Lendlova kolekce Muchových plakátů

Když jsem se dozvěděl, že se v Praze ukuteční výstava Lendlovy sbírky plakátů Alfonse Muchy, zaradoval jsem se. O té sbírce jsem vždyky jen slyšel a rozhodně jsem netoužil kvůli ní jet do Connecticutu a přemlouvat šéfa ostrahy Lendlova sídla, abych mohl aspoň nakouknout, když jedu takovou dálku až z Dobřichovic. No a tak se hora vydala lenivému Mohamedovi v ústrety a na své pouti se na několik měsíců utábořila příhodně v secesním Obecním domě v místě dávného Králova dvora. A já jako obyčejně čekal skoro až na úplný konec výstavy, abych s vyplazeným jazykem přece jen dorazil pokochat se zdobným figurálním uměním proslulého umělce na nejúplnější sbírce Muchových plakátů, která byla kdy dána dohromady (budiž za to slavnému tenistovi vzdána chvála). Pokud jsem zachytil informaci dobře, do úplnosti chybějí tři poslední kousky, které jsou ale již prakticky nesehnatelné, tj.buď se o existenci žádného exempláře neví, nebo je pouze v majetku významného (a neuplatitelného) muzea.

 

Na výstavu jsem měl výborné reference od lidí, jejichž úsudku a vkusu si nesmírně vážím, a bylo mi jasné, že bych si ji neměl nechat ujít, A přestože je Muchova tvorba originální a obdivuhodná a já ho samozřejmě velmi uznávám jako významného dobového umělce, přestože výstava splnila moje očekávání a svým způsobem se mi líbila, musím připustit, že nastalo to, co jsem tak trochu očekával že totiž nedojde k tomu úžasnému "drnčení", k rezonanci, která nastává, když se frekvence autora přesně sladí s frekvencí návštěvníka a nastává báječné souznění. Díla jsou krásná a jistě i umělecky a historicky hodnotná, jen se jejich vyzařování nějak míjí s těmi mými vnitřními strunkami, které dokáží být fantastickým způsobem rozechvěny jinými podněty. Nevím proč, ale s Muchou se v tomhle dlouhodobě míjím, fluidum jeho děl teče mimo mne a ne skrze mne, zasahuje oči, ale ne srdce. V porovnání s nadšenými reakcemi některých jiných návštěvníků jsem si připadal nepatřičně chladný, jako bych byl jen nezúčastněným pozorovatelem, kterého se vystavená díla nijak emocionálně nedotýkají.

Viděl jsem už řadu Muchových děl a podobný pocit jsem mě před většinou z nich (k návštěvě Slovanské epopeje jsem jako člověk, který nemá rád patos a okázalost, ještě nesebral dostatečné množství odvahy). Jejich styl, zdobnost, celá Muchova estetika, se s mým vkusem ne a ne protnout, výsledkem není rozechvělé nadšení, ale spíše rozpačitá spokojenost. Jak říká W.A.Mozart Salierimu ve filmu Amadeus, když má říct svůj - ve skutečnosti nepříliš nadšený - názor na jeho novou operu: "Člověk si řekne jenom... Salieri!" Jsem rád, že jsem výstavu viděl, řekl jsem si "... Inu... Mucha!", ale nic víc.

Během procházení krásných secesních prostor Galerie ve 2.patře Obecního domu jsem spíš přemýšlel o tom, kolik se na plakátech objevilo ženských postav. Ano, slavná Sarah Bernard, na jejíž umění zvaly Muchovy plakáty do divadla nejčastěji, ale i desítky dalších žen tu pózují - věrny dobovému ideálu krásy. Přesto - možná se mi to jen zdálo jako by to byla jen jedna jediná žena, jakási esence ženství, umělcův ideál. Co asi Mucha ke svým modelkám cítil? A co cítil ke slavné herečce, pro niž pracoval řadu let?

Na výstavě jsem si dobře uvědomil jednu věc: Muchovy obrazy jsou pro mne jako žena, které si vážím a mám k ní vekou úctu, cítím k ní přátelství a žádným svým činem ji nechci ranit. Ale když se mi podívá upřeně do očí, neprojede mi po zádech mráz, necítím, že ztrácím hlavu. Vím, že to není Ona. Máme se rádi, rádi jsme spolu, ale "nedrnčíme", kdybychom se na hlavu postavili. Kdo z nás by takový příklad vztahu neznal? A přitom v jiném případě stačí jediný pohled a je jasné, že v něm je celý svět a veškeré jeho slunce a barvy, všechno to krásné i mizerné, co si přejete v životě ještě zažít, všechny chutě, které k životu patří. A vy z nějakého prapodivného důvodu bez nejmenších pochyb víte a celým svým tělem do poslední žilky cítíte, že právě tohle je pro vás ta pravá krása, to pravé umění, jehož se už nikdy nebudete umět vzdát, ať si samozvaní arbitři a posuzovatelé krásy a morálky spolu s kunsthistoriky celého světa říkají, co chtějí.

Kdysi jsem u jednoho vzdáleného příbuzného viděl na zdi úchvatnou malou kresbu. Úplně jednoduchou kresbu tužkou, pár tahů geniální rukou umělce, lehce naznačený stín, přirozeně krásná hlava obyčejné dívky. Ani stopa po barevné secesní dekorativnosti. Také dílo Alfonse Muchy. Jen lehká osamocená přesnídávka mezi opulentními secesními bankety, které jsou pro účastníky více společenskou událostí než kulinářským zážitkem. Na výstavě jsem si tu malou kresbičku vzpomněl mnohokrát; navzdory své špatné paměti jsem si ji vybavil úplně přesně a vyměnil bych ji za celou tu obdivuhodnou a velkolepou sbírku Muchových historických tisků. Přece jen umíme být s Alfonsem Muchou na stejné vlně. Jen to tentokrát na slavné a skoro davově navštěvované výstavě prostě nenastalo. Což nijak neumenšuje mou úctu k Muchových schopnostem a jeho dílu.

Pro případné zájemce ještě dodávám praktickou poznámku: Výstava je přístupná do 10.září, dospělé nezlevněné vstupné stojí 180 Kč a kdo má pražskou Opencard a nestydí se k tomu přiznat, dostane 10% slevu :-).