Japonsko - Den 13.: Peklo přímo pod nohama (Noboribetsu, Jigaku-Dani)

Kdysi si pánové Werich s Horníčkem dělali legraci z Francouzů, že nevyslovují Há, takže "vo HOdně přijdou, například nemůžou HOdnotit". Kdybych to aplikoval na Japonce, je možné u nich najít něco podobného, protože pro změnu nevyslovují eL a místo toho používají eR. Kdyby byl Nabokov Japonec, nevznikla by tedy Lolita, ale Rorita, nepije se tu kola ale kora a kdyby - nedej bože - slavné večerníčkovské pohádky nenatočili Poláci, ale Japonci, mohly by se jmenovat Borek a Rorek (tedy v japonské slabičné praxi spíš Boreku a Roreku). Těžko tedy říct, jestli peklo je u Japonců něco podobného jako u nás, když jde vlastně o pekro. Podle toho, co jsem dnes viděl, ale platí, že s japonskými čerty obzvlášť nejsou žerty. Zatím dobře slouží, ale sílu, sílu tedy mají. A hlavně - těch vstupů do pekelné říše je v Japonsku spousta, na mnoha místech energie nahromaděná v pekelných kotlích vaří, bublá a pálí a vystupuje na povrch. 

 

I když je Hokkaidó krásné na mnoha místech, bral jsem jako svým způsobem zlatý cestovatelský bod programu návštěvu Pekelného údolí - Jigoku-Dani v oblasti lázní Noboribetsu Onsen. Přibližně hodinku a čtvrt jízdy rychlíkem ze Sappora to trvá do zastávky Noboribetsu, která je přímo na břehu Tichého oceánu a je třeba odtud ještě popojet asi 7 km do vnitrozemnějšího lázeňského údolí. Hned, jak v centru lázní vystoupíte z autobusu, víte, že peklo tu asi někde bude, minimálně je cítit ve vzduchu. A kdo má dobrý nos, může nasát a podle vzrůstající koncentrace sirných plynů v ovzduší zamíří přímo k Pekelnému údolí. No, my, co tak dobré nosy nemáme, jsme šli prostě podle mapy nebo aspoň údolím dál do kopce, protože kdyby bylo Pekelné údolí z kopce dolů, tak by tam asi ten autobus, co jsme s ním zdola od oceánu přijeli, zastavil, to dá rozum, ne? 

 

Už pohled na říčku Oynumagawa v centru lázní ukazuje, že tahle řeka bude asi nějaká zvláštní. Má podivnou světle šedou barvu, ve které se překvapené zelené keře na rozdíl od svých kolegů od jiných řek vůbec nemůžou vidět jako v zrcadle.

Na pekelné výjevy se dá narazit už v centru lázní. Když jsem šel kolem takového malého náměstíčka, znenadání tam začalo něco bublat a kouřit. Zjistil jsem, že začal - jako přibližně každé tři hodiny - tryskat horký gejzír. Voda má přibližně 80 stupňů a není radno chodit příliš blízko, protože i mrak páry umí člověku pořádně nahřát dutiny (a orosit objektivy :-)).

Ale to jsou všechno jen přezvěsti skutečného Pekelného údolí, které už je na dosah. Když je mokro, můžete si v informačním centru půjčit gumovky, ale to dnešní návštěvníci nemuseli, protože na Hokkaidó je už třetí den po sobě krásně a i další výhled slibuje těmto končinám pravé léto. A už je to tu: Zelené stěny údolí se rozestoupily, olysaly, proměnily svou barvu do pouštních odstínů a asi tu bude mít vystoupení nějaký rocker, protože už mu technici pouštějí na jeviště dýmy.

Údolí má sice pouštní barvy, ale jeho nejnižší částí protéká potok. Jeden z jeho malých přítoků má ale neodolatelně žlutou barvu: Sirný potůček mi dal vzpomenout na pokusy, které jsem dělal se svými studenty, když jsme probírali síru: Přesně takhle to tehdy ve třídě smrdělo, jen ne tak intenzivně. Ti, co mají dnes službu dole u kotlů, evidentě už několik set let neviděli deodorant!

Barvy stěn údolí nad potokem jsou velice různorodé, ale trochu žluté se - podobně jako u Van Gogha v jeho celkem spokojeném období - najde skoro vždycky.

