Komín na románské rotundě

Pozn.: Na úvod dnešního článku musím bohužel sdělit zdejším návštěvníkům smutnou zprávu: V neděli 26. dubna zemřel dlouholetý a známý bloger Miloš Šeda, autor blogu "Mish-mash". Bylo to 10. února, co na svém blogu oznámil, že jeho život končí, a zvažoval, kolik času mu bude v závěrečném stadiu těžké nemoci ještě dopřáno. Nakonec od té doby stihl ještě svým vytrvalým tempem tří článků měsíčně (toto tempo udržoval nepřetržitě posledních 12 let) zveřejnit pět nových textů, především o svém oblíbeném výtvarném umění a o zajímavých místech světa. Od 4. dubna již neodpovídal na nové komentáře, a tak jsem se trochu obával, když jsem se mu o víkendu chystal poslat pozvánku na svou červnovou dobřichovickou výstavu. Ale pozvánku jsem mu slíbil, koneckonců ze tří mých sólových výstav na dobřichovickém zámku osobně navštívil dvě, přestože to měl z Brna pěkně z ruky. Dnes jsem se na chvilku zaradoval, když z jeho e-mailové adresy přišla odpověď, bohužel byla to zpráva od jeho paní, že Miloš v neděli zemřel a v pondělí 4. května bude pohřeb.

Miloš patřil k nejvěrnějším návštěvníkům mého blogu, celkem zde zanechal víc než 2 tisíce komentářů (!!!), některé nadšené, některé uštěpačné (to většinou, když šlo o politiku, ve které jsme měli dost odlišné pohledy na svět), často ale obsažné a nezřídka i velmi vtipné. Zvažoval jsem, jaký typ článku by se dnes nejlépe hodil k malé vzpomínce: Speciální článek o tom, jak jsme se čas od času měli možnost potkat osobně? Nebo snad mimořádné Nedělní miniglosy, nad kterými jsme se místy i celkem drsně pošťuchovávali a spořívali? A vzpomněl jsem si na to, jak se Milošovi líbila rubrika Pražské drobnůstky, a jak jsme spolu dokonce plánovali speciální komentovaný výlet pro blogery po pražských drobnůstkách z mých článků, než nám do těchto plánů "hodil vidle" covid.

A tak jsem si řekl, že by Miloše třeba potěšil nový článek do této rubriky, tím spíš že poslední příspěvek v ní (text O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice) je už rok a čtvrt starý. Tak tedy, milý Miloši, jestlipak víš, že jedna pražská románská rotunda měla regulérní komín a zbytek po něm je dodnes jasně patrný? Že ne? To nejsi sám, já to do soboty taky nevěděl, ale byl jsem na vycházce po Vyšehradě s Pražskými domy, však víš...  

------------------------------------------------------ 

O jedné rotundě jsem už v téhle rubrice kdysi psal. Šlo o rotundu Nalezení svatého Kříže na pražském Starém Městě a přispěla do naší rubriky svou roztomilou drobnůstkou v podobě neuvěřitelných románských reproduktorů, které dodnes můžete v interiéru kostela vidět, jen si jich málo lidí bez upozornění všimne. Dnes se spolu podíváme na jinou pražskou rotundu - kostel svatého Martina na Vyšehradě, která, řekl bych, je asi z celé Prahy nejznámější, protože se nalézá v příjemném prostředí vyšehradského parku na celkem volném prostranství. Já šel kolem ní už opravdu mnohokrát a skoro vždycky jsem si tuhle drobnou církevní stavbu zvědavě prohlížel, ale až teď jsem se konečně poprvé dostal při vycházce s Pražskými domy i dovnitř.

 Vchod do rotundy byl sice původně jinde, ale od rekonstrukce v 19. století už je na dnešním místě.

  

 

 

Ano, říkal jsem "drobná stavba", což ale není totéž jako "drobnůstka" ve smyslu naší speciální rubriky. Vydáme se tedy pěkně dokola kostelíka a vlevo nad jedním okénkem vedoucím do prostoru apsidy spatříme zvláštní, do celku nepříliš organicky začleněné cihlové vyzdění. To je přece podivné, když jinak je rotunda obložena převážně typickými pražskými románskými kvádříky ze světlé opuky. No a tady nad okénkem v metr tlusté zdi - najednou cihly. Kde se tu cihly vzaly?

