Drobná mezinárodní radost

Nemám moc rád soutěžení v kreativních oborech: Nejlepší fotka, nejlepší povídka, nejlepší báseň - to vše jsou termíny, se kterými je sice možné se při různých příležitostech setkat na internetu každou chvíli, ale mému vnímání světa moc neladí. Umím si představit největší nebo nejmenší fotku, nejdelší nebo nejkratší báseň, ale nejlepší... Z různých úhlů pohledu, v různém čase a různým očím se bude jako to nejlepší jevit pokaždé něco jiného, protože tvůrčí psaní nebo fotografie prostě není - a doufám, že ani nikdy nebude - skok do dálky, kde se dá celkem jednoznačně a objektivně vyhodnotit jak délka skoku, tak i případný přešlap. V literatuře ani ve výtvarném umění prostě tak jasná pravidla nejsou, pracuje se (nebo aspoň by se pracovat mělo) s emocemi a fantazií, takže často není vůbec jasné, jestli zdvihnout červený nebo bílý praporek, odkud začít měřit a jakým metrem. To je věc, která mi na podobných soutěžích - ať už probíhají v malém formátu na blogu nebo v mnohem větším formátu tradičních velkolepých akcí v záři reflektorů - nesedí, to je důvod, proč podobné poměřování považuji za pošetilé. To mi samozřejmě nebrání se semtam nějaké podobné libůstky zúčastnit, někdy s úspěchem v podobě dobrého výsledku, jindy bez něj, a právě můj, myslím, celkem střízlivý pohled na obecný (ne)smysl podobného zápolení mi snad dává dobré šance nezhroutit se z případného neúspěchu a naopak nezblbnout, když se něco povede.

 

Jako člověk, který se snaží trochu více a odpovědněji věnovat fotografii, se taky rozhlížím po světě: Zajímají mě tedy nejen fotografické výstavy, které je možné vidět v Praze (naposledy např. výstava Helmuta Newtona v Museu Kampa), nebo na které je možné si přečíst recenzi v oborových časopisech, ale pokouším se nakukovat i za naše česká humna. Občas je navíc moc zajímavé nebýt jen pasivním "sledovačem", ale taky jít pěkně s vlastní kůží na trh - tedy uspořádat vlastní výstavu, veřejně se k nějaké výstavě nebo publikaci vyjádřit nebo se s vlastními fotkami zúčastnit nějaké soutěže či se pokusit proniknout do nějaké etablované fotogalerie. Protože podobných zájemců je na světě nepočítaných, je dobré být připravený na různé formy odmítnutí, což ale vzhledem k mé výše nastíněné "filosofii soutěžní pošetilosti" v mém případě - i přes některé nesporné tendence k ješitnosti :-) - nepředstavuje větší překážku. Takový krok vždycky přináší pozoruhodnou zkušenost - často víc než o srovnání s ostatními jde o vyrovnání sám se sebou, protože člověk je v takové situaci donucený utřídit si vlastní myšlenky a cíle, vybrat příslušnou fotokolekci podle toho, co se pro které téma nejlépe hodí, sám pro sebe si ji zdůvodnit jako tu nejlepší možnou a případně ji ještě doplnit o vlastní příběh či scénář, do kterého fotky dobře zapadnou.

Minulý týden jsem dostal z americké fotogalerie PhotoPlace Gallery radostnou informaci, že jedna z mých nabídnutých fotek k vyhlášenému tématu "Personal Narrative" se přes odborné oko renomovaného fotografa Ralpha Hassenpfluga, který měl jako porotce toto téma v gesci, dostala do výsledné online výstavní kolekce cca 60 fotek od fotografů z různých koutů světa (galerie je otevřená pro profesionální i amatérské fotografy, ostatně moje účast je dobrým důkazem, že ucházet o zařazení se může opravdu každý). Kromě toho, že vždycky potěší, když se jméno fotografa a kontakt na jeho webové stránky objeví v tak dobré fotografické společnosti, bude vybraná fotka i součástí výstavního katalogu, který by měl být připravený pro zářijovou prezentaci ve Vermontu. I když jsem samozřejmě moc rád, když se moje fotky líbí blogovým čtenářům, přátelům na facebooku nebo návštěvníkům mých výstav, trocha té mezinárodní odborné přízně, myslím, nikdy neškodí :-). A musím říct, že je pro mě hodně poučné a inspirativní rozšířit si obzory a prohlédnout si webové stránky dalších autorů vybraných fotek, protože je to velmi pestrá společnost s velmi rozdílnými přístupy k focení, což mě moc baví, i když je to třeba v některých případech mimo můj vlastní aktuální fotografický názor a vkus.

Zdejší pravidelní čtenáři už zmíněnou fotku znají, na blogu měla premiéru hned po mém návratu z letošního květnového výletu na řecký ostrov Lefkada v článku Opuštěná radarová základna v horách Lefkady a dostala ode mne název Přísně střežená (Closely Guarded).

Kdyby se někdo chtěl podívat na celou rozmanitou výstavní kolekci, najde ji na adrese PhotoPlace Gallery - Personal Narrative, stránka obsahuje dvě záložky - Exhibition Gallery a OnLine Gallery, v každé je kolem třiceti fotografií. Do "živé" výstavní síně této galerie jsem se zatím nedostal (upřímně řečeno, byl jsem tentokrát docela rád, protože s fyzickým tiskem fotografie pro výstavní účely je to takhle na dálku vždycky s určitými komplikacemi), ale to zase až někdy příště. Pěkně pomalu a postupně, krůček po krůčku, jeden schůdek po druhém, nejsem přece žádný nadupaný mladý atlet, abych bral schody netrpělivě po třech, ne? :-)

No vida, i když nešlo přímo o soutěž ale spíš o "kvalifikaci" pro společnou výstavu, podobná zahraniční příznivá odezva z míst, kde mě nikdo nezná ani jako fotografa ani jako blogera ani jako člověka, a - jakkoli správným či pochybným metrem - měří nejspíš všem uchazečům stejně, docela potěší, třeba jen proto, že tiše spoléhám na to, že úplně blbou fotku by si tahle společnost v zájmu své důvěryhodnosti vůči vlastním klientům na své "permanentní výstavní stránky" nepověsila :-).