Celé údolí přístupné není, ale dá se jít po upraveném chodníku celkem daleko, a tahle základní cesta je pohodlná a není třeba mít žádné speciální boty. Ani by se to nevyplatilo: Ještě šlápnete někam, kam nemáte, a uškvaří se vám drahý podpatek :-).

Dřevěný chodník končí u vřídla Tessen-Ike, které je vlastně přímo v centru Jigoku-Dani. Pozor na točící se vítr: Když na vás nasměruje mohutný oblak vystupující z hlubin právě v okamžiku, kdy se chystáte zhluboka nadýchnout, uvidíte pak nějakou dobu hvězdičky i o slunečném poledni. Je to ale docela dobrý velkokapacitní napařovací mechanismus pro ty, co mají rýmu. Kdyby nic jiného, po takovém šokovém napaření budou mít chvíli úplně jiné starosti, než že jim teče z nosu.

Potkal jsem na toulkách oblastí Jigoku-Dani spoustu lidí, ale ani jednoho, o kom bych řekl, že je z Evropy. Předsudky, samozřejmě. Z Evropy dnes už může být kdekdo. Prostě nikdo mě nevyprovokoval k tomu, abych ho pozdravil rovnou anglicky, poplácal ho po rameni a řekl: "Jak se vede krajane? Vidíš to v peklíčku jen na exkurzi nebo dlouhodobější pobyt?"

Tak tady je ten slibovaný potok, který odvodňuje bublající oblast. Jen mi nebylo jasné, jak je možné, že voda nemá zdaleka tak bělostně šedivou barvu, jako ta, která dotéká do centra lázní. Kde by ji cestou do jednotlivých hotelů a rjókanů nabrala, když největší peklíčko už má za sebou?

Na další fotce je celkový pohled na střední část Jigoku-Dani. Zahnul jsem totiž do svahu, do oblasti zarostlé bohatou zelenou vegetací a pod nohama se mi motaly duhové ještěrky naštvané z toho, že kvůli mně musí na chvíli z vyhřáté cestičky.

Když jsem přelezl levý hřeben ohraničující Pekelné údolí, ukázalo se, že pekelníci jsou pravděpodobně roztažení do větší šířky a hloubky, než jsem si původně myslel, protože i ve vedlejším údolí za hřebenem byly na každém kroku vidět a hlavně cítit podobní čmoudíci jako přímo v hlavním údolí. Tohle je například jezírko Oku-no-yu, které má prý povrchovou teplotu vody mezi 75 a 85 stupni, ale na mnoha místech asi i víc, protože voda bez ohledu na text průvodců nepokrytě vařila.

Kousek od jezírka Oku-no-yu je ještě větší sopečné jezero s názvem Oyunuma; to intenzivně spolupracuje s přilehlým kopcem Mt.Hiyori, který má sice výšku jen 377 metrů, ale když ho chvíli pozorujete, zjistíte, že to bílé u jeho vrcholku nejsou mráčky zrovna se náhodně nacházející u jeho špičky, ale že se kopeček rozhodl nebýt závislý na dodávce mraků u tak nespolehlivého partnera, jakým je počasí, a vyrábí si mráčky vlastní. Jde totiž o regulérní aktivní sopku.

Ještě záběr trochu z výšky - z vyhlídky, na kterou jde vystoupat během pár minut. Mimochodem, kdo má rád broučky, motýly, kytičky, sršně atd., u obrázkových informačních tabulí si jistě přijde na své. Jen upozorňuji, že na těchto tabulích - na rozdíl od těch zabývajících se hlavním oborem zdejších údolí - není ani stopa po latince, takže se obávám, že i vynikající profesor živočichopisu v podání Jinřicha Plachty by se v těch komplikovaných znacích mohl dostat do úzkých.

Další menší jezírko - tentokrát s názvem Taisho Jigoku. Tohle blátivé vřídlo má prý nepředpokládatelné erupce a mění průběžně barvy jako chameleon, popsáno a zdokumentováno je sedm barev. Na oficiálního barevného průvodce po oblasti vyšla zrovinka krásně bledě žlutá, já dostal jako "gaidžin" přidělenou šedivou.

V detailu se uplatnila výhoda polarizačního filtru (ještě o jeho dnešní zvláštní roli budu mluvit), který částečně odstínil intenzivní odlesky hladiny a zviditelnil zajímavá vodní oka a celkem pochopitelné bublinky svědčící o tom, že voda na některých místech skutečně vře.

