Vyšehradský dárek soukromému jaru

Kdo mě zná delší dobu, ví, že právě v tento den pro mě vždy začíná moje soukromé jaro. Nebylo tomu tak vždycky; skoro 40 let jsem podle racionálních vědeckých příruček věřil astronomům, že jaro začíná 20. nebo 21. března, ale naštěstí se ukázalo, že existují mnohem důležitější věci než astronomické příručky a objektivní pravdy vůbec. Mému báječně subjektivnímu "soukromému jaru" kovaní astronomové asi moc rozumět nebudou, protože tou dobou se ještě Slunce poflakuje ve znamení překrásných Ryb a - podle zmíněných příruček - by správně mělo s počátkem jara vstoupit do znamení Berana. Snad mi milí astronomové to předbíhání ve frontě na jaro odpustí, když třeba meteorologům odpouštějí, že vítají jaro v čepicích, zimních bundách a s mrznoucí nudlí u nosu dokonce už prvního.

Vždycky přemýšlím, co připravit svému soukromému jaru jako dárek na uvítanou. Asi to znáte: Když se vám nějaký dárek opravdu povede, málokdy vydržíte čekat až na ten správný den a předáte ho, co nejdřív to jde. A tak moje báječné jaro dostává dárky v předstihu už na podzim, kolem Vánoc a někdy dokonce už o letních prázdninách, jaképak čekání, že? Takže pak - když přijde opravdový den D - najednou můžete zjistit, že dárkové hromádky jsou dávno rozdané a v květinářství naproti mají zavřeno.

Letos to nakonec dopadlo tak, že jsem se pro malé obrázkové dárky k uvítání svého soukromého jara vypravil o víkendu speciálně do Prahy, tentokrát ne přímo do centra velkoměsta, ale trochu stranou, na Vyšehrad, do míst, kde zní teď mnohem víc než jindy ukrajinština a kde spravedlivé odpolední sluníčko svítí každému, kdo je ochoten jeho světlu otevřít oči a náruč. Fotky tentokrát nejsou nic světoborného; nevzal jsem si s sebou ani stativ, protože věřím, že mé soukromé jaro není porotce z fotografické soutěže, který bude přísným okem zkoumat kompozici, techniku a styl, ale bude mu stačit odhodlání a snaha potěšit. Však až budu mít zase jednou nějaký superdárek, slibuju, že ho tu předám hned, protože něco takového prostě nesnese odkladu.

Výhled z vyšehradských hradeb. Šemík by se jistě do prostor Českého Yacht klubu přenesl ladným skokem, já jsem si na tu dálku vypomohl dvoustovkou teleobjektivem.

 

 

Přejdeme teď na chvíli do černobélého ladění, však vy víte, že u fotek vždycky poctivě vážím, co bude pro každou z nich lepší. On ten Šemík nejspíš stejně skákal někde odsud; kdyby byla v olympijském programu disciplína "skoky do řeky" pro koně, měli bychom k Ester Ledecké a Lukáši Krpálkovi dalšího favorita.

 

 

Zůstaneme ještě u černobílé a vrátíme se na hradby směrem k Podolí. Tady bych si mohl i trochu zaveršovat, třeba slovy: "I když auta nejsou žádné limuzíny, nezabrání jim to vrhat dlouhé stíny" :-).

 

 

 

A završujeme černobílý hattrick: Tohle místo s výhledem na Hrad je mezi pražskými fotografy celkem vyhlášené, viděl jsem už odtud spoustu krásných fotek. Dnes to berte jen jako ilustrační momentku, ale plánuji se sem vrátit i se stativem a něco zajímavého vyzkoušet.

 
 

 

Kdybych měl sám za sebe vybrat z posledního vyšehradského focení jen jedinou fotku, asi by to byla tahle stínová lampa. Když jsem tu procházel poprvé, nebyl jsem spokojený, protože světlo ještě nebylo takové, jaké jsem si ho představoval a hlavně stín lampy byl víc vlevo a nelíbila se mi jeho pozice v pravém oblouku. Těsně před západem slunce jsem se tedy na stejné místo ještě jednou vrátil a bylo to o něco lepší :-). 

 

 

 

Poté, co jsem sešel z Vyšehradu dolů k řece, musel jsem nějak zabít čas při čekání na začátek modré hodinky (kdo četl můj loňský článek Jak dlouho trvá modrá hodinka?, leccos o tomto jevu už ví). Prošel jsem tedy i celou náplavku až k Mánesu a zkusil jsem cestou - teď už bez sluníčka a s tmavnoucí oblohou - udělat pár momentek "od boty". Ano, vím, tohle chtělo zabrat z jiného úhlu, ale v tom správném místě byla bohužel Vltava :-). 

 

 

Chvilka těsně po rozsvícení pouličních světel. Tančící dům tentokrát posloužil jen k "zastřelování", i když rád bych jednu speciální výpravu věnoval i jemu, protože jsem tuhle krásnou stavbu vlastně ještě nikdy poctivěji nefotil, ač si toho věru zasluhuje.

 

 

Na téhle fotce už je vidět citelná technická nekvalita. Barevnost je dobrá, ale s dvoustovkou objektivem prostě není možné fotit "z ruky" na čas kolem 1/30 s bez zřetelné ztráty ostrosti, tu žádný stabilizační systém nedožene. Navíc už mi byla po čtyřech hodinách procházení i docela zima. Ale pro tenhle záběr si taky ještě dojdu. Píšu si... :-)

 

 

Klasická "modrohodinková" kombinace modrého pozadí s oranžovými světly. Na lodičku jsem si sice musel chvíli počkat, ale udělal jsem to rád, protože pohled na řeku s lodí vypadá o dost lépe než bez ní.

 

 

Modrá hodinka končí, podle železničního mostu už se dá soudit, že Smíchovské nádraží, odkud mi za chvíli pojede vlak do Dobřichovic, je nedaleko. 

 

Kolem půl deváté jsem dorazil domů a jakmile jsem si pořízené obrázky prohlédl, bylo mi jasné, že mezi nimi není nic převratného. To ale tentokrát nebyl smysl vyšehradské procházky. To podstatné bylo rozloučit se čestně se zimou (druhý den jsem ještě doma odstrojil vánoční stromeček, aby ten konec zimy byl opravdu ložený) a vytvořit dárkovou obrazovou kytičku.

Mé soukromé jaro tedy může bez obav začít :-).