Říkala mu "Blázínku!" Říkala mu to takovou barvou hlasu a s takovou dikcí a přídechem emoce, že by, myslím, každý muž dal mnohé za to, aby to byl právě on, kdo je tak osloven. Natožpak muž, který má podstatnou část života už za sebou, života, který skoro celý zasvětil odkazu svého dávno zemřelého bratra. Bratra, který byl - tedy snad, všechno tomu nasvědčuje, i když co my víme, že? aspoň v očích a srdcích těch, co ho následovali a doposud i dávno po jeho smrti následují - mesiášem. "Blázínku", říkala mu a přišla za ním s tím oslovením a masérskými vodičkami a mastičkami do Nových Vinohrad až z dalekého Dubrovníku, kde se narodila ve stejné době, kdy na tomtéž místě Eli, jeho bratr, považovaný za mesiáše, kdysi zemřel. Náhoda? Nu, vždyť náhoda je jen obecně přijatelný výraz pro to, pod co se ON z nějakého dobrého důvodu zdráhá veřejně podepsat. Marek, mesiášův bratr, už zestárnul dlouholetou péčí o bratrův odkaz. Ale ani on snad ještě úplně nezapomněl sám na sebe a dokáže si připomenout jinotaje hlasu. "Blázínku!" říká mu ta žena pokorně, ale i naléhavě a smyslně. Ne, nepřišla z Dubrovníku za mesiášem jako ostatní, ale za mesiášovým bratrem, ona, Natálie z Dubrovníku. Není to tak trochu urážka mesiáše - nepřijít za ním, když už je zdánlivě tak blízko? Ale kdo jiný by to měl pochopit lépe než on, je-li opravdu tím, za koho jej ostatní považují? Marek mesiášem není, ale vydává o něm - o svém dávno mrtvém bratrovi - poselství. Tomu zasvětil svůj život a už si asi ani neuměl představit, že by to mohlo být i jinak.
Říkáte si, že z Dubrovníku do Nových Vinohrad je to děsná štreka, když přímý spoj Českých drah už v době, kdy se příběh odehrává, evidentně přestal jezdit? To určitě je, ale Nové Vinohrady nejsou ani v Praze, ani nikde v Texasu či u Čermákova Chicaga, právě teď asi nejsou vůbec nikde, ale jednou budou, rozhodně budou, až se doma nebude dát žít, budou kdesi u moře v Řecku, na místě, do kterého se uchýlili příbuzní a přátelé zemřelého mesiáše, aby zde žili podle zásad, které hlásal, a které už skoro všichni znají jen z interpretací jeho blízkých a dalších očitých svědků. Nikdo neví, jestli jsou to správné zásady, ale ON zlehka napovídá tím, že v tomto společenství se ještě rodí děti. Jinde tomu tak není a lidstvo jako celek nemá zrovna zářivou perspektivu (ale mělo ji vůbec někdy?); kde nejsou lidé, bude brzy nouze i o voliče a daňové poplatníky, takže řádu světa nezbývá než se razantně od základů proměnit. Jsou uctívači Eliho - mesiáše vyvolení nebo je to všechno jen podivná shoda náhod? Ehmmm, opět ty náhody - jako nepodepsaná psaní, která ale dobře poznáváme podle rukopisu.
Co jiného by měl opravdový mesiáš poskytovat, když ne oporu a pevný fundament. V okolí pražské Invalidovny se můžete opřít o mesiášovské opěradlo pevných laviček. Našli by se, myslím, mesiášové uznaní i zavržení, kteří by potvrdili, že nestačí mít pouhou pravdu a vizi, ale bez slušného marketingu to drhne, co svět světem stojí.
Dubrovník a Řecko. Obě místa omývá stejné moře a spojuje je zčásti děsivý ale přitom nadějeplný příběh, příběh lidstva, které tak dlouho bojovalo se zdánlivě neodvratným oteplením, až se mu neodvratné oteplení podařilo odvrátit ještě neodvratnějším ochlazením. Věčný bezvýchodný souboj všeprorážející střely s všepohlcující deskou. Napřed přestala být obyvatelná severní Evropa, pak i ta střední. V té jižní se prozatím žít dá. Prozatím. Třeba na řeckém pobřeží v Nových Vinohradech.