Z jezera Oyunuma pak vytéká ten silně bělošedivě zakalený potok, který jsem fotil hned na začátku svého výletu v lázních Noboribetsu Onsen. Horká voda stéká jako na pohled (nikoli na počich) docela normální potůček i několika peřejemi.

Potůček Oynuma má vzhledem ke svému sopečnému původu jednu zvláštnost. Jsou na něm místa (já našel dvě upravená a je možné, že ještě existují další), kde je teploty vody i její přístupnost v tak dobré rovnováze, že je možné potok využít pro přírodní koupel. Vzhledem ke své malé hloubce se používá pro koupel nohou a přístupy k vodě jsou i speciálně upraveny, takže každý si na cestě může zařídit takové malé lázně, ponořit si nohy do (podle mého odhadu) asi 45 stupňů teplé vody a v klidu relaxovat. Přesně tak bych relaxoval já, kdyby se se mnou nechtěla spřátelit veliká mandarínská sršeň, které doslova imponovalo moje zářivě červené triko a neustále si mi sedala na propocená záda. Ale jinak lázeňský klídek a pohodička, samozřejmě :-).

Protože jsem sám sebe při koupeli samozřejmě nefotografoval, ale chtěl jsem, abyste měli představu, pokoutně jsem "sejmul" dvě vedle se opatrně ráchající Japonky. Jsou rozmazané, omlouvám se, ale je to opravdu jen na dokreslení situace, jak to vypadá u potůčku v praxi.

Když jsem si dnes fotil z vyhlídky jezero Oyunuma, sundal jsem krytku foťáku a zaslechl jsem, jako kdyby něco spadlo kousek vedle do křoví. Nevěnoval jsem tomu větší pozornost a až po několika minutách mi doklaplo, že bych se měl podívat na foťák. Je to tak, do křovisek nad sopečným jezerem mi spadl polarizační filtr. Ten má specifický způsob používání - skládá se vlastně ze dvou koleček, které se vůči sobě natáčejí, točí se s nimi tedy na obě strany, což při nepozornosti fotografa vede občas k tomu, že se celý filtr vytočí z objektivu a může vypadnout. Což se stalo právě teď, bohužel nevím přesně, kam filtr spadl, ale jedno vím jistě: že je to až daleko za zábradlí, za kterým jsou velmi naléhavé červené nápisy, že v žádném případě nikdo nesmí lézt na sráz. Jestli ono si peklo nechce vzít aspoň ten polarizák jako varování a foršus a mě ještě nechá chvilku běhat po světě, než mě za mé hříchy schvátí...

Nejdřív jsem - poučen detektivkami - provedl rekonstrukci, která měla odhalit, kam vůbec filtr spadl. Opravdu jsem nechtěl lézt na sešup, ze kterého místy šel čmoud, a vydat se hledat pěkně po čtyřech. Asi za pět minut jsem černé kolečko zahlédl, bylo zaklíněné v jednom keři a musel bych mít ruku jako Saksána, abych pro něj dosáhl. K velkému potěšení přítomných Japonců jsem se rozhodl vyřešit vše způsobem, který musí být schopen použít před odbornou komisí každý šimpanz, chce-li dostat osvědčení o svém šimpanzství. Sehnal jsem dva dlouhé klacky a metodou "ohaši", což je japonský název pro jídelní hůlky, jsem klacky sklapnul dohromady tak, aby filtr opatrně (a za objímku, proboha!) sevřely.

Dobrá věc se nakonec podařila, já jsem zkoušku na šimpanze zdárně složil, polarizační filtr mi hned po pár fotkách udělal radost tím, co bych bez něj nevyfotil, peklo mi ještě dalo nějakou dobu odklad a přihlížející Japonci byli u vytržení a jistě o mně ve své japonštině uznale prohlašovali: "Tak to je tedy síra!" Vím, oni prostě to eL nevysloví a nevysloví.

Anebo že by to bylo skutečně jen kvůli tomu sirnému puchu kolem? :-)

P.S.: Dneska byl článek dlouhý, tak si haiku necháme zase na příště. Když to bylo dnes o pekle a o hříchu, stejně bych byl zase příliš osobní, a to by se jistě mistr Bašó mračil :-).

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.