Václava Jandečková: Kauza Jan Masaryk (nový pohled)

V knížce, o které dnes píšu, se spojila dvě pro mne moc zajímavá témata: Za prvé je to lokální historie okolí Domažlic, protože jsem domažlickým rodákem a moje rodina už mnoho generací žije v městečku Staňkov kousek od Domažlic (pravidelní návštěvníci např. vědí, že právě ze zahrady mých rodičů ve Staňkově pocházejí fotky z mého cyklu Kouzelná zahrada), za druhé mě již řadu let zajímají okolnosti smrti Jana Masaryka. Pamatuji si, že už jako výrostek jsem o tomto tématu četl jakýsi článek v pietně uchovávaných časopisech z roku 1968, kdy se dalo po dlouhé době poprvé (a opět na dlouhou dobu naposledy) otevřeně psát i o kontroverzních tématech, což samozřejmě smrt populárního politika a syna prvního čs.prezidenta, navíc těsně po komunistickém puči v roce 1948, byla. Navíc mne i z rodinných důvodů zajímá období komunistického převratu a dění ve stalinistickém období našich dějin, protože můj dědeček byl - jak zdejší vytrvalí čtenáři vědí třeba z mých reportáží z Jáchymovska z léta 2013 (viz např. článek Jáchymovské lágry) - rovněž jedním z mnoha vězňů padesátých let.

 

Před nějakou dobou jsem se dozvěděl o tzv. akci Kámen, během které byla zatčena řada lidí, kteří se pokusili přejít západní hranici. Tito lidé byli při cílených akcích dovedeni na místo za falešnou hranicí a - přesvědčeni, že už jsou v bezpečí v cizině - byli vyslýcháni pracovníky Státní bezpečnosti vydávajícími se za příslušníky zahraničních bezpečnostních složek. Tato akce byla až ďábelsky chytře vymyšlená a není divu, že vyšetřovaní v euforii z "úspěšného" přechodu hranice, vypovídali otevřeně nejen o sobě, ale i o mnoha dalších lidech. Tuto speciální akci popsala ve své knize právě Václava Jandečková, o které jsem v souvislosti s akcí Kámen slyšel poprvé, a začal jsem se blíž zajímat o její práci.

Umíte si možná představit, jakým překvapením pro mne bylo, když jsem se nedávno dozvěděl, že se paní Jandečková zabývá i tématem smrti Jana Masaryka. Přestože vyšetřování jeho smrti probíhalo v několika vlnách - první vlna začala bezprostředně po nálezu těla, zásadní přešetření probíhalo na Generální prokuratuře v roce 1968, ale vyšetřování narušil a posléze i znemožnil vpád vojsk Varšavské smlouvy a obnovit ho bylo možné až po roce 1989 - dá se říct, že doposud nepanuje mezi historiky úplná shoda, zda byla Masarykova smrt následkem vraždy nebo sebevraždy. Zatímco první kola vyšetřování směrovala spíše k sebevraždě, postupem času začala převažovat teorie vraždy, zejména po zveřejnění odborné studie o pádu těla, jehož závěrem bylo tvrzení, že Jan Masaryk musel být z okna Černínského paláce vystrčen nebo vyhozen. Tedy - spíše vražda! Ale máme-li (a ještě ne úplně jistou) vraždu, kdo je vrahem? Odpověď na klasickou otázku všech detektivek ani po 68 letech bohužel neznáme; indicií existuje přehršel, ale jednoznačné důkazy k dispozci nemáme.

Václava Jandečková při hledání archivních dokumentů k jiným případům našla materiály, které se smrtí Jana Masaryka bezprostředně souvisejí a rozhodla se vydat po komplikované a doslova "zaminované" cestě studia materiálů Státní bezpečnosti, která již od roku 1949 vyšetřovala mnoho osob v souvislosti s jejich domnělými špionážními a výzvědnými aktivitami. Centrem pozornosti se stalo "přiznání" odborového rady Ministerstva zahraničních věcí Jana Bydžovského, že společně s dalším spolupracovníkem vyhodil omámeného Jana Masaryka z okna jeho koupelny. Jak ale naložit s takovým "přiznáním"? Jak ho interpretovat? Je možné ho vzít jako základ nového pohledu na důvody a průběh starého (zlo)činu? Jaká byla motivace Jana Bydžovského k takové výpovědi (drsné a občas doslova likvidační vyšetřovací metody z přelomu čtyřicátých a padesátých let jsou popsány velmi dobře na jiných případech)? Ale jak Václava Jandečková dokládá na velkém množství archivních materiálů, zdá se, že Jan Bydžovský svým přiznáním své vyšetřovatele spíš zaskočil, než aby právě k takovému přiznání byl cíleně veden.

