úterý 29. července 2014

Japonsko - Den 12.: Setkání s duchem Ainů (Sapporo, Shiraoi)

Po dvou dnech, kdy jsem měl program pevně naplánovaný, přišel pro změnu opět jeden den, o kterém jsem neměl úplně jasnou představu a záleželo, jak se vše teprve "vystříbří". Protože jsem ale opouštěl své dosavadní jediné útočiště na ostrově Hokkaidó - Sapporo, došlo mi, že jsem si ho vlastně ani pořádně neprochodil - pouze jsem ho měl jako základnu pro výlety po ostrově a když by býval čas na zkoumání, zuřil tu právě liják. A tak jsem vstal o něco dříve, abych se ještě stihl aspoň se Sapporem dobře rozloučit, když už to přivítání bylo všelijaké. Hodně jsem toho sice viděl z autobusu při obou svých výletech, ale znáte to - co si člověk neočichá sám... A tak ještě než jsem kolem desáté vyrazil vlakem o dům dál, vzniklo v centru pár fotek. 
 
Sapporo je páté největší japonské město podle počtu obyvatel - má jich kolem dvou miliónů a žije tu každý třetí obyvatel ostrova Hokkaidó.Tedy ne, že by se museli všichni obyvatelé ostrova rozpočítat, a kdo zahlásil "prvý", musel do Sappora. I když by jistě i takové akce byli Japonci při své důsledné organizovanosti a loajalitě schopni, naštěstí to tak neproběhlo. Prostě se tomu nechal skoro 150 let od založení města volný průběh a takhle to vyšlo. Jak vidíte, nejde o žádné historické město, vzniklo až v roce 1869, takže tu narazíte spíš na moderní věžaté konstrukce než klasiku...


...i když zrovna v této souvislosti je nutné dodat, že i na klasiku je tu možné narazit. Nejhezčí ukázkou je asi stará vládní budova, která si udržuje postavení významné památky, přestože jí za zády vykukují moderní mrakodrapy, ve srovnání s nimiž vypadá jako malý papírový modýlek, přestože je prý vystavěná ze dvou miliónů cihel. Ale v plánech turistů se většinou tenhle dům najde, stejně jako pěkný park, jehož je součástí. Vůbec je Sapporo na japonské poměry velmi zelené město. A všímáte si, jak krásně modrou umí mít oblohu, když chce?


Rušné náměstí před hlavním nádražím. Zrovna tu probíhal jakýsi "Art festival", který mimo jiné znamenal i výrazně vyšší spotřebu piva. Vůbec na své pivo jsou sapporští pořádně pyšní, hodně se chlubí tím, že jejich partnerským městem je - právě hlavně kvůli pivu - i bavorský Mnichov. No, milí sapporští, když tedy myslíte... Mohli jste si jistě vybrat i lépe :-).


Pak už jsem se ale ze Sappora odjel a vyměnil jsem ho za nedaleké menší město Tomakomai. Tam jsem si ale jen "hodil tašku" a hned jsem vyrazil ještě kousek dál po tichomořském pobřeží - do městečka Shiraoi, které je tak malé, že na jeho nádražíčku nemají ani automat na označování jízdenek a dá vám na jízdenku rukou razítko sám přednosta. Mají tady ale jedno významné místo - skanzen upomínající na bývalé domorodé obyvatelstvo kmene Ainů. Ti zde původně žili celkem klidně (tj. četnými vlastními interními rozbroji) a když přišli Japonci, chvilku spolu bojovali, chvilku se snažili koexistovat, ale pak se prostě ukázalo, že Japonců je víc a jsou bezesporu silnější a to ostatní už šlo jako v mnoha jiných oblastech a původní obyvatelstvo se začalo chtě-nechtě přizpůsobovat a do nového národa se postupně rozpustilo.

Ale ono je to tak vždycky - když totiž jedna strana definitivně vyhraje a už nic neriskuje, probudí se v ní svědomí, že měla být na původní kmeny hodnější, z čehož plyne víc peněz na výzkum, na uchovávání tradic, náhlé objevování domorodých předků v rodokmenech a hlášení se k nim, granty na různé projekty a taky všelijaké formy pozitivní diskriminace. Nevím jak s tou konkrétně to je v Japonsku, ale jak už jsem tu na blogu psal - pro mne je nejlepším příkladem pověstná "rozvedená indiánská žena" - onen svatý grál, který hledají americké výzkumné týmy, protože to by byl z pohledu tabulek a směrných čísel pro získávání podpor a grantů majstrštyk (tak jestli o nějaké vědecky založené Ribanně víte, dejte vědět, to je zboží, které se bude vyvažovat zlatem :-)). Kdyby to tak bylo i u Ainů, možná by měl nějaké kladné body v žebříčcích navíc i známý laureát Nobelovy ceny, stačilo by jen, kdyby se začal psát jako Ainstein.

