne. Sice po vlně volebních vášní byl minulý týden o dost klidnější (zaplaťpánbůh), ale pár zajímavostí se snad vybrat dá, ostatně třeba takový Jaromír Jágr z hvězdné kanadsko-americké NHL do hvězdné druhé české ligy přestupuje maximálně jednou, dvakrát za třicet let :-).

Fotohádanka č.26

Po minulém malém jubileu, pokračuje již více než sedmiletá série zdejších blogových fotohádanek 26. vydáním. Dnes si tedy po rušném volebním období doprovázeném mnoha vypjatými emocemi dovolím položit úplně tradiční, nudnou a ničím neprovokující otázku: Co je podle vás zachycené na následujícím obrázku?

 

Nebojte, i tentokrát doplním hned za obrázkem několik indicií, o kterých samozřejmě jako obyčejně netušíte, jestli vám mají pomoci nebo vás mají zmást, protože tak už to u trochu nevyzpytatelných indicií bývá :-).