Paradoxně to vypadá, že vyšetřování bylo tentokrát vedeno skutečnou snahou dobrat se pravdy, byť použité metody fyzického a psychického nátlaku na vězně byly často extrémní. O mnohém svědčí i materiály vzniklé v souvislosti s tajným přešetřovacím procesem Státní bezpečnosti v letech 1950 a 1951, ze kterého je patrná v daných podmínkách celkem nezvyklá snaha o objektivitu. To vše je komplikováno skutečností, že právě na začátku 50. let začíná stroj na soudní procesy proti nepřátelům "nových pořádků" postupně mlít a ničit i některé pracovníky STB, kteří ho zpočátku sami roztáčeli a řídili. Státní bezpečnost se tak stává organizací rozdělenou na mnoho skupin rozdílných až protichůdných názorů a motivů. Doznání Jana Bydžovského (jehož vinu si vzhledem k jeho dlouholetému oddanému vztahu k ministru zahraničí dokáže málokdo představit) se tak stává pro někoho tajemstvím, které je třeba odhalit, pro jiné politickou bombou, kterou by bylo možné propagandisticky využít (vždyť to z Bydžovského výpovědí vypadá, že nitky zločinu vedou bezoklikatě k zájmům britských zpravodajských služeb!), a pro další pak třeba i osobním ohrožením (zejména pro ty, kdo se mohli v kause Masarykovy smrti sami angažovat - ať už ve službách českých nebo sovětských komunistických zpravodajců). Ale můžeme si dovolit tak cenné materiály opominout jen proto, že jejich správné poskládání a interpetace jsou nesmírně složité? Autorka knihy se rozhodla, že ona je opomíjet nebude, i když přijetí její studie mezi historiky nebude nejspíš příliš vřelé. Ať je však jakkoli nevřelé, alternativou k takové práci je pouze nedělat nic, což paní Jandečková při své neutuchající energii pravděpodobně nepovažuje za tak atraktivní :-).

Jako čtenář a zájemce o toto historické téma musím říct, že kniha je připravena nesmírně poctivě: Autorka se až na zřídkavé výjimky nepouští do oblasti spekulací, vychází z podrobného a přesného popisu archiválií (z nichž řada je na více než 400 stranách knihy nejen citována, ale i vyfocena). Při výkladu zůstává uměřená, často uvádí i protiargumenty, tam, kde existují informace, dává si práci i s vystižením kontextu (např. jakému psychickému tlaku vyšetřovaní čelili). Ale základní otázka se pořád vznáší ve vzduchu: Proč Jan Bydžovský vypovídal o svém podílu na smrti Jana Masaryka tzv. na popud britských tajných služeb, když po něm takové doznání nikdo nepožadoval. Byl v tak špatné situaci, že byl ochoten takové nepravdivé výpovědi, jen aby přibrzdil rozjetou vyšetřovací mašinérii a pustil "více míčků do hry"? Některé aspekty jeho výpovědi naznačují, že se snažil zatáhnout do případu jen ty osoby, o kterých se domníval, že jsou mimo působnost československých úřadů, což by mohlo takové snaze napovídat, ale výpovědi byly přesné, podrobné a v mnoha ohledech věrohodné.

Kniha Kauza Jan Masaryk - nový pohled není žádným oddychovým populárním čtením. Možná i proto se mi při čtení občas ztrácela "dějová linka" příběhu, která není striktně časová - jednotlivé kapitoly občas odskakují do jiného období - především pokud jde o vazbu na jednotlivé vyšetřovací vlny. Text je naplněný fakty, ale možná by bývalo neškodilo umístit na samotný konec knihy jakési shrnutí závěrů, ke kterým autorka došla a ke kterým se přiklání. Přiznávám, že bych takové dvou až třístránkové "summary" uvítal, přestože jsem knížku přečetl dost poctivě a pár týdnů mi to trvalo. Bez takového závěrečného souhrnu je mnohem obtížnější se zpětně v myšlenkách vrátit k jednotlivým kapitolám a dát si dohromady své vlastní nepředpojaté "puzzle" ze střípků informací, které nás při četbě zaujaly. A to ani nemluvím o tom, že člověk má pořád tendenci konfrontovat jednotlivé předložené informace s vlastním pohledem na případ a jeho obsáhlé politicko - společenské vazby. Ostatně, myslím si dokonce, že někteří z těch, co se vyjadřovali o novém pohledu na smrt Jana Masaryka v médiích (pár článků jste mohli zaregistrovat třeba v denním tisku i na internetu, reportáž se objevila i v pořadu Reportéři ČT, atd.), možná svůj stručný odsudek předřadili vlastní pozorné četbě a reagovali více na bryskně vytvořený mediální obraz knížky, než na vlastní prožitek z četby :-).

