O plánech a věcech nepředpověditelných

Jestli nějaké období v roce vyzývá k preciznějšímu plánování, je to čas předvánoční. Lidé vyznávají spoustu rituálů, bez kterých pro ně prostě Vánoce nejsou opravdovými Vánocemi: potřebují připravit dárky pro své blízké, potřebují rozeslat přání, udělat poctivý domácí úklid, sehnat někde pěkný vánoční stromeček, pořídit kapra, nové svíčky, stihnout předvánoční setkání s přáteli, navštívit vánoční trhy, zajít na slavnostně vyzdobené a osvětlené náměstí na kulturní program, zúčastnit se několika firemních večírků, atd., atd. I já, který v průběhu normálního roku podrobněji plánuji jen ty nejdůležitější události a ani ty často nijak zvlášť poctivě, v období předvánočním sahám nezřídka k přesnému dennímu rozpisu toho, co se ještě všechno musí stihnout a na co nesmím zapomenout, aby nakonec do sebe vše pěkně zaklaplo a proběhlo k mému obrazu. Kdyby z toho skvělého plánu vypadl jen půlden, myslíme si, zbortila by se klenba souslednosti příčin a následků a Vánoce by snad vůbec neproběhly.

I letošní prosinec jsem si v tomto duchu v myšlenkách poctivě rozplánoval, aby vše pěkně plynule a bez větších logistických potíží směřovalo k Štědrému dnu, nejlépe s nějakou rozumnou rezervou, aby si vánoční svátky zasloužily tradiční přívlastky, které jsou s nimi dlouhodobě spojené (byť vzhledem k uspěchané realitě jsou spíš nadužívané) "klidné a spokojené". Leč...

Letošní 17. listopad jsem ještě běhal jako srna po Národní třídě při focení výroční blogové reportáže. Druhý den mě lehce pobolívalo v kříži a já byl zpětně sice trochu unavený, ale zároveň i spokojený s tím, co všechno jsem stihl a jak to celé bezproblémově proběhlo. O další den později jsem zjistil, že bolest v kříži nejen nepřestává, ale rozvíjí se a šíří, přičemž když se nešikovně natočím, natáhnu nebo sebou nedej bože cuknu, vypadá to v tu chvíli, jako kdyby mi měla upadnout levá noha. No a o další den později jsem zjistil, že prakticky nemůžu chodit. Věren svému bytostnému přesvědčení, že slušně vychovaný organismus musí nápor podobného fyzického příkoří zvládnout svépomocí, jsem začal improvizovat - tak, abych nezůstal pokud možno nic dlužen svému zaměstnavateli a abych zvládl aspoň to nejdůležitější z naplánovaného, jediným výsledkem bylo to, že jsem na celý týden úplně vypadl z běžného provozu a veškeré své za sezónu nastřádané síly jsem věnoval tomu, abych několikrát za den přešel napříč svým bytem, a po zbylý čas jsem se z toho vzpamatovával. 

V tu chvíli se ukázalo, že pracně naplánované předvánoční období se může bez viditelné fyzické proměny stát během pár hodin pouhým cárem papíru asi takového významu, jaký měla Mnichovská dohoda pro udržení evropského míru. Postupně jsem škrtal jednu naplánovanou nezbytnost za druhou a totéž jsem dělal se svými tradičními zvyky, naplánovanými schůzkami s přáteli, s vernisážemi, na kterých jsem slíbil být přítomen. V zájmu udržení aspoň zdání pokračujícího letu, vyhazoval jsem z balónu svého života jeden pytel zátěže za druhým, a přitom vyhlížel, kam to se mnou - když pytle dojdou - nakonec neodvratně flákne.

Postupně jsem zjistil, že Vánoce bezpodmínečně nepotřebují vánočku, když jsem ji měl naposledy loni, a mám ji tedy ještě v dobré paměti. Nepotřebují dokonce ani vánoční stromek (vůbec jsem si neuměl představit, že bych pro něj kamsi došel, popadl ho a přinesl domů), tím spíš, že mám - místní blogoví štamgasti dobře vědí - samozřejmě doma ještě stromeček od loňska, byť už tolik nevoní :-). Nepotřebuji mít doma olovo k odlití, byť by mě samozřejmě moc zajímalo, co říkají aktuální předpovědní modely pro lidi, kteří jsou pro mě důležití. Z vernisáží, koncertů, večírků a svateb jsem se pod různými záminkami omluvil. Své blízké jsem připravil na to, že dárky budou tentokrát spíše imaginárního rázu a budeme si o nich víc vypravovat, než se jich fyzicky dotýkat (jak vědí i policisté - podstatný je přesvědčený záměr a nikoli až samotný čin). A své zásoby jsem vyhodnotil tak, že když se uskromním po vzoru dávných polárních expedic, trocha těstovin a jedna žvýkačka mi nejspíš zbyde i pro Štědrý den bez předem nakoupeného kapra a ingrediencí na vánoční bramborový salát.

S lehkým perem se dá o podobných věcech psát, když začnou aspoň zčásti pomíjet důvody, které k příslušným komplikacím vedly. Tedy píšu a snažím se na pero moc netlačit, kdyby pro nic jiného, tedy proto, že obratle a propojené nervy by jakýkoli tlak mohly vyhodnotit jako dobrý důvod v neurošlamastikách pokračovat. 

Přes rameno mi nakukuje nový vánoční stromeček, který jsem předevčírem vlastnoručně donesl od svatého Jindřicha a Kunhuty. Jeho kmen není úplně rovný, ale přece jen je o dost rovnější než moje páteř na portrétu vytvořeném rentgenovým svazkem. Dárky budou symbolické, na kapra snad ještě dojde. Dojdu pro něj snáz, když mi došlo, že dojít vždy netřeba. Tento týden už jsem byl v práci i na dvou setkáních s přáteli. Domácí čurbes uklízet nebudu, když si pořádek kolem sebe dovedu představit. Se schody se ještě nekamarádím a jsem rád, že je celkem sucho, takže netřeba skákat přes kaluže. A když to dobře dopadne, v neděli (tedy zítra) místo psaní Nedělních miniglos (mají teď do konce roku vánoční přestávku) bych měl kolem šesté večer zapalovat lampičky na balkónku v domě na Kampě naproti Karlovu mostu a pak se projít po známých místech Malé Strany a oslavit tak typickým způsobem své - letos už patnácté - volitelné narozeniny. Jasně, vím, že to je jen plán a skutečnost plně předpovědět nelze. Ale ať už to bude jakkoli, nebudou to o nic méně Vánoce než jindy. Ehmmm, aspoň si to tak plánuji...

Tak držím palce nám všem, ať naše předvánoční záměry vyjdou, a pokud se to nepovede úplně ve všech ohledech, tedy ať si aspoň užijeme momentu překvapení z nezamýšleného. 

Někdy to umí být víc než ten sebelépe rozpracovaný plán.