O odpovědném hospodaření

Viděl jsem v televizi pořad o rodině, která se dostala do závažných finančních problémů. Ono se ostatně nebylo čemu divit: Kdysi si pán s paní vzali úvěr. Nepříliš velký. Jenomže se ukázalo, že každý měsíc utratili víc peněz, než vydělali, takže dluh nejenže nemohli splatit, ale ještě ho každý měsíc trochu zvýšili. Rok se ale sešel s rokem a dluh se musel zaplatit. A tak si pán s paní půjčili u jiné společnosti víc peněz, aby mohli původní dluh zamáznout. A zase víc utráceli, než vydělávali, dokonce na tom byli hůř než dřív, protože museli platit čím dál víc peněz na úrocích. A tak dál a tak dál a tak dál. A najednou zjistili, že nemají z čeho žít a za každým rohem čekají davy věřitelů a exekutorů.

Když už nevěděli kudy kam, oslovili televizi a ta jim sehnala díky svému speciálnímu pořadu finanční poradce, aby problém začali řešit. Finanční poradci i obyčejní diváci jen udiveně kroutili hlavami: "Jak je možné, že to těm lidem nedošlo? Vždyť takhle se hospodařit nedá, to přece ví každé malé dítě. Jsou tak hloupí?" A finanční poradci přemýšleli, až nakonec řešení našli. Bylo drsné a nepříjemné: Musíte se rozloučit s většinou toho, co máte, a začít žít úplně jinak. Tak, abyste dokázali napravit blbosti, které jste napáchali sami na sobě svou nevědomostí, protože ve vašem případě vás ani nikdo neokradl ani nepodvedl, za vše, co jste si přivodili, si můžete sami a musíte tedy padnout na vlastní nos. Tak!

Když se dívám, jak ti, co mají odpovědně hospodařit s veřejnými penězi, ve skutečnosti hospodaří, vidím stejného pána se stejnou paní a se stejně nechápavým výrazem ve tváři. Proč bychom měli šetřit, když si na splacení dluhů můžeme půjčit? Co na tom, že vyděláváme míň, než utrácíme, už řadu let a ani největší vizionáři nedokážou v zamlžených dálavách budoucnosti dohlédnout změny. A půjčujeme si víc a víc a taky víc a víc platíme, a tedy víc a víc dlužíme. Až už to dál nepůjde, zkusíme oslovit televizi, aby nám dohodila nějakého finančního poradce, a ve smutné reality show se budeme zpovídat divákům tláskajícím u obrazovky čipsy a ťukajícím si na čelo: Jak je možné, že to těm lidem nedošlo? Jsou tak hloupí?

Ale ano, jsou. Vlastně nejsou. Jsme! A jen na svoji vlastní hloupost, metamorfovanou mimo jiné i do podoby nenažraných arogantních nadutců poměrným způsobem nás zastupujících, si můžeme pěkně od plic zanadávat. Sněhurčino zrcadlo nám pak na naši zvídavou otázku zopakuje svou osvědčenou a populární lež, na co všechno kdo z nás má nárok. Až k nám jednou pošle televize naostro své finanční poradce, řeknou nám to na rovinu: "Nemáte nárok na nic, protože nároky mohou být jen tam, kde něco zbylo."

Bližší košile než kabát, praví moudré přísloví. Je bližší, i když je umolousaná a zavání. Hodně z těch, kteří navenek horují za vyrovnaný státní rozpočet, by ho nikdy nevyměnila za svých vlastních třicet jistých korun v kapse ušetřených za doktora. Za svůj příspěveček na stavební spoření, ze kterého se často nic nepostaví, protože je k mání tolik jiných povyražení. A za další a další více či méně mandatorní držhubné. Ať to zaplatí kdokoli, jen když to nebudu já! V takovém rybníce se pane loví; rybky samy skáčou do podběráků!

Diváci té naší reality šou se budou jistě skvěle bavit. Hezky se to dívá, jak druhý padá na ústa, když ta moje právě chroupou čipsy. Popřejme si pro dlouhé roky natáčení odolnou sanici a pevný nos.