O únavě z voleb

Dnes jsem chtěl původně odjet hned ráno fotit na Šumavu, ale nepodařilo se mi to. Včera jsem totiž byl u voleb a "intelektuální" práce při výběru toho nejvhodnějšího (nebo spíš nejméně nevhodného) politického hnutí či strany mě vyčerpala natolik, že mi už celý večer padala únavou hlava. Zatímco běžně - i o víkendu - spím maximálně šest hodin, dnes jsem vstával až po devíti hodinách a ještě teď je moje hlava těžší než medicinbal. Místo volebními klipy tolik proklamovaného radostného občanského aktu jsou pro mě volby spíš "danse macabre", po kterém se duši příliš neuleví, ale ráno čeká nepříjemná kocovina - bohužel bez onoho předcházejícího opojení, za které semtam trocha kocoviny stojí.

Předesílám, že jsem poctivým voličem. Svobodné volby pro mne znamenají tolik, že bych nikdy svůj hlas nenechal propadnout, aby z něj byť jen kousíček schramstly síly, které jsou pro mě zcela nepřijatelné. Mockrát už jsem se pustil do debaty s lidmi, kteří se rozhodli nevolit, vyslechl jsem jejich důvody, které jsou možná pochopitelné, ale stejně nad nimi vždycky kroutím hlavou. Tento postoj chápu ve společnosti, která nemá s demokratickými principy nic společného, ale přes všechny výhrady, které k současné společnosti mám a přes všudypřítomné snahy z těchto principů mnohé odkrojit, zatím náš stát na těchto principech stojí - se vším dobrým i špatným, co s sebou tato jistě nedokonalá forma správy věcí veřejných přináší. Ani tentokrát jsem tedy ani chvilku neuvažoval, že bych volit nešel; na rozdíl od mnohých si myslím, že v našich současných podmínkách nejde o smysluplný projev vzdoru, ale jen o projev rezignace, což je podle mne nejhorší možná alternativa. Ale co si z nabídky kandidujících sil a hnutí vybrat?

 

Jako první jsem odstranil strany extrémistické. Sem řadím komunisty a krajní nacionalisty, kteří jsou pro mne nepřijatelní, i kdyby slibovali ráj na zemi. Jejich "ráje na zemi" již v praxi existovaly a je celkem dobře známé, kam to dotáhly. Myslím, že jsem dost tolerantní vůči jiným názorům, ale i moje tolerance má své limity, do kterých se uvedené dva politické proudy prostě nevejdou, protože jsou pro mne principiálně neslučitelné s demokratickým modelem světa.

Jako další v řadě jsem vyloučil hnutí přinášejících jako "řešení" spasitele, silnou ruku osoby, která zavede "ta správná" pravidla, případně "vedení státu jako firmy". Ale já nechci žít v takovém "firemním státě", byť uznávám, že z pohledu řízení by to mohlo být v mnoha ohledech praktické. Stát má být postaven na idejích a ne na tom, že se bude otáčet jako korouhvička podle toho, jaká aktuálně převládá móda či trend nebo kde jsou momentálně nejlepší odbytiště. Nevěřím ani trochu pěkným slovům pana Babiše nebo pana Okamury. Mohu si jich v dílčích věcech vážit za to, co dokázali (nemluvím teď o použitých prostředcích), ale prostě nechci, aby mi vládli. Jejich program byl postaven na negaci toho, co existuje, a může tak dosáhnout v obecně vůči politice negativně se vymezující společnosti nezanedbatelných úspěchů. Já ale u zcela nevyhraněných slepenců jako jsou hnutí ANO či Úsvit, které drží pohromadě jen díky tomu, že ještě nebyly vystaveny žádné "zkoušce v tahu a tlaku" a především "zkoušce blízkosti moci" vnímám velké nebezpečí do budoucna, že "bianco šek", který jim voliči dají, bude vypsán úplně jinak, než si většina z nich představuje.