Na Ainy a jejich tradice jsem se šel podívat do "Ainu Village" s názvem Poroto Kotan, která je vystavěna na břehu jezera Poroto a je možné tu vidět kromě domů, ve kterých žili lidé, i staré dřevěné klece na medvědy a koneckonců i medvědy samotné - viděl jsem tu celkem čtyři, kteří jsou ale chováni na malém prostoru v těžkých železných klecích. Ale pro Ainy byl medvěd - tedy, alespoň do té doby, než přišli Japonci - hlavním a nejtěžším soupeřem v běžném životě a taky symbolem síly a odvahy.


Součástí prohlídky je také možnost zúčastnit se v jednom z domorodých domů jakéhosi kulturního programu z tradic Ainů, který běží každou hodinu a mají tam od toho malý "soubor ainských písní a tanců". Napřed přijde na čtvrthodinku ainský bavič s mikrofonem, který vypráví japoncům veselé historky a snaží se je učit slova v "ainštině". Japonci se chechtají, až u toho doslova hýkají, ale je to takový sofistikovaný humor, ze kterého si nedokážu moc vzít pro sebe. Mně se mnohem víc líbily skutečné tanečnice v ainských šatech, byť u tance vyluzují (a to prosím záměrně) některé zvuky, které bych rozhodně nechtěl zaslechnout sám v noci v lese.


Tenhle strunný nástroj mě zaujal. V přilehlém přístupném a zajímavém muzeu jsem zjistil, že nástroji se říká tonkori, jestli jsem ovšem znaky přečetl dobře. Znělo to rozhodně zajímavě, i když v porovnání s koncertním Steinwayem... :-)


Poloha vesnice na břehu malebného jezera Poroto je výborná a jsou tu dimenzovaní na opravdu velké návštěvy (dnes bylo spolu se mnou v celém areálu tak dvacet návštěvníků a přibližně stejný počet personálu, což je nejspíš krutý podstav).


Když jsem ukončil snahu zachytit ducha Ainů a odešel jsem z vesničky, ofoukl mne vlhký a chladný mořský větřík a já si uvědomil, že jsem vlastně přímo na břehu Pacifiku a mám hodinku čas, než mi pojede pomalý hokkaidský "vláček kolejáček" zpátky do Tomakomai. Není to sice ta nejpříjemnější pláž (i na ní jsou vystavěny těžké a vysoké betonové zábrany proti tsunami a navíc za zdí frčí spousta aut na rychlostní silnici), ale je to první opravdu otevřený Pacifik, ke kterému jsem se ve svém životě dostal tak blízko, že jsem si v něm udělal i svou symbolickou vlnku. Dnes byl dobře naladěný a jen si tak mírně vrněl. Stačilo však, aby chvilku víc foukal větřík, a bylo přímo cítit, jak do sebe moře akumuluje energii a co s ní pak asi dokáže natropit.


No a protože jsem se "domů" (Tomakomai je mým přechodným domovem právě jen pro jedinou noc) dostal ještě za světla, což jsem nečekal, ještě jsem si autobusem odskočil zameditovat při zapadajícím slunci na břeh jezera Utonai kousek za městem, které je velmi důležitým místem pro spoustu vodního ptactva. Kolem jezera jsou udělané moc pěkné stezky vybavené popisky, obrázky i dřevěnými pozorovatelnami na různých místeh břehu. Areál je - jak jsem pochopil - otevřený pořád a na večer se sem dokonce sjíždějí lidé s chutí si zakempovat; když jsem šel už za počínající tmy zpátky, právě si ohřívali na starodávných vařičích večeře a rozkládali ve svých malých dodávkách lůžkovou úpravu.


Zvuky ptáků z bezprostřední blízkosti jsem si tu asi hodinku vychutnával taky, ale překvapilo mne jednak to, že ticho je rušeno stálým šumem blízké výpadovky směrem k letišti v Chitose, a co mi přišlo ještě zvláštnější - že největšími ptáky, které jsem dnes u jezera Utonai viděl, byli ptáci kovoví, kteří na vodu přistávají jen v opravdu veiké nouzi a podaří se jim to jenom sem tam. Uvidíme, jestli se ti moderní ptáčci z letiště v Chitose budou s těmi tradičními na jezeře Utonai navzájem snášet anebo ne.


Já jsem každopádně na jedné dřevěné "ptačí" pozorovatelně i při různých šumech z okolí skoro usnul, ale nakonec jsem to ustál. A - jak se říkává v pohádkách - jestli při tom šplouchání vln a zpěvu ptáků neusnuli, určitě stihli zpáteční autobus, ubytovali se už v šestém hotelu a napsali o tom všem různorodém dnešním dění na blog.

P.S.: I když nejsem motorista a moc o ježdění nevím, překvapilo mě, že japonští řidiči ani za už dost pokročilého šera drahně po západu slunce většinou nesvítili. Že by zrovna takovouhle oblast, na kterou si brousí zuby každý zasloužilý regulátor, v Japonsku pokrytou neměli?



Haiku o naději


Když právě prší,

duchové vyprávějí

o modři jezer.


Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.