Dnes podvádím. Nazval jsem článek Japonsko... a přitom toho s Japonskem zatím ještě nemá mnoho společného. To proto, že během dneška jsem se dostal podle plánu jen do Dubaje a Japonsko si tedy musí na premiéru ještě pár hodin počkat. Ono to vypadá odpudivě, když si řeknete, že na letišti v Praze musíte být v pátek v jednu hodinu po poledni a v Tokiu budete v sobotu kolem šesté vpodvečer. Dvacet devět hodin? No to snad ne!!!
Naštěstí je možné při létání použít speciální techniku rozkouskování času: To přijdete na letiště, vystojíte si frontu na odbavení, chvilku se dohadujete, jestli - když se letecká společnost s přísným pohledem ptá na to, zda máte v zavazadle něco elektrického s bateriemi - se počítá i čelovka s třemi tužkovými (nepočítá!), pak hledáte odkud to poletí, pak se pokoušíte na kreditku proklouznout do letištního salónku a protože to vyjde, dopřejete si tam zeleninovou polévku a dvě dvouhubky zdarma a k tomu nádherný výhled na vzlétající kovové ptáky. Pak jdete na kontrolu kabinového zavazadla a trnete, jestli personálu nebude připadat do kabiny moc velké. Pak si na chvíli vytáhnete počítač, že budete psát na blog, ale to už na vás čeká obrovská kovová inteligentní trubka popsaná arabskými (a nejen výsostnými) znaky. A než si ji stihnete pořádně prohlédnout zvenku, najednou už je třeba nastupovat dovnitř, protože dveře se otevírají už 45 minut před startem. Pak se na sebe chvíli mračíte s vedle sedícím Číňanem protože jste si svého souseda (a on zase svého) představovali dočista jinak. No a najednou zjistíte, že se startuje, tři hodiny do odletu utekly jako voda a vy jste vlastně nic nestihli. Nevadí, v letadle bude 6 hodin času, snadno všechno doženete.
Jenže než zjistíte, co všechno vám nabízí palubní počítač za muziku a za filmy, podává se první občerstvení. Pak poklábosíte se starším Čechem přes uličku, který letí do Kuala Lumpur, pak si musíte vybrat, jestli chcete k obědu kuřecí nebo jehněčí (Emirates jsou sice velmi kosmopolitní společnost, na palubě operují slušivé a v úvodu a v závěru letu okloboučkované letušky ze 13 států, ale vepřové v nabídce nečekejte). Po dobrém obědě se sluší chvíli odpočívat, takže si k odpočinku pustíte vychvalovaný film Gravitace a kroutíte hlavou, jak je možné něco tak technicky parádního natočit a přitom cestou nezavadit o myšlenku, kromě jediné, která ovšem filmu čouhá už od samotného začátku z bot. Pak se chcete pustit do práce, ale trnete, jestli při přeletu přes Sýrii nebo Irák nemůžete taky narazit na podobné magory, kteří na Ukrajině o den dřív sestřelili stejný typ letadla, ve kterém právě sedíte, ve stejné výšce, ve které právě jste. No a pak už jste nad Perským zálivem a kapitán velí připoutat se, protože už se klesá do Dubaje, vy si pustíte na monitor přední kameru, abyste z té perly pouště viděli aspoň pár světel a doufáte, že se pilot trefí na širokou dráhu a nenapere to s výkřikem "Alláh je velký" do nejvyšší budovy světa nebo zdejší hotelové plachetnice.
Když se dostanete (pochopitelně v naprostém pořádku) z letadla, půl hodinky žasnete nad ohromující moderní koncepcí budovy letiště, jejíž jednu celou vnitřní stěnu tvoří velkolepý umělý vodopád, a přemýšlíte, kolik asi musí stát energie vychladit tak obrovkou budovu na teplotu kolem příjemných dvaceti, když venku je poctivých pouštních 36 stupňů (přece jen je už skoro půlnoc, tak už není přes čtyřicet). No a než najdete salónek a domluvíte se s úslužným číšníkem, že jediné, co chcete, je připojení k internetu a občerstvení je vám po lukulských hodech z paluby letadla ukradené, zbyde ze všech těch mnoha hodin právě jen chvilka na to, abyste o první části svého rozkouskovaného času napsali bez času na opravy a cizelování pěkně z jedné vody načisto pár lehce nesouvislých vět na blog.
Do Tokia to letí sice až za dvě hodiny, ale už teď tuším, že i ty utečou doslova boltovskou rychlostí. Tím spíš, že nám od východu nemilosrdně postupující tma už dvě hodiny ubrala a zítra nám stejně nemilosrdně postupující světlo ubere dalších pět.
Ale to už bude opravdové Japonsko, ne jen takové "jako" jako dnes :-).
Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.