 

 

Na tomto místě je třeba říct, že život tohoto kostelíka z konce 11. století nebyl rozhodně jednoduchý ani přímočarý. Stavbu poničili husiti i později Prusové, taky jednou kompletně vyhořela a za třicetileté války v ní byl sklad střelného prachu. Za Josefa II. byla kaple odsvěcena, byly zde pak sklady, dílny, jeden času tu bylo i chudinské obydlí. A právě v době, kdy byla rotunda obydlena, má základ naše dnešní drobnůstka. Kde se bydlí, tam se musí občas i vařit. No a románská rotunda je optimální obydlí typu 1+kk, kde kk je v tomto případě apsida. Do apsidy se právě akorát vejde (prý, sám jsem to nezkoušel) malý kuchyňský koutek, ze kterého je ovšem třeba odvádět zplodiny hoření. Jak? No, jak už jsem řekl, bývá zvykem takovou stavbu opatřiti komínem. Což se stalo i v případě rotundy svatého Martina.

Tam, kde se dříve vařilo, se dnes podává zcela jiná, duchovní krmě, dříve byla v apsidě kuchyně, dnes hlavní oltář. Komín z kuchyně kdysi ústil do prostoru vpravo (z tohoto pohledu) nad levým okénkem. 

 

 

Dřív se v tomto prostoru možná pekly obilné placky. Dnes je tu místo i na kvalitní (nejen kulinářské) umění. Hlavním obrazem je zde kopie Vyšehradské madony, tedy tzv. Panny Marie Dešťové. 

 

 

 

V půlce 19. století pak hrozilo, že bude rotunda zcela zlikvidována, protože stála v cestě těm, co v té době přes Vyšehrad stavěli silnici. Nakonec se kostelu cesta vyhnula, starodávná budova byla zachráněna a naopak následně i zrekonstruována do podoby, jak si tehdejší česká druhá polovina 19. století představovala ideál přelomu románského 11. a 12. století. I proto jsem nakonec neměl zas až tak zásadní požitek z návštěvy interiéru, protože ten je prakticky novodobý, byť románskou skutečnost zdatně předstírá. Naopak, velmi by mě zajímalo, jak asi vypadala místní dávná chudinská kuchyně, kvůli které byl původně (a dnes opět) Boží stánek vybaven vlastním komínem.

 

Ještě si dovolím připojit citát z Kroniky královské Prahy od Františka Rutha, která vyšla nedlouho poté, co byla rotunda svatého Martina, snad definitivně, zachráněna pro další generace Pražanů: "O ní pro nezvyklou podobu říkávali, že to byl pův. chrám pohanský; ještě r. 1523 a 1685 sluje kaplí pohanskou, a tak ji nazýval i Hammeršmíd. R. 1523 utrpěla bleskem, r. 1528 ohněm, r. 1648 se stala prachárnou, dělali pak tu vojáci patrony. R. 1710 byla obnovena, r. 1750 opravována, ale brzy potom Josef II. "zbytečnou kapli" zrušil. Potom do r. 1848 zde dělány střelné náboje, pak byla pronajímána chudině. Zcela odstraněna býti měla, když překážela při zakládání nové silnice Táborské; zachránil ji tehdy purkrabí K. Chotek; silnice šťastně se uhnula a od té doby jest hluboký průkop vedle kaple. R. 1873 od eráru ji koupila kapitula za 500 zl., opravila (nákladem kanovníka Fr. Kočího) a vysvětlila r. 1880. Koule tu zazděné pocházejí z r. 1757, když Prusové obléhali Prahu. Kaple tato jediná nám zde zbyla z dob starých, když ze všeho ostatního nezůstal kámen na kameni. 

 

Až se jednou půjdete nadýchat čerstvého vzduchu a nadhledu nad ruchem velkoměsta na Vyšehrad kolem rotundy svatého Martina, obejděte si ji a najděte si cihlový pozůstatek po komínu, který nemá s koncem 11. století nic moc společného. Kdo ví, časy se mění, dnes by tam třeba místo toho byla satelitní anténa na "vesmírný internet", protože dnešní (často i chudinští) obyvatelé se bez internetu neobejdou, zatímco vařením, které jde zajistit i jinak, si přece nenechají "načichnout" apsidu, která se dá přes metr tlustou zeď s maličkým románským okénkem vyvětrat jen velmi, velmi omezeně. 

 

A můžeme v té souvislosti třeba trochu nad plán popřemýšlet, jak složitý i jednoduchý dokáže být z různých úhlů pohledu jeden a ten samý života běh. Pro kostel i pro člověka...

 

Zeď je v těch místech tlustá skoro metr, nebylo asi snadné ji probourat kvůli komínovému vývodu. A jak je vidět, nebylo snadné ji v těch místech ani opravit a srovnat s okolní fasádou. A tak máme pozůstatek dávného komína nad románským okénkem pořád hezky na očích...