Pavel Juráček: Deník (1959 - 1974)

Přečíst si deník - tím spíše velmi obsáhlý, více než tisícistránkový deník - nějaké osobnosti má podle mne opravdový význam jen v takovém případě, že se jedná o člověka něčím mimořádného, vnitřně bohatého, sebezpytujícího a přitom zas ne tak dobře známého, nejlépe takového, který byl nějakými neblahými okolnostmi na poctivé zápisky donucen mít čas. Četl jsem kdysi - hlavně kvůli faktografii a kvůli zcela odlišnému úhlu pohledu na společenské události - třeba paměti Vasila Bilaka, člověka, který bohužel nesplňoval ani jednu z uvedených podmínek a podle toho taky četba dopadla (bylo třeba dost přeskakovat a i tak šlo povětšinou o ztracený čas). Něco úplně jiného ale byly kupříkladu Deníky Jana Zábrany, o kterých jsem na blogu kdysi podrobně psal a které pro mne svého času byly doslova zjevením. 

Kolem deníků filmového scénáristy, režiséra, bohéma a posléze i disidenta Pavla Juráčka jsem mlsně kroužil několik let, protože jsem se domníval, že i v tomto případě by všechny výše popsané podmínky měly být naplněny. Po Pavlu Juráčkovi zůstalo dílo nevelké rozsahem ale - podle mého názoru - velké obsahem a významem. Šlo o člověka, který byl nezpochybnitelným pilířem slavné československé filmové nové vlny 60. let, který si posléze odskákal období normalizace ze všech filmových tvůrců nejhůř a který byl naprosto cíleně a likvidačně zbaven možnosti tvořit a veřejně se vyjadřovat. Mohl jsem se na něj dívat jen pohledem jeho několika filmových děl, která považuji za neobyčejná (jeho "opus magnum", film Případ pro začínajícího kata, jsem zde ne zas tak dávno celkem zevrubně představil ve speciálním článku, středometrážní úžasný kafkovský film Postava k podpírání jsem v plné stopáži viděl teprve nedávno a donedávna jsem vůbec netušil, že Pavel Juráček dělal i scénář ke slavným Sedmikráskám Věry Chytilové, k Bláznově kronice režiséra Karla Zemana, nebo dokonce k legendárnímu "montrealskému" Kinoautomatu trojice režisérů Činčery, Roháče a Svitáčka. Muselo se tedy jednat o člověka nesmírně kreativního, ale také povahově komplikovaného, takže jeho vlastní deníková výpověď (já měl k dispozici soubor zápisků z období let 1959 až 1974, novější vydání pak zpřístupnilo i starší deníky z období studií) prostě musí přinášet zajímavý vhled do jeho filmařské i lidské duše.

 

Neznám žádná jiná měřítka kromě dvou: buď je mi něco trapné nebo příjemné. Řídí mě tedy vkus. Ve všem, ve výběru přátel, ve volbě vět, v chování, v hovoru, v rozhodování, v obdivu i v nenávisti.

 

Juráček napřed studoval češtinu a žurnalistiku na Filosofické fakultě University Karlovy, ale odtud ho po třech víceméně "propařených" letech vyhodili. V roce 1957 začal studovat dramaturgii na FAMU, kterou zastihl v letech "uměleckého kvasu". Školu sice nikdy oficiálně nedokončil, ale v posledním období studia začal pracovat na Barrandově jako dramaturg, psal scénáře a byl neobyčejně organizačně aktivní. Jeho generace se proslavila po celém světě, jména jako Němec, Forman, Chytilová, Menzel, Passer, Jakubisko, Schorm či Jireš se stala ve filmu pojmem a Pavel Juráček rozhodně nestál stranou, byť z jeho deníků vyplývá, že si tak zčásti připadal, sám sebe považoval za lenocha, který se pohybuje v oblasti filmu jen shodou náhod a proto, že nic pořádného neumí, a často se v denících objevuje i určitý motiv závisti vůči jeho úspěšným kolegům - ne ovšem proto, že by jim Pavel Juráček záviděl jejich úspěchy ale spíš jejich pracovitost, "tah na branku" a schopnost se prosadit.