Mnoho vymyšlených příběhů má ve své tornistře maršálskou hůl a touží z prchavé představy povýšit na skutečnost, kterou budou muset lidé jednou povinně žít. Ano, i čtenáři knih, ano, i diváci divadelních představení, snad jim oběma zbývá ještě trochu času užít si ho jen jako příběh ve své fantazii. TOHLE divadelní představení odvozuje svůj název od názvu knížky spisovatele Martina Vopěnky. Shodou okolností jsem si na představení zašel (potřetí) právě v den, kdy byl autor knižní předlohy přítomen v publiku, občas na divadelním baru podepisoval své knihy a občas vstupoval svými básnickými intermezzy do průběhu hry. Autorova pozoruhodná interakce s vlastním příběhem, který stihl projít scénickým procesem emancipace, Ještě mě poznáváš? ptá se příběh rebelsky svého autora uzavřenou otázkou a těžko říct, kterou z možných odpovědí by si přál slyšet.
Hana, vdova po mesiášovi, praktická žena, která dokáže uchovat vzpomínku na Eliho i desítky let po jeho smrti, ale zároveň na ní stojí fungování společenství (doslova "všecko, všecko, všecko...") i Marka jako jeho viditelného představitele ("jsem moc ráda, že tě tady v Nových Vinohradech mám!"), možná až příliš viditelného, když začíná být vidět i něco víc, než bylo zvenku vidět doposud, protože se Natálie z Dubrovníku nastěhovala bezoklikatě do Markova bungalovu. Ono být ve službách nebo v přízni mesiáše není jen tak, taková role s sebou nese, ano, musí nést, i oběti a ztrátu svobody v rozhodování. Jak by to asi býval rozhodl nebo vykonal Eli - mesiáš? "Jó, když na tebe skočí poslání, máš už prostě smůlu!!" Jako jedna ze tří hlavních postav hry může Hana udělat dlouhý nos na svou - v očích nepozornějších čtenářů skoro přehlédnutelnou - drobnou úlohu na stránkách knihy. Ale na divadle je Hana velkou rolí, jako jsou všechny tři, byť všechny netitulní. Titulní roli nese tré herců na ramenou stejně neodvratně jako osud: Hana a Natálie, Marek mezi těmi dvěma, mesiáš Eli na jejich ramenou; tvoří ho nejen vzpomínkami, ale i svými slovy, mluví (také) k němu a (také) za něj: "Nepřišel jsem proto, abych plnil něčí přání nebo představy." Jsou to jen slova scénáře nebo i slova směřující k divákům či dokonce autorům?
Tihle to celé spískali: Vít Macháček coby Eliho bratr Marek s šedou taškou, Kristýna Suchá coby mesiášova vdova Hana s taškou béžovou, Lucie Zachovalová jako Natálie z Dubrovníku aktuálně zcela bez tašky. Autor knižní předlohy a v inscenačních intermezzech rovněž nápaditý básník Martin Vopěnka v tyrkysu, umělecký šéf Divadla Kámen a autor divadelního přepisu Petr Macháček pro změnu v barvě vínové. Barvy, barvy, barvy... A lidé mezi nimi a v nich.
Bezelstná příchylnost Natálie k Markovi vyvolává ve společenství uvyklému opakovaným aktivitám, promluvám a rituálům (ó jak pěkně to jde dohromady s dlouhodobou tendencí Divadla Kámen k repeticím, analogiím a minimalistickým variacím všeho druhu!) přece jen určité napětí ("Takže tady máš kurvu!!!"). Vysloveně jsem si jako divák liboval, jakými úspornými prostředky je možné rozehrát i v zásadě dost žhavé scény, při kterých by na běžném divadle měli hasiči a ochránci dobrých mravů pohotovost. Když se pak Natálie náhle ztratí i se všemi svými věcmi v barevných kabelách, není jasné, co bylo důvodem jejího zmizení bez rozloučení. Utekla snad za jiným štěstím? Byla unesena? Nebo dokonce ještě něco horšího? "Není tady Natáááálie, není tady ani žáádnáá indííície!!"
