O příjemně ztraceném času

Dnes ráno jsem z bytu doslova vyběhl a hnal jsem se na nádraží. Ještě jsem doufal, že bych mohl chytit dřívější vlak. Pokud pořádně nepřichvátnu, budu muset na nádraží půlhodinku počkat. Ale dá se to, rychlou chůzí s několika popoběhnutími se to stihnout dá.

Když jsem zabočil do ulice mezi zahradami, uslyšel jsem z dálky zlověstný rachot. Vypadalo to, jako by v některé zahradě byli řemeslníci a něco řezali nebo sbíjeli, či co by to mohlo být. Ale zahrady byly prázdné, nikde ani živáčka. A znovu ten zvuk! Teď se pro změnu zdálo, jako kdyby se nějaké vysoké stromy pod poryvy větru o sebe třely svými kmeny a dřevo hlasitě drnčelo. Vyhlížím tedy vysoké stromy, ale žádné tak blízko sebe tu nejsou. A taky je úplné bezvětří. A najednou se ten zvuk ozval přímo nade mnou. Pohlédnu nahoru na dřevěný sloup elektrického vedení a v jeho špičce seděl strakapoud. Když se do dřeva pustil svým zobákem, bylo to slyšet na kilometry daleko.

Vlak nevlak, zůstal jsem stát pod sloupem a asi 5 minut jsem strakapouda sledoval a poslouchal. Vlak mi pochopitelně ujel, hlavně kvůli těm ztraceným pěti minutám. Ale byl to opravdu ztracený čas? Asi byl. Nic nového jem se nedozvěděl. Že tohle občas strakapoudi dělávají, vím odedávna. Taky to nebyl nějak obzvlášť vyvinutý strakapoud, abych mohl říct s údivem, že TOHLE jsem ještě neviděl. Prostě jsem jen pět minut stál a zíral, čas jsem ztratil, ale šlo o čas ztracený příjemně, čas, kterého jsem nelitoval, ani když - jak se ukázalo - ten další vlak měl zpoždění.

Jedni naši rodinní známí občas jezdí do Monte Carla. Nevím, co je k tomu vede, zda služba vlasti, zaměstnavateli nebo soukromá libůstka. Vždy, když tam jedou, si ale dají stranou balíček peněz, které jsou připraveni prohrát v kasinu. Pak se jeden večer krásně obléknou a jdou si do kasina zahrát. Někdy dříve, jindy později, ale nakonec vždycky prohrají všechny své vyčleněné prostředky, zapijí to skleničkou šampaňského a spokojeně se vrátí do svého hotelu. Užili si a peníze, které prohráli, jsou pro ně příjemně prohranými penězi, spojenými s milými zážitky.

No a já se občas snažím podobně příjemně ztrácet čas. Tu pohlédnu na ranního strakapouda, ondyno potlachám nezávazně s přáteli. Nebo se podívám v televizi nebo v kině na něco, co by slavný Ignácius J.Reilly nebo třeba Jan Rejžek a patrně i já ve věku teenagerském, kdy mé ostře nabroušené pero bývalo podobno kopí napuštěnému kritickým kurare, sepsul a upálil v plamenech upřímného rozhořčení a opovržení. A tak se na to dívám, vím, že ztrácím čas, který by bylo možné věnovat věcem bohulibějším, ale já si najednou uvědomím, že jsem s touto ztrátou smířený a je mi z nějakého zvláštního důvodu docela milá. A tak jsem třeba v uplynulých třech víkendech viděl v TV příběh s názvem Ďáblova lest o věcech záhadných a nadpřirozených. No, když by se člověk zamyslel, musel by usoudit, že jde o blbost nesmírnou a že užitečnější by snad bylo, i kdybyste na tu dobu uvízli ve výtahu. Ale přesto se mi tělem rozlil nečekaně teplý pocit příjemně ztraceného času.

Ještě že ten strakapoud odletěl ráno už po pěti minutách za dalšími povinnostmi. Kdoví, jak dlouho bych tam v jeho milé společnosti příjemně ztrácel čas, kdyby třeba - uondán strakapoudí otročinou - v nekomplikované koruně sloupu elektrického vedení usnul.