 

Fotografie Profimedia, z webového archivu Hospodářských novin

 

 

Film je pro mne něčím nečistým. Připadám si jako loupežník, který je odhodlán, že až naloupí dostatečné množství peněz, vrátí se k původnímu řemeslu. Obvykle skončí na šibenici, protože málokdo dovede v pravou chvíli přestat.

 

Tehdejší doba byla v intelektuálním prostředí pražských škol plná bouřlivých diskusí na ještě nedávno tabuizovaná politická a společenská témata, právě tady se zakládalo na budoucí vzedmutí vrcholící "pražským jarem 1968". A Pavel Juráček musel být velmi nepříjemný diskutér, z jeho deníků to na mě dělá dojem, že musel být velmi přísný na své partnery v debatě, že uměl velmi dobře a precizně argumentovat, ale domnívám se, že mu kvůli jeho zaťaté opravdovosti trochu chyběl nadhled a tolerance; umím si představit, že často jeho diskuse končily ostrou hádkou (nebo dokonce rvačkou) nejen s názorovými odpůrci, ale i s jeho blízkými přáteli, kterým pak nemohl přijít na jméno. Dokázal všechny kolem sebe do krve pozurážet a když se pak doma vykřičel do deníku, často přišla druhá fáze, kdy se za své chování styděl a nedokázal ho zpětně pochopit a omluvit. A neprobíraly se při těchto vzrušených debatách jen umělecká témata, ale i témata bytostně politická.

 

Komunismus, to je takové lízátko pro hodné děti, příslib zahalený do tajemné jednoduchosti primitivních představ o štěstí. Problémy, konflikty a nesnáze v něm neexistují. Jenže každý ví, že ta pohádková pohoda je nesmysl, že to je nedůstojné inteligentního člověka, aby to přijal do víry, ale nikoho ani nenapadne dumat, jak to skutečně bude vypadat.

Život Pavla Juráčka byl do značné míry sebzáhubný: Jídlo či spánek považoval za obtěžující a zdržující, byl schopen pracovat nepřetržitě tři nebo čtyři dny, aniž by něco jedl nebo se šel prospat, pak zase naopak spal skoro dva dny v kuse. S železnou pravidelností se opíjel, soustředění na psaní dociloval konzumací stimulantů, především fenmetrazinu. Život s ním musel být drsný, já bych s ním tedy každopádně - přes jeho veškerou inspirativní schopnost - společnou domácnost sdílet nechtěl, protože by to dříve či později vyústilo v nějakou katastrofu. Stejně jako byl přísný na ostatní, snažil se být přísný i sám na sebe, ale to mu šlo už výrazně hůř. Nicméně mnohé jeho noci musely být mučivé, trápila ho nespavost, kterou ovšem svým životním stylem spoluvyvolával. Na několika místech v denících se zamýšlí nad tím, kolik let života mu tento způsob fungování sebere a je si jistý, že nemálo (což se potvrdilo, i když jeho životní styl měl, jak jsem přesvědčen, ještě pár spoluviníků)

Včera jsem nemohl od půl jedné v noci do půl šesté ráno usnout. Pak jsem se probudil až v půl druhé odpoledne a dostal jsem na sebe takový vztek, že jsem ze vzdoru zůstal v posteli, znovu jsem usnul a spal a spal, až do stmívání.

Ano, vzdor, to je častý průvodce Pavla Juráčka životem: Vzdor proti lidem, proti zvyklostem, proti svinstvům a bezcharakternosti, vzdor proti tehdy často skloňovanému "měšťáctví", ale často i vzdor sám proti sobě, proti chování svého vlastního organismu a tím spíš pak proti lidem, kteří ho měli rádi. 

Pohoršuje mě, že kdybych přestal jíst, že bych umřel. Zaráží mě to, protože se tu objevuje naprosto nečekaně poznání, že nejsem svým pánem, že o sobě nerozhoduji. Že o mé existenci rozhoduje dva tisíce kalorií denně. Není to strašné? Právě tak mě štve, že se musí spát. Jsou chvíle, kdy mě tato biologická nutnost udivuje do té míry, že nemám daleko k bláznivému rozhodnutí nepodřizovat se svému tělu, nechodit spát, tvrdohlavě setrvávat v bdění navzdory sobě.

