Pláže pod Kalamitsi - Kavalikefta a Megali Petra

Myslím, že se o mně nedá říct, že bych byl zrovna plážový typ. Ano, rád se v moři ráchám, co mi moje neschopnost plavat dovolí, ale že by třeba zrovna nějaké pláže byly hlavním cílem mého celodenního výletu, to se nestává moc často. Tentokrát jsem ale udělal výjimku, protože jsem chtěl poznat konečně pláže, o kterých jsem během svých předchozích devíti návštěv ostrova mnohokrát slyšel, ale které jsem ani jednou nenavštívil, a když už jsem se k návštěvě odhodlal, špatně jsem odbočil a dojel jsem někam úplně jinam.

Pláže Kavalikefta a Megali Petra jsou pláže, na které turista s hlavním táborem ve Vassiliki asi nezavítá až tak často. Ten, kdo nemá k dispozici auto nebo motorku, nejspíš vezme zavděk plážemi přímo ve městě nebo si udělá asi čtyřicetiminutovou procházku na překrásnou pláž Agiofili. Kdo nějaké motorové přibližovadlo má a chce vyrazit za koupáním na fascinující západní pobřeží, nejspíš si vybere nějakou "slavnější" pláž, třeba Porto Katsiki. Kdo chce spojit koupání se zábavou, nejspíš dá přednost "nejprůmyslovější" lefkadské pláži Kathisma. Menší a nenápadnější západní pláže pod vesničkou Kalamitsi si turisté zase za běžných podmínek nevybírají tak často. Ale jak už jsme si vysvětlili v článku Když se země zatřese..., letos byla situace trochu jiná: Veliká a populární pláž Egremni nebyla přístupná, nefungovala ani přístupová cesta na dlouhatánskou pláž Ghialos, částečně byl narušený i běžný provoz pláže Porto Katsiki, takže někteří turisté z nouze hledali náhradu. A musím říct, že pláže Kavalikefta a Megali Petra jsou vskutku malebnou náhradou.

 

K plážím se sjíždí po docela dobré a zemětřesením zásadním způsobem neponičené asfaltce z vesničky Kalamitsi. Když sjíždíte do Kalamitsi, otevře se vám pohled na "velbloudí hrb", dva kopečky a sedlo, na kterých je vesnice rozložena, v pozadí s nádherně modrým Iónským mořem. Mně to vždycky láká sesednout a chvíli se tím pohledem pokochat.

Odbočka k plážím je přímo v centru vesnice. Když přijíždíte ve směru od Agios Nikitas, nemůžete ji minout, když ale jedete z Vassiliki, není lehké "zakufrování" překvapením, protože šipka s nápisem není dobře vidět. Když ale odbočíte dobře, čekají vás nekonečné serpentýny dolů k moři, během kterých se občas ukáže průhled na dlouhý kus západního pobřeží ostrova, rozdělený na menší viditelné kusy pláží. Cesta je ale docela dobrá, dříve to prý býval mnohem dramatičtější výlet, ze kterého méně zkušení řidiči šedivěli. Z hlavní cesty vedoucí na pláž Kavalikefta se ještě odděluje o dost horší cesta na severnější pláže, tam jsem se se čtyřkolkou netroufl, protože cesta byla na některých místech zapadaná kamením, ale hlavně jsem to ani neměl v plánu.

Pohled z příjezdové cesty k severozápadu odhaluje, jak jedna pláž západního pobřeží ostrova přechází plynule v druhou. Tmavě modré hlubší vody se zase při pobřeží proměňují v zářivě tyrkysové oblasti, kde si každý plavec může najít své vlastní zákoutí.

Vypadá to, že jedu dobře!

Zdá se, že pláž Kavalikefta je připravena i na návaly; je zde prostor pro parkování (soukromý, tedy zpoplatněný), který ale nejspíš fuguje jen v sezóně. V říjnu už se těch pár vozítek vejde na kraj silnice, hlavní parkoviště je zavřené.

Na pláži byl kromě mne jen jeden pár a pak jeden mladý sólista. Všechno zjevně vynikající plavci, protože se odvážně vrhali do docela velkých vln. Moře na západním pobřeží je jen málokdy klidné, většinou mají zdejší vlny velkou sílu, na pláži Kavalikefta tím spíš, že jsou tu v moři u břehu veliké kameny a vlny mezi nimi mají pré, chvíli se už už zdá, že trochu polevují, ale to jen proto, aby buď udeřily náhle s mnohem větší silou, nebo aby nějakou zkratkou mezi skalisky dorazily ze zcela nečekaného směru a podrazily vám nohy.

