Pozn.: Před každou básničku se teď budu snažit vložit jakousi úvodní poznámku, odstavec normálního nepříliš strukturovaného textu, který ode mne dostal úkoly podobné jako hromosvod: nabídnout se jako místo přitahující zdejší tradiční reklamní plochy, které - ponechány bez tohoto "reklamosvodu" - dokáží občas strašlivým způsobem přeformátovat právě zejména verše.
Nevím, jak to mají jiní lidé občas pokoušející "řeč vázanou", ale já nikdy nad bílým papírem netuším, co právě dnes v jeho linkách vznikne: Bude to jemná zamilovaná lyrika? Pouťová lidová rýmovačka? Jen miniaturní vtipné dvojverší? Nebo ponurá balada villonovského střihu? Bude to uplatnitelné i pro jiné oči, než moje vlastní, které se sice občas umějí podívat přes drsný kritický cvikr ale také si leccos odpustit? U mne to není nikdy předem jasné a vždycky jsem sám moc zvědavý, jak ten skok do prázdna bílé stránky sešitu dopadne. Základem bývá jeden verš, který pak občas v průběhu "obrábění" z hotového dílka nakonec vypadne, i když tentokrát zůstal jako ten úplně poslední. Vše se odvíjelo od toho, že jsem si nedávno sháněl nějaké informace o výstupu na horu Olymp a částečně v bdělém stavu a částečně ve snu jsem si pak představoval, čeho se asi může člověk na takovém místě nadít. Marně jsem se snažil kormidlovat do lyrických vod: Kde už ostatně jinde než na samotném vrcholu starého Řecka by měl vzniknout epos, že?
Nu, epos... Prosím, zapomeňte protentokrát na rozsáhlý, pomalu plynoucí a smysluplně se rozvíjející děj i na hrdinské skutky legendárních reků. Obávám se že - pokud vůbec - to bude epos, nebo spíš eposík, takový... no po čerfovsku zcivilněný a "odeposovaný". O aspiranta na zařazení do mé básnické knížky tentokrát nejspíš nepůjde, jen o takovou malou zkoušku, co všechno vydrží rytmus a rým v nadmořské výšce přes 2800 starořeckých metrů, navíc ve fakt boží společnosti :-).
Tak co myslíte, už to na polapení nešťastných formátových dopadů zdejší blogové reklamy bude pro dnešek stačit?
Partička na Olympu
Jen vyšlapal jsem na vrchol, už lidu sběh mě vítá
a prý pozvání ke stolu
se v Řecku neodmítá.
Zased jsem tedy ke stolku, začal hrát celkem v klidu
a ještě stihl zamrkat
na vnadnou Artemidu.
Když esem trojzubec přelomil jsem mu v půli,
sám rozzlobený Poseidón
mi seslal moře smůly
a jako kdyby hrál si tu na módní kriminálku
Árés bojovně vyhlásil
mým svrškům hroznou válku.
Athéna s Hérou snad ani nemusí být vědmy,
aby hned přebily mi
moje dvě vetché sedmy
a vytoužený král, prozatím kdesi v skrytu,
návštěvou poctil místo mne
překrásnou Afroditu.
Jen těžko se dá spoléhat na policejní dohru,
přestože hráči fixlují
a prohra střídá prohru.
A co vítězství olympské? Jak asi chutná? Kdoví!
Mně příliš brzy odletěly
na drachmách všechny sovy.
Nakonec jsem rád, že Zeus Hromovládce
doposud nepopřál mi:
"Petrosi, spi sladce!"
Pak ze hry musel bych jen vytratit se tiše,
a s Hádem odebrat se
pod zem do jeho říše.
Ráno sám bez deštníku, portmonky a bosý
zaklením pozdravil jsem
hlučné řecké kosy.
Pro hazard asi nemám přirozené vlohy.
To bylo naposled,
co hrál jsem karty s bohy!!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.