Často se mi zdálo, že Pavel Juráček byl ten typ člověka, který nedokáže vydržet delší dobu s lidmi ani bez lidí, tak zoufale přeskakuje mezi samotou a rušnou společností, z jednoho světa utíká do druhého a zase zpět, aniž by mu alespoň jeden z nich přinášel trvalejší uspokojení.

Klášter – to byla vlastně velice důmyslná instituce. Osvobozovala člověka od vnější závislosti. Odjakživa jsem snil neurčitý, mlhavý sen o tom, jak strávit dlouhý čas sám se sebou. Jenom a jenom sám se sebou. Mám skoro pověrčivou víru, že z takové samoty bych měl nesmírný užitek.

Pavel Juráček sice verbálně toužil po samotě, z jeho deníků ovšem vyplývá, že sám být delší dobu nedokázal, prakticky každý večer vyrážel do společnosti, kterou kromě jeho přátel z filmových a intelektuálních kruhů tvořil i rozsáhlý fraucimor, který - pokud do nich přímo nepatřil, aspoň vykazoval k těmto kruhům značnou příchylnost. Deník dává - nikoli v podrobném popisu, ale spíš v drobných poznámkách - nahlédnout i do těchto většinou krátkodobých vztahů, které si s takovými kategoriemi jako věrnost nebo spolehlivost moc nelámala hlavu. Mimochodem, Pavel Juráček byl i častým hostem v legendární nevázané společnosti v domě Jiřího Muchy na Hradčanech a domnívám se, že se tam musel cítit jako ryba ve vodě. A taky jsem až po přečtení deníků lépe pochopil větu Lemuela Gullivera z filmu Případ pro začínajícího kata: "Víte, co je to kapavka, princezno? To je nemoc, kterou jsem měl třikrát!" Ano, Pavel Juráček v některých ohledech splýval se svými literárními a filmovými hrdiny.

Co mě při čtení opravdu nebývale vytáčelo, bylo autorovo neustále opakované skuhrání nad sebou samým, jak je neschopný, jak nic neumí a nic nedokáže, jak všichni okolo něj jsou lepší než on a jak to jednou "musí prasknout" a jeho neschopnost se vyvalí do světa, aby si ji každý uvědomil, a jaká to pak bude hanba. K tomu se přidává jeho nespolehlivost a až chorobná liknavost vůči jakýmkoli povinnostem: Často si zřetelně uvědomuje, že nepracuje na tom, co má dělat, co slíbil, na co má podepsanou smlouvu, píše o tom ve svých zápiskách, jak je to strašné, že nedodržuje žádné termíny, někdy slíbenou práci dodá o měsíc, o půl roku, o rok později, jindy vůbec; nic neplní, z dohod a slibů zbývá jen vzdálené vědomí závazku, které ale není dost silné, aby ho pohnulo k činu, ale uzavírá vše mávnutím ruky a konstatováním, že je to z jeho strany opravdu děsné, ale vždy má dostatek výmluv, proč nešlo dohody naplnit. Tohle mě při mé povaze strašně dráždí - ne to, že člověku něco nejde, to beru jako normální, ale to že stačí málo, aby se úplně přestal snažit to jakkoli napravit, to, že po většinu času přesně vnímá, co je třeba udělat, ale zároveň sám sebe podporuje v tom, že toho není schopen, to bych v takový okamžik vzteky knížku deníků dokázal roztrhat, kdybych ji neměl vypůjčenou. Napadá mě, že kdybych na to aplikoval "juráčkovskou logiku", knížku bych bez mrknutí oka zničil, přestože bych sám sebe předem litoval, jako to budu mít těžké s vysvětlováním. A protože vysvětlování takového činu je opravdu těžké, radši se do něj vůbec nebudu pouštět a budu radši mlčet a tvářit se, že se nic nestalo a že žádná knížka nikdy neexistovala :-). V takových místech deníků (a je jich v tisícistránkové knize hodně) jsem měl opravdu problém se uklidnit. Kdoví, možná i proto, že jsem si zároveň uvědomoval, že Juráčkovo dílo je tak neobyčejné, originální a rozpoznatelné právě proto, že on sám nebyl takový, jakého bych si ho přál mít já, ale že byl takový, jaký chtěl být on sám, ať si o tom kdo z nás myslí cokoli.

