A kde je ta zima? Voli ji vypili!

Slova z nadpisu dnešního článku jsou - jak nejspíš víte - z lidové říkanky "Byl jeden domeček" a napadla mě dnes, kdy u nás roztál i pozůstatek po největším dobřichovickém sněhulákovi. Tam, kde ještě před týdnem panovala blyštivá námraza a zářila jednolitá sněhová pláň, po které se proháněli početní místní lidé na běžkách (když holt jim zavřeli Trutnovsko), dnes voní jaro a překřikují se tam ptáci. Po tuhé skandinávské zimě, která se na nás připlula podívat přesně na osm dní a nocí z dalekého severu, tu máme mnohem slibnější předjaří, a možná kdybychom neměli pár zimních fotek, mohli bychom si myslet, že se nám o hlubokém sněhu a teplotách klesajících k mínus dvaceti jenom zdálo ve snu, ze kterého jsme se do bdělého světa vrátili lehce nastuzeni. 

 

Zjistil jsem, že z letošní zimy mám jen minimum fotografií, které se dají předvést bez přílišného autorského sebekritického ostychu. V lednu jsem jen tak tak stihl jednu velkou výstavu rozebrat a jednu malou naopak nainstalovat (podrobnosti viz článek S Pražskými domy za zády), začátkem února jsem pro změnu připravoval kolekci pro jednu velkou fotografickou soutěž; do toho jsem se snažil co nejlíp zorientovat ve své nové práci a po večerech udělat občas soukromou komentovanou výstavní prohlídku. Najednou je tu skoro konec února a letošní "zimní fotoportfolio" věru není zrovna rozsáhlé: Vejde se docela pohodlně do jediného blogového článku :-). 

 

Když je opravdu velký mráz, fotit na hodně dlouhé expozice nebývá zrovna příjemné. Ještěže kabelovou spoušť není nutné držet stále, ale exponující foťák na stativu je možné opustit, trochu se v povzdálí rozcvičit, rozpoudit krev, pozdravit při tom okolo procházející notně udivené sousedy a zase se vrátit a skoro čtyřapůlminutovou expozici ukončit. Dobřichovický zámek za Berounkou si na focení přichystal bílý převlečník, který nosí jen zřídkakdy, podobně jako já bachratou echtzimní bundu a během snímání si na chvíli zavolal na tvůrčí pomoc i sluneční paprsky.

 

Následující fotografie budiž důkazem, jak málo sněhu je u nás zapotřebí ke spuštění sněhové kalamity. Pouhých asi 10 cm sněhu stačilo, aby se vlaky na naší trati dočista zastavily a já po celkem zbytečném ranním výletu na nádraží strávil neplánovaný den práce z domova, protože do Prahy bylo tou dobou podobně daleko jako do zasněžené Moskvy. Vlaky se rozjely až po poledni, takže nějakou dobu šlo fotit čerstvě zasněžené koleje, které zatím od rána "neprotáhl" žádný - v jízdním řádu sice precizně ale zcela marně naplánovaný - vlakový spoj.

 

 

 

Během slunečné ale notně mrazivé neděle jsem si udělal procházku k asi 3 kilometry vzdáleným stromům na břehu Berounky kousek před mokropeskou chatovou oblastí. Kdo moje fotky občas sleduje, možná si ten strom vlevo pamatuje z dva roky staré samostatné fotografie s názvem Kořen zasněžené rovnice. Tentokrát mi stromy vytvořily na fotce sympatickou skupinku. Jsou dva, to se podle koronavirových pravidel ještě smí :-).  

 

 

Abychom svou malou dobřichovickou zimní fotoexkurzi stylově dokončili, vrátíme se opět na začátek k dobřichovickému zámku: Poslední fotka totiž vznikla asi hodinu po fotce první, dokonce z téměř stejného místa, jen s jiným objektivem a trochu delším ohniskem. Slunce už ale definitivně zašlo za plující mraky, takže bylo jasné, že fotografie bude mít úplně jinou atmosféru. Ale pohyb mraků se docela sympaticky usměrnil, což je při focení dlouhou expozicí možné vždycky dobře využít. Tentokrát jsem použil čas kolem sedmi minut a jak je vidět, za tu dobu oblaky urazily na obloze pěkný kus cesty.

 

 

 

Tak to byly čtyři malé fotografické vzpomínky na pár dnů opravdové zimy. Když se tahle "sibiř" už letos nevrátí, já se zlobit nebudu, protože už jsem vnitřně naladěný na jaro. A jak to máte vy? Už pokukujete po jaru jako já a hluční dobřichovičtí kosi? :-)

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.