O husitských válkách a opilém básníkovi

Horko k zalknutí. Vlekl jsem se podél dlouhého nástupiště a přemýšlel, jestli není možné podat na počasí trestní oznámení. Radši ne! Ještě by nám mohli mého svatého jmenovce zabásnout a co potom? Třeba je to právě on, kdo dosud drží globální oteplování na uzdě, i když právě dnes tomu nic nenapovídá. Slunce nezáří, ale žhne, nehřeje, ale spaluje. Být v takovém počasí zaměstnán jako polednice, šel bych do stávky! Jindy do vlaku křepce naskakuji, tentokrát mne musely ruce na schůdky vytáhnout. Tělo váží tuny, je horké a funí.

A za mnou mladý pár, zřejmě studenti, taky jim nebylo zatěžko projít kolem všech vagónů a zaparkovat až v tom nejvzdálenějším, snad proto, že netouží tolik po společnosti. Vagón byl prázdný až na jednoho spícího muže. Kolem něj se udržovalo alkoholové mikroklima, které bylo jedinou známkou toho, že zarostlý a vůbec nepříliš pěstěný muž ještě dýchá. Sedl jsem si na prázdnou čtyřku a studentíci zaujali místo dvě řady za mnou. Neviděl jsem na ně, ale dobře jsem je slyšel. Dívka začala mladíkovi obšírně vyprávět o ekonomické a politické situaci v Čechách na sklonku vlády Václava IV. "Nemusel být špatným vladařem po Otovi Braniborském, ale po svém otci… To byla přece jen jiná liga." Má tak někdo štěstí - povídat si s přítelkyní o lize… Nejspíš studenti historie; třeba jedou někam vykopávat dávné věky z temného chladu podzemí zpět na naše letní boží světlo. Pěkně horké světlo.

Když jsme se rozjeli, dívčina zevrubná analýza volebních preferencí českých politických seskupení z doby kolem smrti Jana Husa ustoupila do pozadí hluku jedoucího vlaku. Nasadil jsem si sluchátka a pustil si svůj oblíbený Brahmsův klavírní koncert B dur hraný slavným (a navíc proklatě dobrým) Emilem Gilelsem a Berlínskými filharmoniky. Když pojedeme dobře, vystačí mi to akorát z Plzně do Berouna. První věta - velerozmanité lyricko-monumentální Allegro non troppo mne zavádí do pololospánku, který přidává krásné hudbě příběh, příběh s probuzením a tedy bez konce. Zastavujeme na rozkopaném rokycanském nádraží. Chilku ticha kromě stavebních strojů narušuje monotónní hlas mladé historičky odvedle, která již pokročila někam k bitvě na Vítkově, právě se zamýšlela nad rolí Jana Žižky v husitských válkách a nebylo zřejmé, zda se přiklání spíš k pojetí Pekařovu nebo pojetí trocnovského zemana jako hrdiny - bojovníka. Mladík doprovázející dívku zarytě mlčel a jeho přítomnost byla doložitelná jen nepřímo - z dívčina nepřetržitého proudu informací, který se nezdál být samomluvou. Opilec začínal být ve spánku neklidný. Bílé myšky jako snový biják nepotěší!

Staré války se opět upozadily hlukem stroje a já se vrátil ke svému Brahmsovi. Druhá věta - Allegro appassionato, ve své rozložitosti podivuhodně kompaktní část s neuvěřitelně krásnými místy, ani ne deset minut, to se nedostaneme ani do Zbiroha, který tady na nádraží Zbirohem ani není, protože opravdový Zbiroh je přece jen pěkných pár kilometrů odtud. Věta končí, když projíždíme Kařízkem s nádherným zdravým památným dubem obrostlým břečťanem. A tu se probouzí opilec, pohlíží svýma rozklíženýma očima na modrou nádražní ceduli a zaveršuje:

Ve stanici Kařízek

zašel jsem si na řízek,

zašel jsem i na salát,

mám ho totiž tuze rád."

Načež čerstvě probuzený básník opět tvrdě usnul.