Celý život vlastně píšu jeden jediný příběh: Melancholický muž kráčí napříč světem a v důsledku své zdvořilé inteligence není schopen účastnit se lidských vztahů. Ze společenského hlediska je to nepotřebný člověk.

Na mnoha místech deníků cítím z autora určitý pocit studu za práci, kterou dělá a ze které je velmi slušně živ (že zároveň dokáže obratem vše utratit za společnost, za chlast nebo za sportovní auto, takže vlastně stále žije "z ruky do huby" a musí si půjčovat, to je jiná věc), porovnává se s "normálními povoláními", které jsou na tom finančně nepoměrně hůř a výsledkem jsou další deprese, že jeho práce není k ničemu a pro nikoho, snad v určitých okamžicích jen pro něj samotného, a to ještě není jisté.  

Chtěl bych zasadit slunečnici a čekat, až vyklíčí a poroste nahoru a po celou tu dobu se od ní nehnout a každému říkat: Dejte mi se vším pokoj, copak nevidíte, že tady mám práci?

Velmi důležité role v denících hrají Juráčkovy životní lásky, se kterými vždy zároveň vstoupil i do manželství. V období vymezeném deníkovými zápisky (1959 až 1974) se tedy jedná o dvě ženy, z nichž především ta první, Veronika, je doslova pilířem jeho života, takže když se manželství (jehož výsledkem byla i dcera Judita) po devíti letech rozpadá, v denících toto téma výrazně převáží nad odrazem okolního bujení fascinujícího roku 1968. Domníval jsem se, že budu mít možnost v denících sledovat vývoj neobyčejného optimistického období československé společnosti zevnitř díky svědectví očitého angažovaného svědka, ale ten v té pro mne nejzajímavější době řeší především svoje osobní problémy, takže překotný vývoj společnosti se v textu prosazuje jen místy a často jen mimoděk. Na druhou stranu chápu, že když jeho soukromý vesmír opouštějí dvě hlavní stálice - manželka a dcera (i když si umím dobře představit, že soužití s takovým člověkem, jakým byl Pavel Juráček, muselo být problematické a oscilovalo často mezi "itálií" a "tichou domácností") bylo proti tomu v jeho subjektivním vnímání celé slavné pražské jaro jen nevýznamnou kulisou.

Byla jednou jedna Juditka... Jestli se s ní ještě někdy uvidím, bude se stydět a rozpačitě koktat, bude mne plaše pozorovat, aby nalezla něco, podle čeho by nezvratně poznala, proč právě já jsem její skutečný táta. Nenalezne nic, ani já ne. Bude nám až do smrti smutno a budeme rozpačití.

Po srpnové invazi zemí Varšavské smlouvy se podařilo Pavlu Juráčkovi natočit v posledním možném čase před nástupem tvrdé normalizace jeho životní dílo, tzv. "gullivera", jak o něm v denících píše už od roku 1965, tedy již zmíněný film Případ pro začínajícího kata. Po dokončení se film odstěhuje rovnou do trezoru, ze kterého vykoukne jen na tři týdny v roce 1971, kdy běžel na Václaváku v kině Praha (nikdo z tvůrců přitom netušil, jak a komu se to podařilo zařídit) a potom až po listopadu 1989, tedy v době, kdy už je jeho režisér po smrti. Velký filmový kouzelník František Vláčil na ukázkovou projekci filmu reaguje báječně: "To je tak nádhernej film, že by ho musel zakázat i Dubček." A je, myslím, velmi zajímavé, jak dokončení filmu ve střižně hodnotí sám extrémně sebekritický režisér, který byl po skončení natáčení přesvědčen, že film jako režisér nevratně pokazil a bude to strašlivá ostuda a propadák:

Shledávám, že po čtyřech letech úzkosti a osmi měsících beznaděje (4 roky se film připravoval a 8 měsíců točil, pozn. PVa) jsem natočil film, který je takový, jaký měl být, a přitom docela jiný, a pokouším se tomu rozumět a nevím, zdali jsem vyhrál ten nejdelší a nejtrýznivější zápas svého života, či zda zasáhla nějaká náhoda, jakási shoda okolností, jež učinily ten film takovým, jakým je, aniž bych za to mohl.

