Japonsko - Den 5.: Rybí trh v Cukidži

Dnes jsem prožil na svých toulkách Japonskem velmi různorodé chvíle, některé rozlazující, jiné naopak nebývale potěšivé. Usmyslel jsem si totiž ráno na rozloučení s Tokiem navštívit rybí trh Cukidži, což je vlastně obrovská tokijská fabrika na zpracování ryb. Každý pracovní den na trhu Cukidži začíná aukcí vylovených tuňáků, které je nutno co nejrychleji přemistit na správná místa spotřeby - do restaurací. Aukce začíná v pět a já se rozhodl se tam jít podívat s fotoaparátem. Dokonce jsem si večer předem zjednal taxíka, neb metro v tak časných hodinách již ani ještě nejezdí. S fotovýbavou a nezlomným úsměvem jsem přišel právě v době, kdy vyvěšovali ceduli popravující jedním šmahem moje záměry: "Rezervace už nově nepřijímáme!!". V hloučku kolem postávala asi dvacítka šťastlivců, na které se dostalo a kteří právě fasovali od uniformovaných slušivé reflexní vesty jako školáčci na výletě (nějak se přece musím odreagovat, že nejsem mezi nimi, ne?).

Byl jsem naštvaný. Spal jsem jen dvě hodiny, utratil jsem nemalé peníze za taxík a teď jsem byl sám v probouzejícím se velkoměstě a neměl jsem paradoxně ani co fotit, protože světelné podmínky ještě nebyly dobré, ale hlavně - NIC SE NEDĚLO. Jediné místo, kde se něco dělo, byla právě tržnice Cukidži. Rozhodl jsem se tedy, že když nemůžu vidět všechno, zkusím i tak vidět co nejvíc a od hlavního vchodu jsem se přestěhoval k bočnímu vjezdu, kde žádní uniformovaní strážce nestáli a kde jenom přejít křižovatku bylo pro neznalce místních poměrů o život. Areálem tržnice zběsile poletovaly malé "ještěrky", které podle prazvláštních pravidel neustále vozí cosi odněkud někam, vozí to překvapivě rychle a jsou velmi mrštné: Zatočí o 180 stupňů skoro na místě, takže je třeba dobře hlídat, že to, co před chvilkou jelo před vámi ve stejném směru, najednou střelhbitě neotočilo jako vyprovokovaný býk a neřítí se teď přímo na vás.

S několika rybáři jsem zapředl objevný a originální rozhovor:

"Co to je?"

"To je ryba!"

"A jak se takové rybě říká, když je tak výrazně zabarvená"?

"Je zbarvená stejně jako dycky!"

Ale rybáři se na mě nemračili, že jsem tam, kde nemám, co dělat. Pokud jim člověk nepřekáží nebo je neotravuje, jsou ti pánové celkem v klidu. Čirý chaos na pohled je uvnitř zaběhnutým řádem, který nejvíc narušují hosté a diváci, kteří nevědí, která bije, a odkud je možné něco čekat. Zkušení chlapi v gumovkách a často i gumových zástěrách dobře vědí, o co jde a jak trh probíhá. Rozjíždí se obří jarmark, do kterého se zapojí celé přilehlé ulice. Město ještě spí, ale Cukidži - to srdce Tokia - už začíná do studených žil města rozlévat život. Procházím ulicemi po jednotlivých vznikajících stáncích a ve většině případů nemám vůbec tušení, co prodávaný artikl ve skutečnosti je: Mořská řasa? Ovoce? Koření?

Syrové či sušené ryby? Kořen mandragory?

Ještě než se hosté stihnou rozkoukat, dokonce ještě dřív, než stánek vůbec vznikne, zkušení místní lovci už mají nakoupeno a v prostorných taškách si odnášejí své objevy do svých domovů. A proti odcházejícícm štamgastům v gumovkách se valí vlny normálních lidí v pohorkách i v žabkách, v jehlových podpatcích i v keckách. Podobný kontrast mezi lidmi jsem viděl naposled v pražském Karlíně po povodních před 12 lety, kde vltavská voda doslova vyhrotila rozdíly mezi postiženými a těmi, kdo tentokrát měli štěstí. I tam se v jedné ulici potkávaly večerní róby se zablácenými gumáky.

"Ještěrky" vypadají na statické fotce klidně a nekonfliktně, ale ve skutečnosti jsou to mrštné čečetky, které jsou schopny uhnout do nejnemyslitelnějších míst. Nikde se před nimi úplně neschováte, všude se dostanou.

Na tržišti se neprodávají zdaleka jen ryby a rybí výrobky. Co třeba nůž nebo klasickou váhu, nechtěli byste? Výběr je ohromný.

Tenhle hlouček byl vyvolenými, kteří se směli zúčastnit "tuňákové aukce". Organismus je jako cizopasníka vyloučil po necelé půlhodině. Slyšel jsem hlídače, jak rezolutně odmítá, že by se mohli podívat ještě sami bez doprovodu do míst, kde jsem ještě před chvílí pobýval a díval se rybářům pod ruce.

Perspektiva dělá své, ale tyhle rybí fešáci měli ve skutečnosti dobrý metr. A opět všudypřítomná polystyrenová a dobře izolující krabice, těch jsou tu všude doslova milióny.

Přímo v areálu tržnice se nachází i malý chrám. Nejspíš pro rybáře, aby si měli kde vyprosit lepší úlovky, když si moře i El Niňo postaví hlavu.

Někdo veze najednou desítky krabic, jiný jen jedinou, která ho nejvíc zajímá. V zúžených místech cest vznikají i mírné třenice, ale nakonec všechno dobře dopadne. Profíci se nakonec vždycky domluví!

Vedlejší ulice - vlásečnice v tomto zvláštním krevním oběhu, občas kapacitně nestačí spořádat, co jí srdce Cukidži pošle. Nevadí, chvíli se počká a po nějaké době se i ta nejkomplikovanější kolona zase rozpohybuje.

Již ráno před šestou se rozjíždějí některá suši bistra. Nabídka je přebohatá, ceny nejsou zanedbatelné (aktuální kurs je cca 5 jenů za 1 korunu); kvalita a čerstvost se cení.

Zatímco v Cukidži to tepe velmi dynamicky, vedle na Ginze je ještě úplný klid. Občas projde jednotlivec ve tmavém obleku, ale obchodníci a úředníci buď ještě spí anebo někde nabírají kondičku při běhání parkem. Až když jedu metrem něco před sedmou ranní, začne být ve vozech pozorovatelný nárůst výskytu bílé barvy, nikoli však od nevinných panen, ale naopak od pánských košil. Den, který začal už před několika hodinami v Cukidži, se začíná přelévat i do jiných čtvrtí. Vše je připravené pro další díl nekonečného seriálu, který sice občas trpí značnými scénáristickými minelami a manýrami, ale už řadu tisíciletí má pořád skoro stoprocentní sledovanost :-).

Já už u toho dalšího dne byl s Tokiem jenom chvilku. Čas našeho soužití se naplnil a já sedám o třech letech opět do šinkansenu (je to jen můj pocit, že na mě dělá ten růžolící plameňák rozverný dlouhý nos?) a vyrážím svou přítomností potěšit na sever Honšú město Sendai.

 

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.