O cestě do Munchenu

Naskočil jsem tehdy do vlaku na poslední chvíli. Skvělé, chytil jsem rychlík do Mnichova, takže cesta do Plzně bude rychle ubíhat. Ještě zadýchaný jsem otevřel první trochu volnější kupé, pozdravil, formálně se zeptal, jestli mohu přisednout, a - nečekaje na odpověď - přisedl. V kupé byli dva postarší manželé severského typu a stařičká babička typu českého. Dosedl jsem, vlak se rozjel a já si připravil všechny věci, které jsem chtěl v průběhu cesty použít - noviny, knížku, nějaké materiály do práce na prostudování a zápisník, kdyby mne při cestě něco neodolatelně geniálního napadlo. Začetl jsem se do pracovních spisů.

"Nedělej, že študuješ," povídá nečekaně babička. "Máš tam ňáký nahotiny, viď?"

"...do práce..." odpovídám tiše, abych zbytečně nerušil nordický pár, protože jsem si nebyl jistý, zda nejsou třeba jen ze severních Čech.

"To je dost, že někdo přistoupil! S těmahle tady..." švihla po manželích sedících u okna pohledem jako bičem, vzdychla a větu nedořekla. Naklonila se ke mně a stejně silným hlasem jako předtím mi zašeptala do s důvěrou nastaveného ucha: "Sou mi moc podezřelý!" Ucho mi odlehlo až v Berouně.

"Jedeš taky do Munchenu?" zeptala se rozverně. Odvětil jsem, že jen do Plzně, a babička vypadala, že přemýšlí, zda na takovou chvilku vůbec zapřádat hovor. Upřímně - dost by mi to pomohlo, protože jsem měl opravdu hodně práce. Babička ale klidně pokračovala: "Já jedu do Munchenu podívat se na to jejich nádraží, jestli je pořád tak rozbitý, jako bylo po válce," vyprávěla zvesela a nahlas. "Když už se to teda teďkon smí," dodala. Až do Řevnic pak pepinovsky líčila, jak byla kdysi v Německu totálně nasazená.

Manželský pár u okna byl ze Švédska, aspoň podle vlaječek na kufru.

Babička na Švédy ukázala prstem:

"Jsou to fašisti", zněl její strohý odsudek. "To já poznám na sto honů!" Švédové se směrem k nám usmáli a decentně se uklonili. "Ty máš děti?" zvolila babička jiný soudek, ale nečekala na odpověď. "To já jo," povídá. A další půlhodinu trvala exkurze do světa širší rodiny a ne zcela jednoduchých rodinných vztahů. Bylo mi jasné, že už nic neudělám a navíc po mně začala šlapat dřímota. Babiččina slova se spojila v širokou řeku zvuků, které jsem byl schopen rozeznat a dešifrovat jen zřídka. Proniklo ke mně např. …"a nejstarší dělá doktorku…" anebo "jeji muž strašně pije", ale nebylo zřejmé, zda to byly informace patřící k sobě anebo mi mezi tím několik dcer a snach uniklo. Pak jsem definitivně usnul. Babička ještě chvíli ze setrvačnosti mluvila, ale pak zmlkla a uraženě se dívala z okna.

Když už to vypadalo, že se babička odmlčí z úcty k mé únavě definitivně, přišel průvodčí, extrovertně zahlaholil, nevratně mne vzbudil ze sna a babičku znovu aktivoval.

"To já si teď jezdím vlakem po celý zemi, kde je co hezkýho," znovu se vložila do hry . "Teď je to teda do Němec, ale v Munchenu jen nakouknu, votočim se a uvidim. A hned pojedu!" A pokračoval výčet posledních spanilých jízd, které babička ve spolupráci s Českými drahami podnikla. Vydržel až do mé cílové stanice.

"Musím jít, řekl jsem druhou větu za celou cestu. "Hmmm," na to otráveně babička. "To by si jeden popovídal líp i s lednicí." Opět se pomračeně podívala k oknu: "Ale s těmahle, s těmahle sama nepojedu!" Švédové se znovu slušně uklonili a usmáli a manžel řekl zastřeně: "Hallo," a musel si odkašlat. Ještě jsem zvenku zahlédl, jak do kupé přistoupil místo mne mladík s velkým báglem. Přes okno jsem viděl, jak vyndal z batohu knížku, otevřel si ji a po chvilce ji zase zavřel.