Tři poslední týdny strávené ve střižně jsem prožil v nedefinovatelném stavu nervózního úžasu. Z chuchvalců koktavých záběrů, z nemotorností a nepřesností, z pohybů a gest, která původně měla vypadat jinak, z trosek toho, co jsem si kdysi vysnil a potom nedokázal natočit, pomaloučku se počal odvíjet příběh, podobající se - což bylo neuvěřitelné - tomu příběhu, který jsem dokončil před třemi lety. Věci a významy a atmosféry, jež jsem považoval za ztracené a s jejichž ztrátou jsem se během natáčení smířil, se znenadání vynořovaly a já na ně zíral a nevěřil vlastním očím a marně se pokoušel - zmatený a nedůvěřivý - uspokojivě si vyložit, jak je to možné.

Postupně vše směřuje stále k horšímu. Pavel Juráček se stává historicky prvním barrandovským filmovým režisérem, který dostává tvrdý vyhazov (většina tvůrců dostala šanci něčím "odobrozený" komunistický režim odprosit nebo se po delší době k filmu vrátit, ale on ne). Nešlo jen o "společenskou nebezpečnost" jeho vlastních nejednoduchých filmů, ale i o jeho významné angažmá v odbojném Filmovém a televizním svazu FITES a o působení jeho barrandovské producentské tvůrčí skupiny Juráček - Kučera, ve které vznikly kromě "Gullivera" i filmy Ovoce stromů rajských jíme (rež. V. Chytilová), Nevěsta (rež. J. Suchý) a především arcikacířští (z pohledu nastupujícího režimu) Menzelovi Skřivánci na niti. Pavel Juráček - přestože netuší, jak se bude živit, nové barrandovské pány neodprosil, a tak byl jeho vyhazov varováním pro všechny ostatní: Kdo se - aspoň naoko - nepodvolí, dopadne jako Juráček. A mnozí se podvolili. 

Kdykoli slyším, že se někdo chce zachovat jako svině, protože mu nezbývá nic jiného, má-li dostát povinnostem vůči svým dětem, pokaždé mám nutkání tomu člověku říct: Udělej tedy, co chceš, ale buď ujištěn, že ti to časem odpustí všichni kromě tvých dětí.

Nikdy bych nevěřil, co je v Čechách kurev a zbabělců. Nemohu věřit svým očím, neboť charaktery a povahy, o nichž jsem dříve jenom čítal a s nimiž jsem se za celý život nesetkal, chodí náhle mezi námi. Svině, jež přes noc změnily barvu, lháři zapírající nos mezi očima, poserové, již uhýbají při setkání pohledem, vyděšeni pomyšlením, že by jim mohla být připomenuta jejich včerejší slova.

Deníky, občas dostatečně temné i v jinak nejoptimističtějším období, ještě přidají na bezvýchodnosti. A není divu, Pavel Juráček je odstřižen od jakékoli možnosti legálně pracovat, ještě ze setrvačnosti a klopotně píše několik synopsí pod cizími jmény, zároveň se mu rozpadá - částečně i z existenčních důvodů - druhé manželství. Zápisky v jeho denících (kolikrát si už přísahal, že se svým deníkem už nebude ztrácet čas a nekoupí si už pro tyhle účely ani jeden nový sešit, ale ani to nedokáže dodržet!) přecházejí z pesimismu osobního v pesimismus společenský a musím říct, že Juráčkovy formulace jsou mnohdy velmi zajímavé i očima dnešní společnosti, kdy - dalo by se říci - se některé jeho tehdejší pesimistické vize nepříjemně naplňují.

Vím už, že na světě bude čím dál tím hůř, protože narůstající množství činí lidi bezbrannými, bezmocnými a bezcílnými. Lidé se nikdy nebudou mít lépe, než se mají dnes, nebudou ani šťastnější ani dokonalejší, budou jako my a naši předkové, stejně hloupí, zlí, nesnášenliví a nelogičtí, až posléze zničí sami sebe a všecko, co vytvořili, neboť jich bude příliš mnoho, než aby se navzájem snesli.

Rozum je anomálie, omyl přírody, a nikoli její nejdokonalejší produkt. Zmetek, který vnesl do světa disharmonii.

