Vždycky, když vidím film Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne (chcete-li si přečíst mé trochu podrobnější blogové zamyšlení nad tímto filmem, stačí prokliknout), pobaví mne - a zároveň zamrazí - jedna scéna těsně před koncem: Opilý Faun (skvělý Leoš Suchařípa) se brání symbolické smrtce (typově přesná Libuše Pospíšilová). "Ještě ne!" snaží se jí vytrhnout. Ještě není (nebo se aspoň domnívá, že není) připravený na to, aby si ho odvedla. Čmárá pohozenou křídou nesmyslně z posledních sil po chodníku zcela nečitelně své jméno a hlasem plným obav z nenaplnitelnosti svého přání křičí vstříc svému minulému světu: "Aspoň to jméno, aby po mě zůstalo!"
Aspoň to jméno... Kolik podobných nenápadných příkladů máme všude kolem sebe! Nedávno jsem si zašel na oběd do vršovické restaurace, kde jsem loni měl fotografickou výstavu (viz fotočlánek Jak vypadají moje fotky Pod Lipami?) mimo jiné i proto, že právě vystavuje kolekci fotografií z Japonska. Z vystavených fotek jsem byl tentokrát, přiznávám, velmi rozpačitý, ale své "estetické rozladění" jsem zajedl výborným jídlem a zapil černou třináctkou, tak se takové sobotní poledne dalo rozhodně snést :-). No a když jsem šel z oběda, odbočil jsem k úžasnému funkcionalistickému kostelu svatého Václava od architekta Josefa Gočára. Ne, tentokrát jsem nechtěl fotit velký architektonický celek neobyčejně zdařilé moderní stavby. Ale všiml jsem si jedné drobnosti před zamčeným vstupem do chrámu.
Na stěně je tam umístěna pamětní deska s nápisem, připomínajícím - pravda, trochu festovnější formou než křídou na chodníku - hned několik jmen v jednom vzkazu: "Na paměť Aloise Procházky patrona farního kostela sv.Mikuláše + 3.IX.1889. Milosrdný dej lehké odpočinutí jemu a jeho rodině. Věnované Josefinou, svobodnou paní Dobrzenskou z Dobřenic a Emilií Soupperovou L. P. 1942". A kolem pamětní desky se na zdi rojí hned celá řada dalších jmen načmáraných jen v rychlosti, v různých formách, ale nejspíš kvůli velmi podobnému typu touhy. Aspoň to jméno!
Lidé odcházejí, jejich jména ještě nějakou dobu zůstávají: V matrikách, na pamětních deskách, křídou na chodnících (do prvního deště), sprejem na zdech či dveřích (do nového nátěru), v paměti lidí, v zažloutlých kronikách, na rozsypaných vizitkách na kraji silnice. Ve jménech dětí.
Nevím jak vám, ale mně by se se zmalovanou Libuší Pospíšilovou taky nikam nechtělo. A jméno - i kdyby navěky vytesané do kamene - už to moc nezachrání :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.