Sobota 15.srpna 2009, 10:00, hotel Scandic Continental, Helsinky, Finsko, Evropa. Fox s Dejnou by možná napsali místo sobota pěkně po finsku "lauantai", protože oni by se to na rozdíl ode mne jistě stihli naučit, přinejhorším by si to přečetli ve scénáři.
Do startu maratónského závodu zbývá necelých pět hodin a musím říct, že odpolednímu startu jsem celkem přišel na chuť. Nikdo vás netahá z postele v hodinu, kdy zasloužilí flamendři teprve z dálky vyhlížejí konec své směny. Nemusíte si bůhvíjak přesně připravovat snídani a pití, protože když to za kuropění uděláte špatně, za prvním rohem se vám začne zvedat žaludek nebo naopak budou vaše útroby kručet hlasitěji, než diváci okolo trati tleskat. Takhle jsem si mohl v pohodě skočit na regulérní snídani. Samozřejmě decentně: Místo másla jen lehký margarín, místo kávy ovocný džus a pečivo je nejmíň patnáctizrnné, což je o dobrých čtrnáct zrn víc, než obvykle. Zato podléhám mámení chuťových buněk a nakládám si i tu dobrou studenou makrelu. No, snídaně vskutku maratónská, pokud jste někdo opravdový maratónec, prosím, přemozte nutkání a svůj komentář, který vás právě napadl, raději nepište.
Každopádně fakt, že je lauantai, totiž sobota, se nepříznivě projevil na počtu snídajících. Restaurace je narvaná k prasknutí, lidé s talířky bludně korzují mezi stoly a hledají místo k sezení. Svým způsobem obdivuji hroší kůži některých hostů, kteří již mají dojedeno, dopito, dokonce i nádobí poklizeno, ale oni si to - ač mají v zádech davy stojících - musí ještě v klidu dopovídat, však on se někdo zvedne. Do toho povykují rusky hovořící dětičky, které občas zkusmo někomu převrhnou koflík marmelády do klína, aby viděli, jestli se bude něco dít. A neděje se celkem nic, protože si hosti s respektem prohlédnou podmračeného těžkého atleta v těsném obleku mafiánského střihu, který dítěti dělá tatínka, a na rozpustilé dítě se jen mile usmějí, takže to si ve svém seznamu zakroužkuje marmeládu v klíně a zítra ráno přejde k lití horké kávy do vlasů.
Maratónci se začínají vizuálně oddělovat od normálních hostů. Mají většinou zářivě nové běžecké boty, které asi ještě dnes odpoledne ustoupí starším oběhaným křuskám, ale při snídani už můžou náležitě zdobit a hlásat do světa úchylku svého majitele. Ti nejodvážnější přišli na snídani rovnou ve vyfasovaném zeleném tričku, aby se nešlo zmýlit. Chroupou smutně neochucené ovesné vločky, se závistí se dívají na mou pečenou makrelu a říkají si, že jsou situace, kdy být maratóncem je nemístná řehole.
Zato u mne na pokoji už vše dostává atletický švih: Oblepil jsem si chodidla i nárty jedním dlouhým omotaným kusem leukoplasti, celkem to pomáhá proti předčasně se vyloupnuvším puchýřům. Chce to nicméně správně trefit míru obtažení, protože když je to moc na volno, leukoplastová bandáž nepomáhá a když je moc zatažená, hrozí zmodráním a upadnutím prstů. Udělal jsem si módní přehlídku všech triček, které jsem si s sebou vzal a zjistil jsem kupodivu, že nejlepší pocit mám z čerstvě nafasovaného zeleného trička. Normálně to nedělám, snažím se nebýt úplně součástí stáda, protože těch, co na trať vyrazí ve vyfasovaném tričku, bude spousta, ale musím říct, že protentokrát asi udělám výjimku, protože je mi v něm fakt dobře. Jestli mne někdo vyfotí, postaví na mně Zelení svou zbytečnou kampaň před volbami do sněmovny.
Ještě pěkně oholit, abych nepůsobil příliš velký odpor - jak vzduchu, tak odpor estetický, protože budu potřebovat mít diváky na své straně a ne aby se ode mne znechuceně odvraceli. Velké česání asi moc nepomůže, protože jednak nemám moc co česat a jednak je venku sice krásně jasno, sluníčko, ale vichr od moře pořádný ("dech moře", jak mi řekl jeden Fin, když mi to včera večer na procházce shodilo čepici). Ale v dálce už se houfují mraky, aby byly přesně v 15:00 nastoupené ve dvojřadech a připravené spustit. Předpověď oproti včerejšku vynechává bouřky a předpovídá aspoň občasné odpolední přeháňky. A vichr!
Rozhoduji se, že se před konečnou fází příprav ještě trochu natáhnu a poprvé v životě v hotelu vyvěšuji na venkovní kliku lísteček "NERUŠIT". Stejně neusnu a navíc se při mém štěstí při zavírání dveří cedulka určitě otočí na nesnášenlivé "PROSÍM UKLIDIT".
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.