A jak sám autor svůj deník vnímal? Počítal s tím, že se zachová jako svébytné literární dílo? Možná trochu ano. Na jednu stranu toužil po tom, aby si někdo jeho zápisky přečetl (přemítá např. o tom, jestli textům bude někdo ze čtenářů rozumět) a je cítit, že doufá, že by to mohla být především jeho dcera Judita a syn Marek. Kdyby tak tušil, že deníky jednou vyjdou v souborném vydání skutečného nakladatelství a že je budou číst tisíce párů očí, včetně těch mých!

Toto není můj deník, ale můj pomník; pokladnička, do níž střádám, abych zapomněl na svou smrtelnost.

Vydání Juráčkových deníků, které jsem měl k dispozici (jde o vydání z roku 2003) končí rokem 1974, nepokrývá tak další etapu jeho života, která vede k podpisu Charty 77, emigraci do Německa, kde se mu rovněž nepodařilo uchytit (v letech 1977-1983) a rezignovaný návrat zpět domů, kde jeho život skončil v květnu 1989 ve věku pouhých 53 let. Nedočkal se tak ani listopadové revoluce ani návratu svých hlavních filmů na plátna kin.

Bůhví, jestli budu ještě někdy psát. Tenkrát, když jsem dokončoval scénář a z papíru mi bylo zle, myslel jsem, že ta nechuť nebude trvat déle než pár měsíců. Jenomže od té doby uplynuly tři roky a já stále nedokážu překonat strach ze psaní. Pravděpodobně se už nikdy nevrátí ten pocit štěstí a vzrušení, který jsem prožíval, kdykoli jsem vzal pero do ruky. S tím je zřejmě konec. Gulliver mě zničil... Možná, že to byla cena, kterou jsem musel zaplatit za ten film.

Nu, musím říct, že přestože mi občas Juráčkovy deníkové záznamy lezly krkem a vytáčely mě do běla, je v nich spousta zajímavých informací a taky spousta myšlenek, které nechávají nahlédnout do jeho neobyčejné duše. Ať byl Pavel Juráček jakýkoli, jedno mu nelze upřít: Vždy dokázal svým pevně vestavěným kompasem určit, co je dobré a co špatné - ve filmu, v životě společnosti i ve svém vlastním konání. Asi bychom v životě nebyli kamarádi, ale mou úctu jako filmového diváka a v mnoha ohledech (zdaleka ne ve všech) i obyčejného člověka, tu úctu mu rozhodně neupřu.

Ano, mnohé jeho závěry jsou pesimistické, ale v jeho osobní situaci na pozadí situace společenské asi nemohly nebýt. Ale však to znáte - někdy se pesimismus s optimismem tak vřele obejmou, že ani nevíte, kde jeden končí a druhý začíná.

Jednou to musí špatně skončit. JEDNOU - to není teď, to je někdy jindy, bůhví kdy.

--------------------------------

 

Aktuální poznámka: Z určitých indicií, které se mi podařilo dohledat, jsem si odvodil, že jsme se s Pavlem Juráčkem museli ve druhé polovině 80. let v Praze potkat a nejspíš jsme spolu i krátce pohovořili a podiskutovali. Tehdy jsem o něm věděl minimum, neznal jsem jeho filmy ani jeho tvář, byl pro mě jen jedním z mnoha neznámých jmen lidí, kteří se kdysi pohybovali kolem filmu. Přesně v této roli si ho ti, co mu nepřáli a co se báli jeho originality a přímosti, chtěli mít. Na to setkání se bohužel vůbec nepamatuji, i když k němu bezpochyby došlo; vypadlo mi z paměti jako mnoho dalších událostí, kterým jsem ve svém životě nedal visačku zapamatováníhodnosti. Teď mě to mrzí, protože kdybych teď mohl, vyptal bych se ho na spoustu věcí. Ale to je už jiný příběh než příběh jeho deníků, příběh, který si jednou možná zaslouží speciální blogový článek. Pro dnešek už toho, myslím, bylo napsáno dost :-).

Dodatek: Odkaz na televizní pořad Klíč k určování trpaslíků, který byl natočen podle deníkových záznamů Pavla Juráčka v roce 2002.