čtvrtek 6. srpna 2009

O lidech, kteří jsou si jisti

Musím připustit, že existují lidé, kteří jsou si sebou zcela jisti. Občas je potkávám. Na
křižovatkách, které se člověku stavějí do cesty, nepřemýšlejí, zda a kam zahnout, ale prostě jdou. V obchodech zboží nevybírají, ale vkládají do vozíků. Nepotřebují se nikoho ptát na radu, oni sami radami srší a rádi je druhým poskytnou, i když o to druzí, bloudi, třeba nestojí. Ve tváři je zdobí vždypřítomný sebevědomý úsměv, který jim dodává v kontaktu s ostatními jasnou převahu.

"Takhle střižené sukně jsou už pár let definitivně aut," povídal mi jistý jistý známý, když jsem se v rozhovoru s ním mimoděk kladně vyjádřil o jedné kolemjdoucí ženě. Vida, to jsem nevěděl. Lépe řečeno, něco jsem tušil, ale nebyl jsem si jistý. "Možná máš pravdu," připustil jsem. "Možná?" zavrčel s otazníkem. "To si teda buď jistý!" No, to je ovšem právě ono. Rád bych byl, ale nedaří se mi. Dokonce i po tom zdrcujícím odsudku stran nemožně střižené sukně se mi ona kolemjdoucí žena zdála být na pohled docela fajn.

Viděl jsem nedávno v televizi zajímavý pořad. Začínal celkem ucházejícím nicméně šedým a nevýrazným bytem. Majitel si do bytu pustil skupinku lidí, kteří si byli jisti. Ti, vzdychajíce, s protočenýma očima a hlavami nevěřícně kroutícími, společně usoudili, že takový byt je už nejmíň tři roky definitivně "aut". Hned jim ovšem bylo jasné, jak byt změnit. Tohle přijde vyhodit, tohle přemalovat, tohle zkrátit, tohle vytáhnout, tohle bych se skoro styděl i odnést do popelnice, protože - nemyslete si - i v odpadcích by člověk měl dodržovat svůj styl, tohle otočit hlavou dolů, tohle vybourat…. Během několika dnů tak obrátili jistí lidé hlavou dolů celý byt a vyrobili z něho cosi, do čeho bych aspoň zpočátku vstupoval jen s obavami. Majitel byl opravdu ohromený a sám sebe se snažil přesvědčit, že z každého snu je možné se probudit. Jistí lidé mu potřásli rukou, zanechali mu účet k proplacení a odešli předělat interiér dalšího nemožného bytu.

Jindy jsem zase slyšel literárního kritika, který popisoval, jak strašná je jakási kniha. Ani on ani v nejmenším nepochyboval. Ve své plamenné řeči knihu spálil na uhel a několik zachovaných stránek pověsil všem pro výstrahu na deset let na ochoz staroměstské mostecké věže. Knihu jsem si přečetl. Pravda, nelíbila se mi, ale doporučit ji nebo zavrhnout? Zase jsem si nebyl jistý!

Pak jeden napohled úspěšný a přemýšlivý člověk, tuším, že to byl politik, prohlásil o druhém podobném člověku, shodou okolností, tuším, také politikovi, že je blbec a lhář. Řekl to samozřejmě trochu jinak, ale tak aby to všichni pochopili. Ale vůbec s tím odsudkem neváhal, byl si tou skutečností prostě jistý. A kupodivu, ten druhý politik odsudek i tu sebejistotu bez mrknutí oka opětoval. Oba jsou si jistí. Mám jim tedy věřit oběma?

Občas slýchám odborníky, kteří vědí tak důležité věci jako:
- co má člověk podniknout, aby druhým imponoval
- jak často si kdo má holit co, aby vzbuzoval v očích těch druhých libý obraz
- jaké ponožky jsou nejlepší do sandálů, když chceme způsobit co nejukrutnější faux pas
- jak se česat (je-li co), aby nás bulvární fotografové nepoznali
- které názory jsou právě cool a které se propadly do hlubin dávnověku
- kolik golfových holí si nejméně musíme pořídit, aby nás pustili na golf aspoň kouknout
- co si máme myslet o chroustech

Jsem rád, že takové odborníky máme, protože nebýt jich, považoval bych možná mylně za důležitější jiné věci.

Představuji si, že to musí být skvělé - být si takhle jistý. Nikdo by mne nemohl opít pečivem, obalamutit správně řazenými medovými slovíčky, žádný jiný názor by mne nemohl vyvést z rovnováhy. Má jistota by byla jak nekonečně dlouhá rovná a přehledná kolej s pevnými betonovými pražci v pravidelných rozestupech. Vždy bych přesně věděl, co je dobré a co ne. Musel bych být se sebou tolik spokojen, že by se i v mém obličeji rozhostil ten sebevědomý úsměv, podle kterého je možné jistého člověka rozeznat jako muchomůrku zelenou podle pochvy.

Asi bych měl takovým lidem jejich sebevědomí a jistotu závidět. Ale dokonce ani tím si nejsem úplně jistý.

2 komentáře:

  1. Jsem si jistá, že to všichni jenom hrajou. :-D V krámě hážou do vozejku všechno, co jim padne do ruky a doma se pak chytají za hlavu. Stejně tak borci na modernizaci bytů. Sami by v tom nebydleli ani náhodou, ale nějak se živit musej. A závidět se nemá. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě trochu uklidňuje, že by v tom sami nebydleli. Jako škodolibost se to dá pochopit :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.