Když mluvím o obrazu knížky v médiích, nemůžu se nezmínit o některých novinových titulcích, které "informovaly" o knize naprosto zkratkovitě a v důsledku vlastně lživě. Komentovaly jenom na dřeň oholenou teorii o tom, že na smrti Jana Masaryka měly podíl britské tajné služby a zcela upozadily související nejednoznačnosti (např. to, že v té době sovětské tajné služby mohutně infiltrovaly do západních zpravodajských organizací a mohly mít záměr manipulovat zevnitř rozličné kauzy tak, aby přinesly vznikajícímu sovětskému bloku maximální užitek. Ostatně - základní otázka Cui bono, tedy komu nejvíc posloužila smrt československého ministra zahraničí, má na rozdíl od jednodušších detektivek nejasnou odpověď, protože ta by se musela odvozovat od zamýšlených budoucích kroků Jana Masaryka. Komunisté by tehdy chtěli využít služeb populárního politika pro legalizaci a širší veřejné přijetí výsledků únorového vládního převratu (neměli tedy zájem se ho zbavovat), na druhou stranu kdyby Masaryk v následujících dnech emigroval, což nešlo vyloučit, byl by to pro nově se ustanovující moc tvrdý políček. No a obráceně to pochopitelně vnímaly západní mocnosti, v jejichž zájmu bylo přerušit Masarykovo problematické vládní angažmá a možná se ho pokusit postavit do čela československé exilové reprezentace. Ale je fakt, že kdybych byl v pozici autora, věnoval bych nezanedbatelný kus svého života tomu, abych vytvořil pokud možno plastický obraz skutečnosti z několika úhlů pohledu, a pak si jako výsledek své vyčerpávající práce přečetl palcový bulvární titulek "Jana Masaryka zabili Britové!!!", měl bych neodbytnou touhu seznámit autora takového přemýšlivého titulku osobně s některými odvrácenými tvářemi života :-).

Nebudu zastírat, že tak docela nesdílím myšlenku, že by loajální ministerský úředník - natož provázaný dlouholetými rodinnými vazbami a společnou válečnou zkušeností z exilu - zavraždil ministra zahraničí (i kdyby ho v dané chvíli mohl považovat de facto za zrádce a kolaboranta s nastupující komunistickou mocí). Je mi ale mimořádně sympatická snaha Václavy Jandečkové pohlédnout na fakta z netradičního úhlu, když žádný z úhlů tradičních dosud nevedl k vyřešení problému. Někdy je to možná jediný nástroj, jak znovu vzbudit zájem o zdánlivě již nevyřešitelný případ, jak iniciovat další bádání na širším faktografickém základě a jak přivést k tématu další zájemce o náročnou a vpravdě detektivní práci s různorodými zdroji informací. Kromě toho, myslím, autorka hodila zdejší historické obci pomyslnou rukavici a otevřela nové kolo diskusí o tom, jak vůbec přistupovat k tak mnohoznačnému a často spornému zdroji informací, jako byla československá Státní bezpečnost. Úvodní velká vlna mediálního zájmu po vydání knížky - byť jednoduchá mediální klišé často logicky přebila obsahovou mnohoznačnost předlohy - je snad důkazem, že nad kauzou Masaryk se voda jen tak nezavře a když ano, bude to na hladině dlouho a vydatně "vlnit" :-).

Já každopádně jako laický zájemce o tuto tématiku vzdávám paní Jandečkové hold za její zarputilé hledání informací a souvislostí a za kladení provokativních otázek, které někoho nadchne, jiného možná naštve, ale málokoho ponechá lhostejným.

A co vy? Jaký je váš osobní pohled na případ smrti Jana Masaryka. Zajímali jste se někdy o tuto kauzu blíž? Nebo jste znali někoho, kdo k ní měl blízko? Neobsahuje třeba váš rodinný archív nebo tradované vzpomínky vašich předků nějaké informace, které s případem mohou souviset? Nebo sami z nějakého důvodu zastáváte nějakou netradiční teorii?