Je zvláštní, jak se nám některé blízké tváře dokážou otisknout do paměti, mnohem víc než tváře nejslavnějších celebrit, dokonce mnohem víc než vlastní tvář, i když tu vídáme (pravda, nikdy ne úplně na své vlastní oči) téměř každý den. Kdybych měl na policii popsat vlastní tvář, aby mohli připravit identikit, tápal bych a vykresil bych nejspíš úplně jiného člověka - nikoli proto, abych podlým úskokem svedl ochránce zákona na scestí, ale protože něčeho takového prostě nejsem schopen. Ale v tomhle specifickém případě netápu ani trošku, protože ten portrét vídám, kdykoli přivřu oči. Vyprávět bych o něm dokázal hodiny. No a napsat by se na tohle téma dal snad i román na pokračování, anebo naopak - jen kraťoučké portrétní haiku.
Třeba může mít v této situaci sedmnáct slabik stejnou váhu jako šest proustovských svazků. Rád bych, kdyby mělo. Zvlášť když je dnes moje haiku zároveň i osobním dárkem, sice bez ozdobné barevné mašle, ale zato s tím nejupřímnějším věnováním. Stejně během dnešního večera už asi šest svazků napsat nestihnu :-).
Portrét
Do delty srdce
po tváři stékají ti
perly úsměvu.
Cesta do pravěku: Vtiskne-li se nám nějaká tvář do paměti natolik, že je o ní možné napsat haiku, je zcela přirozené, že nám občas dokáže vstoupit do snu. Proto se dnes na své další cestě do blogového pravěku, podíváme v článku O snových oplétačkách s úřady do netradičního snu (ale existují snad tradiční sny?) a popovídáme si i úředníky, kteří mají dozor nad našimi sny ve svém referátu. Nemyslete si - udržovat ve snech řád a pořádek - to dá převelikou práci a je na to jistě vyčleněný speciální aparát; tím spíš, že k anarchii tíhnoucí sny se svými uvědomělými ochránci zatím moc nespolupracují. Tak nám všem přeji, aby to našim snům ještě hodně dlouho vydrželo :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.