Pozn.: Na úvod dnešního článku musím bohužel sdělit zdejším návštěvníkům smutnou zprávu: V neděli 26. dubna zemřel dlouholetý a známý bloger Miloš Šeda, autor blogu "Mish-mash". Bylo to 10. února, co na svém blogu oznámil, že jeho život končí, a zvažoval, kolik času mu bude v závěrečném stadiu těžké nemoci ještě dopřáno. Nakonec od té doby stihl ještě svým vytrvalým tempem tří článků měsíčně (toto tempo udržoval nepřetržitě posledních 12 let) zveřejnit pět nových textů, především o svém oblíbeném výtvarném umění a o zajímavých místech světa. Od 4. dubna již neodpovídal na nové komentáře, a tak jsem se trochu obával, když jsem se mu o víkendu chystal poslat pozvánku na svou červnovou dobřichovickou výstavu. Ale pozvánku jsem mu slíbil, koneckonců ze tří mých sólových výstav na dobřichovickém zámku osobně navštívil dvě, přestože to měl z Brna pěkně z ruky. Dnes jsem se na chvilku zaradoval, když z jeho e-mailové adresy přišla odpověď, bohužel byla to zpráva od jeho paní, že Miloš v neděli zemřel a v pondělí 4. května bude pohřeb.
Miloš patřil k nejvěrnějším návštěvníkům mého blogu, celkem zde zanechal víc než 2 tisíce komentářů (!!!), některé nadšené, některé uštěpačné (to většinou, když šlo o politiku, ve které jsme měli dost odlišné pohledy na svět), často ale obsažné a nezřídka i velmi vtipné. Zvažoval jsem, jaký typ článku by se dnes nejlépe hodil k malé vzpomínce: Speciální článek o tom, jak jsme se čas od času měli možnost potkat osobně? Nebo snad mimořádné Nedělní miniglosy, nad kterými jsme se místy i celkem drsně pošťuchovávali a spořívali? A vzpomněl jsem si na to, jak se Milošovi líbila rubrika Pražské drobnůstky, a jak jsme spolu dokonce plánovali speciální komentovaný výlet pro blogery po pražských drobnůstkách z mých článků, než nám do těchto plánů "hodil vidle" covid.
A tak jsem si řekl, že by Miloše třeba potěšil nový článek do této rubriky, tím spíš že poslední příspěvek v ní (text O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice) je už rok a čtvrt starý. Tak tedy, milý Miloši, jestlipak víš, že jedna pražská románská rotunda měla regulérní komín a zbytek po něm je dodnes jasně patrný? Že ne? To nejsi sám, já to do soboty taky nevěděl, ale byl jsem na vycházce po Vyšehradě s Pražskými domy, však víš...
------------------------------------------------------
O jedné rotundě jsem už v téhle rubrice kdysi psal. Šlo o rotundu Nalezení svatého Kříže na pražském Starém Městě a přispěla do naší rubriky svou roztomilou drobnůstkou v podobě neuvěřitelných románských reproduktorů, které dodnes můžete v interiéru kostela vidět, jen si jich málo lidí bez upozornění všimne. Dnes se spolu podíváme na jinou pražskou rotundu - kostel svatého Martina na Vyšehradě, která, řekl bych, je asi z celé Prahy nejznámější, protože se nalézá v příjemném prostředí vyšehradského parku na celkem volném prostranství. Já šel kolem ní už opravdu mnohokrát a skoro vždycky jsem si tuhle drobnou církevní stavbu zvědavě prohlížel, ale až teď jsem se konečně poprvé dostal při vycházce s Pražskými domy i dovnitř.
Vchod do rotundy byl sice původně jinde, ale od rekonstrukce v 19. století už je na dnešním místě.
Na tomto místě je třeba říct, že život tohoto kostelíka z konce 11. století nebyl rozhodně jednoduchý ani přímočarý. Stavbu poničili husiti i později Prusové, taky jednou kompletně vyhořela a za třicetileté války v ní byl sklad střelného prachu. Za Josefa II. byla kaple odsvěcena, byly zde pak sklady, dílny, jeden času tu bylo i chudinské obydlí. A právě v době, kdy byla rotunda obydlena, má základ naše dnešní drobnůstka. Kde se bydlí, tam se musí občas i vařit. No a románská rotunda je optimální obydlí typu 1+kk, kde kk je v tomto případě apsida. Do apsidy se právě akorát vejde (prý, sám jsem to nezkoušel) malý kuchyňský koutek, ze kterého je ovšem třeba odvádět zplodiny hoření. Jak? No, jak už jsem řekl, bývá zvykem takovou stavbu opatřiti komínem. Což se stalo i v případě rotundy svatého Martina.
