Už několik posledních let ve slavné hokejové NHL a teď obzvlášť, když se ze zámoří vrátil domů do Kladna, se stále přetřásají počty gólů, přihrávek, zápasů i kanadských bodů, které si zapsal během své třicetileté vrcholové kariéry legendární hokejista Jaromír Jágr. Samozřejmě nechci nijak snižovat význam jeho dosažených výsledků, ale rád bych upozornil na skutečnost, že v efektivitě svého pobytu na ledě se mi Jaromír Jágr a myslím, že ani Wayne Gretzky vůbec nemohou rovnat. A to vše díky mému jedinému hokejovému zápasu, do kterého jsem se kdy aktivně zapojil.
Jak zdejší štamgasti dobře vědí, moje spojení s vodou v jakémkoli skupenství nedělá dobrotu. Jsem totiž neplavec (pokud voda šplouchá), nelyžař (sype-li se v podobě sněhu), nebruslař (zmrzne-li do ledové podoby), a prolétám-li v letadle nadýchanými mračny vodní páry, ani to mi nedělá moc dobře, protože letadlo sebou všelijak mrská, drnčí a houpe se a já to nemám rád, takže bych byl v ten okamžik nejraději ze všeho neletec. I jako zapřisáhlý nebruslař jsem byl ale jednou donucen zúčastnit se aktivně hokejového zápasu.
Bylo to v Plzni ještě na gymnáziu, kdy se naše třída účastnila jakéhosi celoměstského hokejového turnaje, takže jsem vzhledem ke svým bruslařským (ne)schopnostem automaticky počítal s tím, že se akce zúčastním jen jako líně povzbuzující divák, maximálně jsem byl ochoten otevírat vrátka od střídačky našim skutečným třídním hokejovým borcům. Pak se ale ukázalo, že v pravidlech turnaje je nenápadný poťouchlý dovětek, že do hry musí povinně aspoň jednou nastoupit všichni členové týmu, kteří budou na místě, no a protože akce byla řádnou součástí tělocviku, nemohl jsem se jen tak jednoduše "ulít". Ale co, řekl jsem si: Když legrace, tak pořádná, vzal jsem si brusle, které mi krátce před tím přinesl pravděpodobně lehce zhulený Ježíšek, přes rameno jsem si hodil hokejku, se kterou jsem chodil jako malý hrát "hokej" se sežvejkaným tenisákem na hřiště za naším domem, a řekl jsem si, že dříme-li ve mně opravdový talent, jistě se to pozná i bez toho, abych se musel nějak speciálně připravovat.
Dodnes si pamatuji, že náš tělocvikář s mým nasazením na led vyčkával, nejspíš proto, že se mnou počítal jako s "rozdílovým hráčem" do rozhodujících fází zápasu. Když ale rozhodčí vyloučil druhému týmu hned dva hráče zároveň, přišel můj čas, protože byla větší šance, že si naši soupeři budou hledět svého a nestihnou si všimnout, jaká dosud utajovaná opora právě skočila na led. No, skočila... Asi bych si netroufl svůj nástup na ledovou plochu opsat právě takto. Byl jsem spíš na led vstrčen, podoben přerostlému curlingovému kamenu právě uvedenému do hry, a tělocvikář hned - ještě než jsem stihl poprvé upadnout - signalizoval rozhodčím, že jsem na ledě, čímž se nesmyslné dohodnuté pravidlo za náš tým definitivně naplnilo.
Na těch svých dvacet vteřin hokejové slávy si pamatuji jen velmi matně. Díky počátečnímu silovému impulzu jsem dojel kousek od střídačky do vlastního obranného pásma, kde jsem střídavě ležel na ledě a snažil se nějak zvednout, opíraje se o hokejku. Jak jsem se snažil zaujmout aspoň trochu rovnovážnou polohu, nekontrolovaně jsem se oháněl hokejkou, až jsem nechtěně maličko ťuknul do černého puku, který se tam vzal bůhvíodkud; měl jsem dost práce s vlastní rovnováhou, takže jsem neměl čas sledovat aktuální vývoj hry. Puku se hned nato ujal náš nejlepší hráč, který s ním prokličkoval celým kluzištěm a po sólové akci vstřelil oslabenému soupeři gól. Tím byla naštěstí hra přerušena, a moji spoluhráči mne tak měli příležitost odvést nejkratší cestou z ledu na střídačku, kde jsem pak až do konce zápasu - pevně zafixován mezi mantinelem a lavicí - se světáckým nadhledem sledoval hru a žvýkal jsem u toho skoro tak dobře jako přední hráči z NHL.
Svůj úkol jsem nejen splnil, ale v zápise o utkání jsem zjistil, že můj nechtěný kontakt s pukem byl rozhodčím vyhodnocen jako gólová přihrávka, takže jsem získal do statistiky jeden oficiální kanadský bod. Považte, jeden bod za pouhých dvacet vteřin pobytu na ledě, když jsem ještě po většinu toho času jen neškodně ležel! Kolik bych asi mohl ve své kariéře nasbírat podobných bodů, kdybych taky hrál dlouhých třicet let jako božský Jarda a ještě se u toho aspoň občas postavil na nohy!!
Vždycky, když to už už vypadá, že se vleže na gauči začnu u televize rozčilovat nad výkonem našich hokejistů, jako třeba když včera na olympiádě "rozdrtili" 2:1 Korejce, vzpomenu si na svou prchavou hokejovou kariéru opentlenou svým jedním kanadským bodem a raději přepnu na druhý program, kde právě běží dokument o tučňácích, kteří celkem rozumně nepoužívají k pohybu na zamrzlém povrchu bruslí, ale vystačí si - podobně jako kdysi při svém slavném hokejovém zápase já - s klouzáním po břiše. Není nad to, když si člověk může svá očekávání od ostatních dobře porovnat s tím, co sám dokáže; rozčilení se většinou velmi rychle rozplyne.
No vidíte to? To snad není možný!! Vždyť se na ně podívejte, na ptáky, jakou mají úplně nemožnou klouzací techniku! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.