Fyzika učí - kromě mnoha jiných chytrých věcí - i to, že chování určitých systémů se liší podle pozorovatele. Jinak tedy bude zřejmě vnímat dělovou kouli poturčenec ostřelující spolu s tureckými vojsky z kanónů opevněné město, jinak vyhládlý nepoturčenecký obránce městských hradeb a zcela jinak se bude tato koule jevit baronu Prášilovi, který na ní poletí vstříc dalším úžasným zážitkům. Abyste mohli v poklidu tvrdit, že koule je to pořád stejná, musíte mít trochu nadhled, který se všem těm, na něž má koule bezprostřední vliv, z pochopitelných důvodů nedostává. Ale jak vysoko by se měl člověk vznést do stratosféry, aby jeho nadhled nad běžnými a přitom v různých souvislostech tak zvláštními situacemi byl dostatečný? A stačí to k objektivnímu pohledu? Vždyť když do stejné výšky vystoupají dva různí lidé a budou se dívat ze stejného balónového koše stejným dalekohledem, jeden uvidí ve stejné dělové kouli jen bezduché kovové těleso otrocky bořící hodnoty, na které si někdo udělal zálusk, druhý v ní s jistotou identifikuje dobromyslného posla šířícího jedinou správnou kulturu a civilizaci do světa těch, kteří o to z nějakých prapodivných důvodů nestojí.
Jak si ovšem s takovými rozličnými pohledy mají lidé poradit a jak si mají navzájem porozumět, to už ani tak chytrá věda, jakou fyzika je, bohužel neříká. Nebylo by možná marné vymyslet nějaký chytrý univerzální vzorec, kde jedno písmeno vezmeme jen tak, druhé třeba povýšíme na druhou a celé to ještě vydělíme nějakým ctihodným číslem, aby matematický obraz tolik roztodivné a složitě košaté skutečnosti nebyl až tak strohý. Naučili bychom se příslušný vzoreček nazpaměť, matematickými prostředky bychom dokázali platnost příslušných moudrých vět, spočetli bychom výsledky, ty bychom dvakrát podtrhli a všem by hned bylo všechno stejně jasné.
Třeba by nám pak bylo jasnější, proč se tolik hloupých lidí považuje za chytré a naopak tolik chytrých lidí se navzájem pokládá za hlupáky. Třeba bychom pochopili, proč něco, co považujeme za správné, shledává někdo jiný jako ztělesnění všeho zla, a jindy naopak sršíme zlostí, když narazíme na někoho, kdo je odhodlán jakékoli osobní oběti, aby nám vnutil své dobro. Třeba by nám pak bylo jasné i to, že když se o někoho marně ucházíme (jak je ksakru možné, že ten druhý naše planoucí srdce nevnímá?), je to z nadhledu příslušných rovnic totéž, jako když se někdo stejně marně uchází o nás (proč proboha pořád otravuje?). Jenže takhle jednoduché to není, kýžený inteligentní vzoreček ani rovnice nejsou prozatím k dispozici a co víc - dokonce se ani nezdá, že by na nich nějaký renomovaný výzkumný tým pracoval. Není divu. Výzkumníci se záměrně uchylují do bezpečných oblastí, které jsou - sice nadmíru komplikovaně - ale přesto ještě popsatelné. I ty nejsložitější fyzikální děje své vzorečky a rovnice mají. Spousta jednoduchých životních situací nic takového nemá. Bohužel nebo bohudík?
V panice před vlastní neschopností skutečně pochopit podstatu i těch nejbanálnější věci pak pronikáme stále dál a dál do vesmírných dálav a noříme se do hlubin struktury hmoty v bláhovém domnění, že na konci této cesty nás čeká univerzální prozření a pochopení, které zpětně, beze zbytku a s úspěchem aplikujeme na vše. Když se podíváme do historie, mohla by na nás padnout tíseň: Jakého stadia pochopení bychom se s vypětím všech sil dobrali, kdybychom se narodili před dvěma nebo třemi sty lety? Z dnešního pohledu se nám tehdejší úroveň znalostí a pochopení souvislostí může zdát úsměvná a jen pomíjivá úcta k předkům nám možná brání přejít od cukání koutků do hlasitého smíchu. Dá se ovšem nejspíš předpokládat, že za takových dvě stě, tři sta let budou podobně cukat koutky našim potomkům. Zase podobné vzorečky a rovnice. Zase podobně zpropadená relativita! Co to musí být za pozorovatele a jak by musel vystoupat vysoko, aby dokázal všechno tohle hemžení sledovat s nadhledem?
Zatímco tak moudře a přínosně přemítám o věcech zásadních a věčných a o nesmrtelnosti chrousta, mám neodbytný pocit, že se dělová koule, na které právě po vzoru barona Prášila letím, nebezpečně přiblížila k obléhanému městu. Měl bych si vyhlédnout nějakou, co letí v jiném směru, a rychle přesednout - dřív než to se mnou zase někam ve jménu pokroku rozdurděně práskne.
No řekněte sami: Je na nějaké vzorečky v takovém frmolu čas?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.