Jako další jsem vyřadil síly okrajové, mně možná v lecčem sympatické, ale bez šance na plné prosazení svých tezí (prosazení částečné v tomto případě nemá smysl) - sem řadím Svobodné, Korunu českou, Piráty a některé další menší subjekty (jen pro upřesnění podotýkám, že účelové hnutí zneuznaných Klausovců pod názvem Hlavu vzhůru vyřazuji z úplně jiných důvodů). Dále vyřazuji několik zcela obskurních lístků typu paranoidních "cibulkovců", případně kdysi sympaticky vyhlížejících, ale působením Jiřího Paroubka zcela rozvrácených a doražených bývalých národních socialistů v subjektu pod názvem LEV21.

Vyřazuji pochopitelně i Zemanovce, kteří nepřinášejí do levicové politiky nic jiného, než že dobře souznějí s pro mě nepřijatelnou "politikou osvíceného kamarátšoftu" prosazovaného jejich čestným předsedou, který od začátku svého aktivistického prezidentského mandátu dělá vše pro to, abych si ho jako svého prezidenta nemohl vážit. Kdyby se Zemanovci nedostali do Sněmovny, bylo by to pro mne aspoň drobné zadostiučinění, když už je téměř jisté, že celkový výsledek letošních voleb bude pro lidi mého ražení a mých preferencí velmi nepříznivý.

Zbyly mi na hromádce čtyři volební lístky, o kterých jsem byl - na rozdíl od těch již vyřazených - aspoň ochoten přemýšlet. Poté, co jsem si přečetl seznam kandidátů a jejich krátké představení, musel jsem vyřadit i Stranu Zelených, protože na můj vkus hodně akcentovala právě tu složku, která je asi u Zelených přirozená, ale mně nepříliš sympatická (musím prostě akceptovat, že pro mne realističtější bursíkovské křídlo vnitrostranický boj prohrálo). A pohled na první místo kandidátky KDU-ČSL, kteří docela solidně využili období, kdy se ocitli mimo Sněmovnu, takže se opět po mnoha letech přihlásili o moji pozornost, mě bohužel rozpálilo do ruda, takže jsem lidovecký lístek nejen vyřadil, ale i zmuchlal (pan exposlanec Krása alespoň v mých očích udělal této straně službu opravdu medvědí, ale moje rozhodování dost zjednodušil).

Z těch dvou lístků, co zbyly, jsem po určitém váhání odsunul kandidátku strany, kterou jsem sice nikdy v minulosti nevolil, ale právě teď je ve své největší krizi za celou dobu svého působení. Převážně vlastní vinou se postupně stala méně a méně zajímavou pro pravicové voliče, jak si postupně nechala ukusovat svými podobně ideově zaměřenými oponenty programový obsah, ale zároveň si nešikovně a trochu nezaslouženě ponechala téměř všechny hříchy, o něž kupodivu její rozchvatitelé nemají zdaleka takový zájem :-). Bude muset napřed najít svou novou tvář před veřejností, jestli na to ovšem ještě vůbec dostane čas.

Ten poslední lístek, který mi zbyl, jsem nakonec včera vpodvečer do volební urny vhodil. Když jsem o něm ještě cestou do volební místnosti přemýšlel, našel jsem samozřejmě mnoho důvodů, proč nevhodit ani tento lístek. Vždycky se najde dostatek důvodů, proč být s konkrétním politickým uskupením nespokojen, zvlášť když se občas chová jako slon v porcelánu, působí nadutě a neumí vysvětlit své kroky nejen svým oponentům, ale často ani svým sympatizantům. Přesto jsem do volební místnosti došel, zakroužkoval dvě jména a lístek hodil do urny. Ty námitky, kvůli kterým jsem měl ze své volby tak těžkou hlavu, jsou totiž v porovnání s námitkami vůči těm ostatním ještě pořád přijatelné. Aspoň pro mne.

Fotit na hory tak pojedu zítra. Snad. Uvidíme, jak těžkou hlavu budu mít z dnešních volebních výsledků. Obávám se, že dost. Až se zase zítra probudím v půl desáté po noci plné děsivých snů z dalšího vývoje, budu moc rád za to, že k cestě za novými fotkami budu mít tentokrát k dispozici ještě pondělí :-).