Hlavní část pláže ale není nijak nepřívětivě divoká, mezi obrovitými balvany je tu jemný písek, na kterém se dá dobře slunit, a v sezóně je tu dokonce i skromný bufet.

Pláž Kavalikefta pro mě byla zajímavá, ale já chtěl vidět především pláž Megali Petra (tedy v překladu Velký kámen nebo ještě lépe Velká skála), která je na jih od pláže Kavalikefta a jedna plavkyně tu ne úplně zanedbatelnou vzdálenost mezi plážemi plavala každou chvíli sem a tam. Leč cesta mezi plážemi není úplně jednoduchá, hlavně zpočátku, kdy musíte projít kamenným polem, přičemž mezi kameny a přes ně si občas razí cestu mořská voda, takže jsou nepříjemně kluzké.

Připadal jsem si jako přezrálý pohádkový princ, který aby se dostal na vytouženou pláž Megali Petra, musí splnit několik náročných úkolů: Za prvé jsem musel bez uklouznutí přeskotačit stovky příbřežních balvanů, za druhé jsem musel podlézt nepříjemně převislou skálu (teď, prosím, chvilku netřást ani symbolicky, prosil jsem místní božstva), za třetí jsem se musel prosoukat zúženým místem mezi skalami (na obrázku není vidět), což při mé falstaffovské postavě hrozilo uvíznutím, takže jsem si představoval, jak se ve skalní úžině zaseknu a místní hasiči mne k pobavení celého ostrova budou vysekávat jako faraona z jeho kamenného sarkofágu :-).

Drobná nepohodlí přístupové cesty z vedlejší pláže (ale na pláž je možné sejít i přímo ze silnice pěšinou ve svahu), mi vynahradila krása pláže Megali Petra. Je úplně jiného charakteru než Kavalikefta: Je rozlehlá (a přitom na většině pláže nehrozí zavalení sesouvajícím se svahem), tvořená převážně jemným pískem, vlny tu nejsou tak divoké a rozmarné jako vedle mezi skalisky, ale tvoří široké bílé pěnivé jazyky s rozkoší olizující přívětivý povlovný břeh. Na velké ploše tu bylo rozeseto pět nebo šest lidí. Na následujícím záběru je pohled přes pláž ve směru, ze kterého jsem na Megali Petru přišel. Jak vidíte, soukromí je tu celkem zajištěno.

I u pláže Megali Petra jsou v moři skaliska (jak by ostatně jinak přišla pláž ke svému jménu?), ale i na následujícím obrázku je dobře vidět, že vlny jsou tu sice mohutné, ale celkem vlídné a rozlévající se hluboko za písečný okraj pláže. No a kdo obdivuje čistou a přirozeně bílou mořskou pěnu, tady je jí stále k vidění dostatek. Představuji si, že právě z podobné vlídné a neagresivní mořské pěny vystoupila kdysi krasavice Afrodité a opravdu bych se nedivil, kdyby to bylo právě zde.

Milá Megali Petro, děkuji ti, žes mi poskytla příjemné podmínky k odpočinku, k obrázkům i k vykoupání, ale teď už je čas se zase kamenitou pohádkovou cestou skrze skalní škvíry a převisy vrátit zpět, nasednout na čtyřkolku a přes celé horské vnitrozemí ostrova se vrátit zpět do "základního tábora". Když jsem se odpoledne vracel zpátky na pláž Kavalikefta k silnici, nebyla tam už - přes nádherné počasí a pálící slunce - ani noha. A představa zasněžených Jeseníků, o kterých jsem se tu dozvěděl ze zpráv na mobilu, se mi zdála být nepříhodná, jako bych si četl o nějaké dávné Amundsenově polární expedici.

Ještě by to chtělo, myslím, nějaký malý bonus pro všechny vytrvalce, kteří se pročetli až sem. Co takhle jednu infrafotku, kvůli které jsem dlouhé minuty balancoval na mokrých kamenech a nechal se zalévat vodní tříští z nejmohutnějších vln? Takže ještě jednou kamenité pobřeží u pláže Kavalikefta, na kterém se dokáže bílá příbojová pěna při dostatečně dlouhé expozici přeměnit v zajímavý zdroj světla uvnitř tmavých vodních a vzdušných mas, nenápadného a skromného světla, které je za normálního bílého dne snadno "přesvíceno" sluncem, takže si ho nemůžeme všimnout.

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.