Hřejivé haiku

Mám rád sálání krbu doprovázené praskáním dřeva. Stačí nastavit dlaně, kterým se teplem navrací jejich pozapomenutá citlivost na vše, co je tak příjemné na dotek. Stačí nastavit pobledlou tvář, které se hned vrací nepřízněmi života poztrácený nach. Stačí přisunout křeslo a nastavit šikovným oranžovorudým masérům svá bolavá záda k masáži bez dotyku. Mám rád, když se léčivé teplo z krbu rozlévá do místnosti a na své cestě se s námi laská, jako by nešlo o projev neosobní překotné oxidace, ale o laskání něžnýma rukama milovaného člověka, jehož nenapodobitelným úsměvem se postupně a nezadržitelně plní obývací pokoj. Mám rád, když ve víru proudícího tepla ztrácí polosuché bílé víno ve sklence na stolku své správné vychlazení a připravuje tak našim chuťovým pohárkům neobvyklý a trochu neřestný zážitek.

 

Mám rád, když plameny nepřinášejí jen teplo, ale i obrazy z dálek, ve kterých bychom se právě rádi ocitli, tolik podobné zrcadlením pověstné pouštní faty morgány. Mám rád, když plameny přinášejí i slova, jejichž ozvěna je nám tak milá, příjemné vibrace, které bychom s někým rádi sdíleli, a dokonce i nezapomenutelné vůně, které nikdy nedokážou vyčichnout natolik, abychom je i přes podzimní neodbytnou rýmu necítili. U sálajícího a praskajícího krbu je i to vzdálené a napohled nedosažitelné jakoby na dosah ruky. A tak se dívám do plamenů s invencí slavné Pýthie a odhaduji nejen to, co se asi právě děje v místech, kde bych si přál být, ale i co se ještě všechno teprve uděje, s námi i kolem nás, v tomhle veskrze zázračném světě.

Je skvělé mít možnost posedět v léčivé náruči krbu a nasávat z ní energii, kterou pak dál může třeba předat zase pro změnu naše náruč. Ať už pěkně zblízka a napřímo nebo aspoň na dálku pár slabikami haiku :-).

Hřejivé haiku

V náruči krbu

na dálku zrcadlí se

jiskry tvých očí.

 

 

Cesta do pravěku: Nevím, jaké máte s lískovými oříšky zkušenosti vy, ale já si z dětství pamatuji, že na lidi se už na podzim mnoho oříšků nedostalo, protože pohotovější byly vždy veverky. Ale přece jen se nám sem tam nějaký oříšek podařilo veverkám uzmout. Někdy i dva. Ale tři oříšky zároveň? To už snad musí být opravdu jedině pohádka, nebo aspoň pohádková úvaha jako v dnešním "pravěkém" článku O třech oříšcích.

Skutečnost se od pohádek liší tím, že zatímco pohádky jsou pohádkové pěkně od začátku do konce, skutečnost pohádkové části s nepohádkovými střídá. Ale někdy se ukáže, že skuteční lidé z masa a kostí, i se všemi svými nedostatky, mouchami, slabostmi a špatnými vlastnostmi, jsou rozhodně bohatší, obdivuhodnější a sympatičtější než veškeré idealizované pohádkové bytosti z říší za zrcadly. Aspoň v té mé "skutečné pohádce" tomu tak je :-).