Proslulé Valentýnovy jmeniny 14. února jsou, myslím, jedním z nejoblíbenějších témat na blozích; spousta blogerů si nedokáže upřít možnost se k tomuto svátku nějak vyjádřit, využít ho aspoň k malému dárku pro své milé či blízké (v optimálním případě obojí zároveň), nebo se vůči němu aspoň nějak vymezit. Protože můj blog oslavil nedávno 9. narozeniny, měl jsem už příležitost komentovat svátek svatého Valentýna z různorodých pozic - tónem odtažitým až trochu pohrdlivým, tónem čerstvě zamilovaným i - aspoň doufám - tónem láskyplně vyrovnaným.
Přesně před rokem jsem publikoval článek, který je jakýmsi expresním průletem historií mého proměnlivého vztahu k tzv. svátku zamilovaných po dobu trvání mého blogu. A protože byl tento článek doplněn speciálním dárkovým haiku pro člověka, bez myšlenky na kterého se už řadu let neobejde jediný můj den, natožpak pochopitelně právě tento svátek, dostal článek nepříliš originální název Valentýnské haiku. S odstupem jednoho roku jsem si svůj loňský článek přečetl a zjistil jsem, že bych v tom srovnání nejspíš letos nedokázal napsat nic nového a objevného, protože můj pohled zůstal ve srovnání s loňským Valentýnem stejný. Aby taky ne: Trvalo mi vlastně skoro 45 let, než jsem si v těchto věcech udělal sám pro sebe jasno a už nejsem žádný nevycválaný zajíc, abych v tak zásadní věci měnil co chvíli svůj pohled.
Snažím se být člověkem celkem tvořivým, a tak nejsem zvyklý se (aspoň ne záměrně) opakovat. Když jsem si ale s odstupem přečetl své loňské haiku, musel jsem připustit, že neobsahuje ani jedinou slabiku, kterou bych si přál po roce vyměnit, vylepšit, napsat jinak. Natožpak slovo, verš či celý "opus" i s nadpisem. To, co jsem napsal loni, prostě (a neobyčejně) trvá dál a já se nijak nestydím za to, že různé revoluce, plápolající emoce ani naopak žádný racionální kalkul nemají oproti tomu nenápadnému a neovlivnitelnému trvání žádnou šanci. Co už by mělo být vytrvalé, když ne trvání, že? :-)
Pokud jde o mne, žádný svatý Valentýn by vůbec nemusel existovat; k tomu, abych člověku, do kterého jsem zamilovaný, tuto občas jednoduchou a občas lehce komplikovanou skutečnost řekl a poděkoval mu za to, nepotřebuji zrovna speciální marketingový svátek v kalendáři. Říkám mu to přímo, nepřímo i v duchu každou možnou chvíli, ať už je právě únor či září, ať je období dešťů nebo půda trpí žhavým suchem, ať už je svatého Valentýna nebo svaté Eulálie (což je shodou okolností jen kousek od sebe). A když to právě neříkám na plná ústa, je to jen proto, že slova již existující a mnohokrát vyřčená z dobrých důvodů polykám, takže dobře vím, že jsou i po letech pořád stejně sladká a poctivá - jako kdyby byli Valentýn s Eulálií (Valda a Lálinka :-)) pocukrovaní prvotřídním cukrem a přelití nešizenou šlehačkou.
Je půlka února a můj svatý jmenovec letošním zimním cukrem i šlehačkou v nížinách šetří, takže vyfotit během letošní zimy v dobřichovickém údolí Berounky sníh není nic jednoduchého. Ale co by to bylo za pocukrovaného Valentýna (o Eulálii nemluvě), kdybych aspoň jednu malou cukrovou pavučinu vyfocenou obyčejným mobilem nepřiložil pro ilustraci k tomu dnešnímu valentýnskému poděkování lidem, kteří nás dělají lepšími, než ve skutečnosti jsme, protože - když ne kvůli ničemu jinému - právě aspoň pro ně si takovými přejeme být.
Ranní předvalentýnská dobřichovická dlažba (poblíž zdejšího zámku) s velmi, ale opravdu velmi nesouvislou vrstvou čerstvého sněhu :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.