Partička na Olympu

Pozn.: Před každou básničku se teď budu snažit vložit jakousi úvodní poznámku, odstavec normálního nepříliš strukturovaného textu, který ode mne dostal úkoly podobné jako hromosvod: nabídnout se jako místo přitahující zdejší tradiční reklamní plochy, které - ponechány bez tohoto "reklamosvodu" - dokáží občas strašlivým způsobem přeformátovat právě zejména verše.

Nevím, jak to mají jiní lidé občas pokoušející "řeč vázanou", ale já nikdy nad bílým papírem netuším, co právě dnes v jeho linkách vznikne: Bude to jemná zamilovaná lyrika? Pouťová lidová rýmovačka? Jen miniaturní vtipné dvojverší? Nebo ponurá balada villonovského střihu? Bude to uplatnitelné i pro jiné oči, než moje vlastní, které se sice občas umějí podívat přes drsný kritický cvikr ale také si leccos odpustit? U mne to není nikdy předem jasné a vždycky jsem sám moc zvědavý, jak ten skok do prázdna bílé stránky sešitu dopadne. Základem bývá jeden verš, který pak občas v průběhu "obrábění" z hotového dílka nakonec vypadne, i když tentokrát zůstal jako ten úplně poslední. Vše se odvíjelo od toho, že jsem si nedávno sháněl nějaké informace o výstupu na horu Olymp a částečně v bdělém stavu a částečně ve snu jsem si pak představoval, čeho se asi může člověk na takovém místě nadít. Marně jsem se snažil kormidlovat do lyrických vod: Kde už ostatně jinde než na samotném vrcholu starého Řecka by měl vzniknout epos, že?

Nu, epos... Prosím, zapomeňte protentokrát na rozsáhlý, pomalu plynoucí a smysluplně se rozvíjející děj i na hrdinské skutky legendárních reků. Obávám se že - pokud vůbec - to bude epos, nebo spíš eposík, takový... no po čerfovsku zcivilněný a "odeposovaný". O aspiranta na zařazení do mé básnické knížky tentokrát nejspíš nepůjde, jen o takovou malou zkoušku, co všechno vydrží rytmus a rým v nadmořské výšce přes 2800 starořeckých metrů, navíc ve fakt boží společnosti :-).

Tak co myslíte, už to na polapení nešťastných formátových dopadů zdejší blogové reklamy bude pro dnešek stačit?

Partička na Olympu

Jen vyšlapal jsem na vrchol, už lidu sběh mě vítá

a prý pozvání ke stolu

se v Řecku neodmítá.

Zased jsem tedy ke stolku, začal hrát celkem v klidu

a ještě stihl zamrkat

na vnadnou Artemidu.

Když esem trojzubec přelomil jsem mu v půli,

sám rozzlobený Poseidón

mi seslal moře smůly

a jako kdyby hrál si tu na módní kriminálku

Árés bojovně vyhlásil

mým svrškům hroznou válku.

Athéna s Hérou snad ani nemusí být vědmy,

aby hned přebily mi

moje dvě vetché sedmy

a vytoužený král, prozatím kdesi v skrytu,

návštěvou poctil místo mne

překrásnou Afroditu.

Jen těžko se dá spoléhat na policejní dohru,

přestože hráči fixlují

a prohra střídá prohru.

A co vítězství olympské? Jak asi chutná? Kdoví!

Mně příliš brzy odletěly

na drachmách všechny sovy.

Nakonec jsem rád, že Zeus Hromovládce

doposud nepopřál mi:

"Petrosi, spi sladce!"

Pak ze hry musel bych jen vytratit se tiše,

a s Hádem odebrat se

pod zem do jeho říše.

Ráno sám bez deštníku, portmonky a bosý

zaklením pozdravil jsem

hlučné řecké kosy.

Pro hazard asi nemám přirozené vlohy.

To bylo naposled,

co hrál jsem karty s bohy!!