Tam, kde se dříve vařilo, se dnes podává zcela jiná, duchovní krmě, dříve byla v apsidě kuchyně, dnes hlavní oltář. Komín z kuchyně kdysi ústil do prostoru vpravo (z tohoto pohledu) nad levým okénkem.
Dřív se v tomto prostoru možná pekly obilné placky. Dnes je tu místo i na kvalitní (nejen kulinářské) umění. Hlavním obrazem je zde kopie Vyšehradské madony, tedy tzv. Panny Marie Dešťové.


Ten Milošův článek z 10. února mi unikl, přečetl jsem jej až teď....Je obdivuhodné, jak Miloš dokázal vzdorovat a být aktivní do poslední chvíle...
OdpovědětVymazatJe zajímavé, jak se účely staveb u nás často mění, posvátné se střídá se zcela profánním...Pak je možná i taková vě, jako kaple s komínem...
Ano, ten únorový článek byl v mnoha ohledech přelomový, vlastně až jím se Miloš "přiznal" veřejně k blogu, který do té doby provozoval poloanonymně, a zároveň odhalil své zásadní zdravotní komplikace.
VymazatAno, článek jsem četla a netušila jsem, že to vezme tak rychlý spád, možná to je dobře. Naše články si bude Miloš číst u nebeské brány a bude nevěřícně kroutit hlavou, co se to dole děje.
OdpovědětVymazatDíky za informaci.
Tak nám nezbývá než věřit, že to i pro něj bude příjemné počtení.
VymazatLezarts
OdpovědětVymazatBohužel jsem se dozvěděla o blížící se smutné zprávě v komentářích na mém blogu. A to po odchodu z pozemského internetu Jiřinky - Dahlia .
Oba opravdu obdivuhodně bojovali až do konce.
Velice zajímavé čtení o rotundě na Vyšehradě. Příště až kolem ní půjdu, určitě budu hledat zazděný kouřovod. Detail s historickou zajímavostí.
Trochu mě štve, že jsem si toho nikdy sám nevšiml, a to se o sobě domnívám, že jsem zvídavý :-).
VymazatDneska jsem tuhle blbou zprávu viděla na FB na webu VŠLG, kam jsem chodila a kde Miloš učil (ale to jsme se o sobě dozvěděli náhodou až potom). Jsem hrozně moc smutná. Taky proto, že mi poslední měsíce vůbec neodpovídal na maily a zprávy a já to netušila! Nerozloučila jsem se. :( Mrzí mě to.
OdpovědětVymazatI když jsem o jeho zdravotních komplikacích věděl už nějakou dobu, i tak je to vždycky velmi špatná konečná zpráva, vůči které člověk nemůže zůstat netečný.
VymazatKdyž odešla Jiřinka - bojovnice, obávala jsem se, kdy se stejná zpráva objeví i o Milošovi, byť bylo jasné, že to je nevyhnutelné. A přišlo to rychleji než by si asi jeho rodina přála. Co naplat, takže mu můžeme vzdát hold alespoň takhle.
OdpovědětVymazatMiloš chtěl ještě po svém "coming outu" vydat alespoň 3 články, stihnul jich svým tempem 5. Doufal jsem ve víc, ale jsem rád i za to.
VymazatO Milošovi jsem se dočetla u VendyW. Po skončení Blogu.cz jsem spoustu blogů už přestala číst.
OdpovědětVymazatCihel na rotundě jsem si všimla, chodila jsem na Vyšehrad skoro denně 10 let, ale nevěděla jsem, že původně komín.
Já si nevšiml ani těch cihel, abych si kladl otázky...
VymazatMusím naprosto čestně přiznat, že mne odchod Miloše skutečně zasáhl.
OdpovědětVymazatStejně jako u Tebe, zanechal na mém blogu mnoho krásných komentářů, kterých jsem si velice považovala. Měla jsem na něm ráda, že v blogovém světě byl naprosto normální mužský, který měl rád umění, cestování, hudbu, lívance i ocenil ženskou krásu. Nikdy jsem ani netušila, jak uznávaný a respektovaný byl na vědeckém foru.
Vnímala jsem mezi řádky, jak ho poslední týdny trápila nespavost, bolesti, jak statečně přijímal paliativní péči. Je těžké odcházet ze světa, být milovníkem života a vnímat, jak rychle se čas krátí. A proto vím, že tento článek ho skutečně potěšil ...
Úplně jsem nerozuměl těm jeho obavám ze zveřejnění faktu, že bloguje, ale to je samozřejmě každého věc. Já měl o něm všechny informace, které jsem ale samozřejmě nijak nezneužíval.
Vymazat