O období otázek

První, co jsem udělal, když jsem se vrátil v neděli večer z návštěvy u známých, bylo to, že jsem se na sebe šel podívat do zrcadla. "Tak přece se mi to nezdá," řekl jsem si napůl s úlevou a napůl s obavami, co bude dál. Bylo to tak, jak jsem si myslel. Moje hlava se během návštěvy viditelně zvětšila. Nebolela, ale jen proto, že se podvolila neustávajícímu vnitřnímu tlaku a zvětšila se, podobně jako se zvětší balón, který vystoupá příliš vysoko nad zemský povrch. Kdybych býval na návštěvě setrval ještě hodinu, hlava by se mi snad do zrcadla ani nevešla. A za to vše může období otázek.

Nemohu říct, že by mne známí nevarovali. "Není teď jednoduché být s ním delší dobu v jedné místnosti," řekli mi opatrně, a mně až po nějaké době došlo, že nemluví o domácím pitbulovi ani o tchoři, ale o svém čtyřletém synovi. "Prochází obdobím otázek," ztišili opatrně hlas, jako kdyby se to jejich syn nesměl za žádnou cenu dozvědět.

 

"Rád lidem odpovídám, když se ptají," odvětil jsem na nepoloženou otázku, zda si snad nechci návštěvu ještě rozmyslet. Opravdu rád odpovídám na otázky. Nejen proto, že pak musím přemýšlet nad odpověďmi, a nutím tak zlenivělé mozkové buňky do poklusu. Hlavně ale otázky považuji za známku odvahy a sebevědomí, protože ten, kdo se ptá, připouští, že něco neví, což je samo o sobě moudré, a navíc je zjevně ochoten uznat, že může být lepší vědět, nežli se pouze domnívat, což je už skoro obdivuhodné. "Jsem ochoten odpovědět na cokoli, neexistují pro mne žádná tabu," dodal jsem a z očí hostitelů jsem vyčetl obavu, že mluvím trochu o něčem jiném než oni. Měli pravdu.

Klučík mne nenechal se ani představit a bez okolků se zeptal, kdo jsem, co tam dělám, jestli mám rád jeho maminku a jestli vím, proč má kravička rohy ("aby mohla tlkat pfece!"). Po každé žádosti o informaci poctivě následovala otázka po důvodu (a puoč?). Už po pár minutách soustředěné palby malého ale velmi zarputilého tvorečka mne poprvé napadlo říct "pro slepičí kvoč," což mi jinak jako odpověď nikdy nedávalo smysl, ale teď mi to, kdoví proč, připadalo jako příhodné. Jestli už prý jsem někdy vylezl na komín (co bych tam asi hledal, ne?), puoč svíčka pálí, jestli existujou čerti a puoč nejezdí hnědí medvědi autobusem. A jestli mám doma nějakou paní (co je mu do toho? napadlo mne jako první a až pak jsem si vzpomněl, že pro mne přece neexistují žádná tabu), puoč se musí jít polívka, když on ji nechce, a taky jaký jsem mu přinesl dáreček. Když jsem připustil, že nic, jen chviličku jsem doufal, že zapomene dodat své "puoč". Nezapomněl. A tak to šlo dál průměrnou rychlostí kolem dvaceti otázek za minutu.

Po dvou hodinách a jubilejní dvoutisící otázce jsem už stihl odpovídat jen asi na každý třetí dotaz a to ještě nejčastěji slovy "to teda nevím" anebo jsem opáčil "a proč tě to zajímá?", na což čtyřletý filosof vždy s klidem odvětil "a puoč ne?". Když jsem odcházel, cítil jsem, že se moje hlava nafoukla a teď doma před zrcadlem se moje podezření potvrdilo.

A co víc - zřejmě díky místním změnám vnitřního tlaku uvnitř hlavy se aktivovalo moje vlastní a dávno upozaděné centrum otázek a já zjistil, že bych potřeboval v mnoha věcech poradit: Mohou existovat dvouvaječná trojčata? Jak vypadají sudetokopytníci? Je možné pracovat jako univerzální specialista nebo nezávislý gambler? Byla dřív slepice nebo Kolumbovo vejce? Mohou dvojčata trojčit? Je možné pracovat ve Vatikánu jako au pair? Nedělá si ze mne někdo legraci, když mi pošle Doručení oznámení zahájení správního řízení? Je možné vzít si na palubu letadla granátové jablko? A jestli ano, puoč? Sám před zrcadlem jsem si odpovědět nedokázal.

Kdybyste v příštích dnech potkali na ulici člověka s nápadně velkou hlavou, který se vás bude ptát na nepříjemné věci, buďte na něj prosím vlídní. I kdyby se vám snad zdálo, že pro něj při kladení dotazů neexistují žádná tabu.