O literárních soutěžích

Přiznávám se bez mučení, že nemám moc rád literární soutěže, byť jsem se jich dříve občas účastnil a zbylo mi po nich doma i pár cen. Za prvé nejsem dostatečně soutěživý typ, necítím to správné vzrušení ze skutečnosti, že bych měl někoho porazit či předskočit, a už vůbec mě nemotivuje, že je někdo přede mnou, přičemž se počítá s tím, že bych ho měl přesně podle pravidel soutěživosti chtít nejen dohnat, ale nejlépe i předehnat. Přesněji řečeno, nejsem soutěživý vůči ostatním. Sám vůči sobě jsem, myslím, soutěživý dost, třeba mě vždycky těšilo vytvořit si na maratónské trati nějaký ten osobní rekord a snažil jsem se zlepšovat. Ale abych měl v sobě touhu vážně si to rozdat s Keňany nebo aspoň s osmdesátiletým sousedem z naší ulice, to tedy ne.

Literární soutěž má ale oproti sportovním kláním řadu nevýhod: Tou hlavní je skutečnost, že neexistuje jedno měřítko, podle kterého se dají poskládat její účastníci do jednoznačného pořadí. Na literárním poli (na rozdíl třeba od Tehelného) bohužel nejsou nainstalovány branky, jejichž počet by byl pro vyhodnocení rozhodující, neměří se čas jako v běhu, dokonce ani vzdálenost jako ve skocích či hodech. Měří se… Co se vlastně měří? Snad pocit, prchavý dojem více či méně zkušeného odborníka (v lepším případě), který se sice někdy snaží - aby to lépe vypadalo - o částečnou objektivizaci, ale ve výsledku je to stejně záležitost víceméně subjektivní - závislá na osobních preferencích, libůstkách a limitech hodnotitelů. Výsledek je proto vždy sporný a odráží aktuální konstelaci, ostatně jako ve všech soutěžích, kdy se hodnotí výsledky nějakého tvůrčího snažení, pokud nemáte zrovna za úkol upéct co nejvyšší dort.

 

Pro sebevědomé optimisty je to optimální: I když nic nevyhrajete a odborníci vyhodnotí váš text jako nesmyslný blábol, snadno si vysvětlíte, že tak neschopná a zapšklá porota prostě nikdy nemůže docenit génia vašeho díla. Nesebevědomí pesimisté jsou v horší situaci: Když vyhrají, mají nepříjemný pocit, že jejich nedokonalé dílko si ocenění tak docela nezaslouží, naopak když oceněni nejsou, snadno je to zbytečně utvrdí v domněnce, že jsou sami děsní, nemožní a měli by se poohlédnout po docela jiném oboru.

V zájmu marného pokusu o objektivizaci a s touhou trochu si ušetřit práci se pořadatelé soutěží snaží aspoň do nějaké míry omezit svévoli literárních kandidátů tím, že si stanovují omezující kritéria: Vyhlašují soutěžní téma, maximální rozsah, povinné podmínky. Pěkně se autore přizpůsob, ať víme, co v tobě je. Uvidíme, jak se dokážeš popasovat se stanovenými mantinely. Je to podobné, jako kdyby podmínkou pro odehrání fotbalového zápasu bylo hrát bosky, kopat do míče by bylo možné výhradně levou nohou a směli byste běhat jen dopředu a dozadu, ale ne do strany nebo šikmo. To se pak hned lépe ukáže, kdo je jaký fotbalista!

Přes mou nechuť vůči soutěžím podobného typu jsem se tentokrát přece jen rozhoupal. No, ona to není ani tak úplně soutěž v pravém smyslu slova, spíš anketa, ale právě taková podoba je v poslední době populární, takže do už tak dost zmatečného subjektivního hodnocení kvality vstupuje ještě další faktor: Ochota přesvědčit co nejvíc známých, aby svým hlasem podpořili právě mne. Samozřejmě to už ve výsledku nemá s kvalitou nic společného, nevyhrává lepší, ale obecně přijatelnější či marketingově zdatnější. Ale pořadatelé jsou spokojeni, protože našli svůj "přesný" metr: Nejlepším textem budiž ten, který získá nejvíc hlasů. MYslím, že to je myšlenka využitelná zcela obecně: Bylo by třeba možné zcela zrušit olympijské soutěže a zbytečně neutrácet za daleké cesty sportovců a jejich ubytování: Soutěž v hodu oštěpem přece může být uskutečněna formou ankety na internetu: Který oštěpař získá na webu nejvíc smajlíků nebo vztyčených palců, bere olympijský vavřín, co vy na to?

Ale budiž, pro jednou je možné udělat výjimku, takže jsem se začal lopotit s dost omezujícím zadáním: Setkání s literární postavou v rozsahu maximálně jedné normostrany. První verze byla hotova za chvíli a lehce, jenže její rozsah byl trojnásobný ve srovnání s podmínkami soutěže. Takže od té doby už šlo jen o to škrtat a škrtat a zase škrtat. Zpočátku to nadbytečné, pak přišlo na řadu to nepodstatné, posléze podstatné a nakonec i to zásadní, co dělalo původní povídku povídkou. Zbyl na kost oholený příběh, ve kterém jsem ke konci už měnil ta nejvýstižnější slova za slova kratší, jen abych ušetřil dalších pár znaků. Teď mám první hotovou verzi, se kterou už se dá podle pravidel soutěžit, jenže není kam spěchat, raději povídečku nechám ještě pár dní uležet, abych od strohých řádek získal trochu odstup. Co z toho nakonec vyjde, Bůh suď. Třeba ještě k mým autorským očím trochu cize vyhlížejícímu textu nakonec otcovsky přilnu a začnu se dívat kolem sebe neskromnýma očima plnýma touhy rozdat si to se zdejšími literárními Keňany :-).

Můžete se každopádně těšit na jednu povídkovou kostřičku, kterou po soutěži, doufám, použiju jako základ skutečné povídky podle svého gusta, povídky nezprzněné vynuceným krácením a nespoutané neumělou bondáží, podobně jako je z normálního mléka možné udělat mléko kondenzované a to posléze zase naředit do konzistence normálního mléka.

Jistě nezapomenu při publikaci konečné nesoutěžní verze připsat varování pro spotřebitele: Vyrobeno z povídkového koncentrátu! :-)

P.S.: Dnešní článek má na blogu jubilejní pořadové číslo 900. Myslím, že je to moc dobrá příležitost poděkovat všem místním štamgastům za neuvěřitelnou vytrvalost, se kterou se (někteří už celé roky) vracejí a i nadále si moje články čtou. Několik dalších článků mám rozmyšlených, dva připravené, tak bych řekl, že to možná ještě na těch 920 nebo 925 mohu dotáhnout :-). Díky za věrnost a těším se na další setkávání.