Ale kdo indicie hledá a chce je najít, najde, myslím, skoro vždy. A za čím bychom už měli být ochotni se - byť na základě sebedrobnějšího náznaku - vydat, když ne za láskou, za tím, koho či co milujeme. Sice knížka je ve svém závěru o dost doslovnější než divadlo, ale to už bychom jako spolupracující diváci měli být schopni "dopéct" na základě vlastních zkušeností s nejrůznějšími Natáliemi, Hanami, Marky a nejspíš dokonce i s mesiáši, kteří nám v životě překřížili cestu. Jistě, zprostředkování smysluplných vizí nového světa dalším a dalším duším je jistě důstojná a důležitá role, ale co naplat, když před "pouhou" skutečností, že dokážeme milovat a být milováni, blednou i nejbarevnější obrazy možných budoucích světů a nejkvětnatější ságy o tom, co nás v těch světech všechno báječného potká. Popravdě, bude-li třeba se za láskou vydat pěšky do Dubrovníku, jen pokrčím rameny, pořídím pevné boty a vyrazím k jihu. Nebo do Nových Vinohrad, ať už tou dobou budou kdekoli.
Budoucnost a láska... Člověk ani nemusí být velký mesiáš, aby mu bylo jasné, že jedno bez druhého se v novém, jakkoli obrozeném světě nejspíš neobejde.
Už jsem se zmínil, že k tomuto článku jsem se odhodlal až poté, co jsem představení viděl potřetí, a to ještě až s notným odstupem. Musím říct, že je moc zajímavé sledovat vývoj takové inscenace - kterak se dotváří přirozenost vztahů mezi postavami a z hlubin vylézají - dříve přehlušené méně podstatnými věcmi - jemné podtóny a fasety, kdy to dobře viditelné a verbálně vehementně zdůrazňované často mezi řádky i mezi pouhými slovy ustupuje decentnějšímu a skrytějšímu.
A když se pak na konci ozve další medově pronesené a tolik slibující "Blázínku!", ještě dlouho ve mně při potlesku doznívá příjemný a povznešený pocit, i když je z kontextu patrná závistihodná skutečnost, že to bylo nejspíš přece jen určeno Markovým uším a ne jenom těm mým, které by si - asi jako každé - podobné oslovení z těch správných úst vyslechly tak rády ;-).
Výtvarná podoba knihy Můj bratr mesiáš nijak nezakrývá, že svět v době, kdy se děj příběhu odehrává, vypadá maličko jinak než ten v našich krajích zatím celkem přátelský, který známe z dnešních dnů a se kterým jsme z rozličných a často navzájem protikladných důvodů nespokojeni.
No... zdá se to být dobrý úlet, taková novodobá "Kafkarna" Jinak jsem četl, že Martin Vopěnka kvůli kádrovému profilu mohl jít jen na technickou školu, tak vystudoval...jadernou fyziku na ČVUT...To možná leccos vysvětluje...
OdpovědětVymazatSouhlasím, ještě mě napadlo, že to nechápu, protože mám prostě jen dlouhé vedení🫣
VymazatKaždopádně moc zajímavý člověk. A jeho poezie je - pokud můžu soudit z divadelních intermezz - je výborná.
VymazatPochopení není vždycky třeba. Někdy by mohlo být, troufnu si říct, i na škodu :-).
VymazatBlázínku...
OdpovědětVymazatSlovo nejvyššího uznání :-).
VymazatOpravdu hodně se mi líbí, jak moc jinak je tenhle článek napsaný - jako by z něj ještě promlouval duch celého představení a silné dojmy z něj. Krásné a velmi lákavé!
OdpovědětVymazatPůvodně to měl být článek do divadelních postřehů, ale copak zrovna mě - ryzího nedivadelníka - něco opravňuje psát o divadle? Tak jsem si řekl, že napíšu článek primárně pro svůj blog, takže to nebude o divadle, ale jen o mně a o tom, co mi v tom divadle (a po něm) letělo hlavou a jinými oudy :-).
Vymazat