Ve Zbiroze jsme se v historii husitských válek přesunuli někam k Žižkově smrti a váhání sirotčích vojsk, kudy dál. Tuto nepříliš vděčnou pasáž osvěžil zasvěcený výklad o funkci a praktickém skládání vozové hradby. Mladík opět ani slovo. Zdá se mi to, že se trochu zvedá vítr? Anebo slunce zmizelo za nějaký mrak. Nad hlavou se jako křižácká vojska houfují tmavá mračna nacucaná tak, jako kdyby i ona chtěla zničit tuto českou zem, protože se i dnes mylně domnívají, že tu jako za husitských dob žijí lidé s tvrdou zásadovou hlavou, srdcem přetékajícím láskou k vlasti (nebo jen nenávistí k cizákům?) a neohebnou páteří.

Třetí věta: Andante, piu adagio. Nádherná tklivá část plná citu, něžněji, tišeji a pomaleji už to snad nejde. Klame tělem; zdá se být ukolébavkou, ale nechává smysly zjitřené a drží napětí jako dobrá detektivka: Co asi přijde dál? V Hořovicích začíná pršet horký déšť. Dívka se ve výkladu přesunula k bitvě u Ústí nad Labem, ke všem těm Sasíkům, Durynkům a Míšeňským, kteří jediní byli sto přimět již nesvorné Čechy (vida, jaké to máme v nesvornosti tradice!) ke společnému postupu. A mladík dál jen poslouchá a mlčí.

"Ve stanici Praskolesy

přepadli mne vnitřní běsi,

celou cestu jsem pak pil,

abych se jim ubránil."

zanotoval opilý bard své poetické vysvětlení statu quo a převalil se na druhý bok.

Ve Zdicích už lilo vydatně a hustě. V běhu času jsme se dostali až ke slavnému husitskému vítězství u Domažlic, které dívka mladíkovi líčila s nehranou hrdostí. Kéž by to tak fungovalo: Zazpíváme a nepřátelé se sami ušlapou, jak se budou v hrůze hnát z bojiště. Při vší úctě - husitským vojskům to asi moc neladilo, ale čas se neptá na metody, ale na výsledky. A někdy taky na metody.

Mladík neříkal nic v bláhové naději, že na jeho slova dojde. Poslední věta: Allegretto grazioso. Opravdu graciézní část, filigránská klavíristova technika, noty se jako kapky deště, kterým projíždíme, rozstřikují do barevného souzvuku orchestru a prší víc a víc a víc až do slavnostního závěru, kdy do zvučného finále v rozporu se skladatelovými záměry vpadnou i tympány hromů.

Do Berouna se dnes netěším. Za prvé přichází pravá průtrž mračen a já budu muset vystupovat, právě teď, když se žhavý den definitivně svlažuje přívalem vody. Za druhé se domýšlím, že teď už nás čekají jen neslavné Lipany a tedy nepěkný konec epochy, jíž někteří považují za slavné vzedmutí, které se už nikdy nepodařilo napodobit, a jiní za naprostý úpadek, který se již nikdy nepodařilo dohnat. Vlak zastavil a dívka mlčela. U mladíka mne to nepřekvapilo, ale u té dívky… Byla snad dojata hořkým koncem?

Vykročil jsem k východu. Když jsem šel kolem studentů, zjistil jsem, proč dívka zmlkla. Mladík už všechny ty husitské pravdy nevydržel a dívku začal vášnivě líbat. A ona se - upřímně řečeno - nezdála být pobouřena tím, že jí nebylo dopřáno dokončit slavně-neslavnou historickou story. Husitská vojska tak dostala od mladíka ještě poslední šanci, poslední malý odklad neodvratného konce. Ale pýcha si svých posledních šancí nevšímá a jako můra za světlem nezvratně směřuje vpřed k tomu, co už nejde vrátit.

Vyšel jsem do tropického lijáku a během dvaceti metrů poklusu pod střechu jsem promokl na kůži. A ještě než jsem zabouchl dveře vlaku, slyšel jsem zevnitř opilého básníka, jak začíná nakřáplým hlasem recitovat:

V Berouně, v Berouně…

Ale co se dělo v Berouně, jsem se už přes hukot padající vody a ozvěny hromů nedozvěděl.